Násilí hodné hrdinů

V dnešní společnosti je násilí tabu. Proto je naše společnost tak násilná a lidé mají pocity bezmoci a izolace. Násilí není agrese. U těchto dvou slov je třeba začít. Násilí je slovo, které znamená užití síly. Každá lidská bytost na tomto světě je obdařena silou – fyzickou i duševní. A každá lidská bytost touží uplatnit a předvést svou sílu – ukázat se. A nejedná se jen o přání člověka, ale přímo o biologickou a existenční nutnost. Člověk nemůže nevyužívat svou sílu. Pokud se o to pokusí a vědomě či nevědomě ji potlačí, projeví se ta energie jinak – nezdravě, pokřiveně. Vnitřně jako nemoc nebo tloustnutí, navenek třeba jako agrese. Agrese je agregovaná – tedy nahromaděná, potlačená síla. V tomto smyslu slova je násilí výbuchem agrese, výbuchem síly, která se nemohla či nesměla projevit.

Síla je krásná. Podívejte se na Slunce nebo na strom – to jsou čisté projevy mohutné životní síly. Společnost se krásy a síly bojí a tak si nárokuje právo určovat co je krásné a co ošklivé, co je silné a slabé, správné a špatné. Vymysleli jsme si spoustu velmi důmyslných mechanismů a systémů, které naši sílu potlačují a usměrňují už od dětství. Máme instituce jako je rodina, škola, zdravotnictví, zaměstnání, státní aparát, média a jiné nástroje společnosti, které nás hlídají a kontrolují, zda se tzv. „chováme slušně“, zda nevybočujeme z řady. Slušné chování – tedy chování etické a ctnostné – však nelze vynutit. Vynucení vytváří pouze poníženost a přetvářku – morálku a agresi. Opravdové slušné chování je přirozeným projevem člověka, který vyjadřuje sám sebe takový, jaký je – který může projevovat své bytostné nadání – to, v čem je silný. Všechny zmíněné systémy společnosti však působí opačně, což děti i dospělé lidi vede k adaptaci – jednoduše řečeno k podvádění, lhaní a manipulaci. V extrémních případech k zoufalství a násilí ve formě agrese.

U žen se potlačené násilí projevuje obvykle nepřímo nebo víc skrytě – a nabývá forem agrese zaměřené proti sobě (psychické obtíže, problémy s váhou, deprese, sebepoškozování), dětem (týrání, bití, citové vydírání) nebo manipulace se svým okolím a obzvláště pak s muži. Takový stav neprospívá nikomu a musí se nevyhnutelně změnit. Můžeme ho změnit, právě když si uvědomíme, jakou roli v jeho pozadí hraje násilí a jak jej lze využít.

Existuje totiž i jiné „násilí“, krásné, hravé násilí, které není agresí, ale bouřlivou radostnou vzpourou proti všem umělým systémům, rutinám a autoritám, násilí, které není cílem samo o sobě, ale prostředkem – k tvoření, celistvosti a duševní dospělosti. Chci se o něm zmínit zejména v souvislosti s dětmi – chlapci a kluky – protože právě muži v našem světě jsou největším zdrojem agrese a krutosti. Vyblbnutý a vydováděný muž není sexuálně násilný, není agresivní vůči ženám, dětem ani zvířatům.

Dnes se otevřeně začíná hovořit o tom, co se dlouhá léta jen šeptalo – v naší společnosti chybí přechodové rituály a to zejména u chlapců. V tradičních původních kulturách (např. u severoamerických indiánů nebo australských Aboriginců) měly tyto rituály své místo, řád a čas. Není to tak, že by nám dnes tyto rituály zcela chyběly, ale jsou potlačené a skrz nevědomí se projevují různými nepřirozenými formami. Jednou z nejabsurdnějších je ubližování dívkám nebo šikana slabších spolužáků ve škole. Kluci a mladí muži, kteří se chtějí ukázat, si vybíjejí agresi právě na těch, v jejichž očích touží být za hrdiny – na dívkách a ženách. Je přirozené, že z hrdinů jsou rázem hrubci, blbci a hlupáci.

V dospělosti se pak tito „hrdinové“ projevují jako zloději či bezohlední obchodníci, kdy agresivním projevem násilí je hra na získávání peněz a obírání druhých, politici, kde se agrese transformuje do soutěže o moc a vliv nebo profesionální sportovci, kteří jsou mylně považováni za hrdiny, a jimž agrese vůči sobě či druhým přináší slávu, prestiž a peníze. Profesionální sport je obecně společenským katalyzátorem, který uvolňuje potlačené napětí celých skupin lidí. Na druhé straně sport ve smyslu sportování, ve smyslu hry a hravosti, je jedním z krásných a ušlechtilých způsobů, jak projevit a ukázat svou sílu. Ale nenechte se zmást, i mezi profesionálními sportovci se občas najde někdo, jehož přístup je oproštěný od agrese a jehož hra je opravdovým uměním, které povznáší ducha. Takový člověk se pozná podle toho, že mu fandí a obdivují jej všichni bez ohledu na klubovou či národní příslušnost.

Příběh hravého násilí a vzpoury proti systémům kontroly začíná v dětství. Kluci milují válku. Poznávají celistvost skrze destrukci jednotlivostí, skrze objevování a definování svých hranic. Válka byla kdysi hrou – hrou pro dospívající chlapce a mladé muže, jež jim umožňovala poznat hranice svých sil a rozvíjet se. Jejím účelem tehdy nebylo zabití soupeře. Byl to zápas, kde šlo o kontakt, byl to lov, byla to výzva předvést svou sílu a schopnosti. Když jsem byl kluk, naší nejoblíbenější hrou byla válka, hra na vojáky s puškami vyrobenými z klacků, s granáty v podobě hroud uschlé hlíny nebo klasů kukuřice.

Nikomu z nás nebylo víc než osm let. Hráli jsme bitvy na poli, kolem domu, na zahradě nebo v lese. V zimě byly municí sněhové nebo ledové koule. Patřilo k tomu stavění bunkrů, úkrytů a pevností a všechny možné lovecké a válečnické dovednosti. Scénáře byly různé – např. ten, který se dnes standardně objevuje ve střílečkách (tj. válečných počítačových hrách) a hráči jej znají jako CTF (capture the flag – tj. boj o vlajku) nebo jako Domination (kde se hájí jednotlivé body území proti nepříteli) nebo Headquarters (velitelství), kde je zapotřebí uhájit po co nejdelší dobu určité místo, pevnost. To jsme všechno dělali a milovali! Stříleli jsme z praků a samostřílů a luků na vrány na poli a sloupech elektrického vedení, na sršně, kteří si udělali hnízdo v našem oblíbeném remízku. Vránu jsme nikdy netrefili a sršni nás naštěstí nepobodali, i když to bylo divoké. Všechno tohle bylo divoké – bylo to násilí. Nikdo z nás to tak nevnímal, nepojmenoval, ale cítili jsme se dobře, jako hrdinové, jako lovci, jako válečníci. Stejně tak jsme milovali, když se s námi pral táta, když jsme se ho s bráchou snažili přeprat všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Taky jsme chodili do lesa na lovecké výpravy, kde ulovit znamenalo hrát si na lov, na skrytého nepřítele, kde odměnou byl tichý postup lesem a úlovkem zahlédnutí divokých zvířat nebo alespoň nalezení nějakých hub pro mámu na smaženici.

Bylo to, dnes tak vzácné, násilí formou hry. Ne hra na násilí! Násilí a destrukce je jen prostředek, nikdy nesmí být cíl. Byli jsme tvořiví! Vytvářeli jsme společenství, aliance a party – i třeba jen na chvíli, na jeden boj, jednu bitvu. Učili jsme se boji, spolupráci, míru i ústupu a někdy i útěku (to když se v hroudě hlíny skrýval kámen a někdo z protivníků to odskákal krvavým šrámem na hlavě). A to nás nikdo neřídil, nikdo nás nedozoroval, nikdo nám nevytvářel prostředí. To prostředí tam bylo a my jej využívali, jak jsme uměli nejlépe! Byli jsme tam jen my a naše chyby. A v poledne jsme se vraceli z dobrodružných výprav, bitev a schovávaček domů na oběd a večer s klekáním na večeři.

Co jiného je násilí, než hra – na válku, na utrpení a poznání, na hledání a nacházení, na pozvednutí ducha?

Násilí dnes znamená agresi. Tam, kde nejsou hrdinové, jsou agresoři, násilníci, politici, lháři, zloději a manipulátoři. Dopřejme sami sobě i dětem – klukům a holkám – cítit se jako hrdinové a hrdinky. Lidé, kteří nemají nebo nezažili pocit hrdinství, jsou plní smutku, apatie a zášti. Jsou to chudí lidé, lidé, kteří neumějí a nechtějí nikoho ocenit, pohladit, poděkovat. Ale jaké máme dnes příležitosti stát se hrdiny, vybojovat velké bitvy a dosáhnout spokojenosti a štěstí? Cítí se jako hrdina táta, který od rána do večera dře v práci? Cítí se jako hrdina, když vydělá hodně peněz? Cítí se jako hrdinka máma, která je celý den uprostřed „bitvy“ s dětmi a domácností? Cítí se kluci jako hrdinové, když přinesou jedničky ze školy? Možná, na chvilku. Ale oni všichni cítí, že to není život, že tam nejde o život, že to dělají jen pro sebe anebo z nutnosti, že to postrádá prvek sdílení, ale také napětí a vzrušení, že svou sílu neukazují, že se spíš jen brání a že to celé je, koneckonců, jenom rutina.

A tak usedají k fotbalovým zápasům a jiným sportovním nebo společenským kláním, aby na krátkou, prchavou chvíli cítili napětí a identifikovali se s těmi, které jim jako hrdiny prezentují média a autority – se sportovci, kluby, politickými stranami a politiky, celebritami, značkami, firmami nebo podnikateli. Stávají se „hrdiny“, když si koupí značkové věci. Stávají se hrdiny, když usednou za volant rychlých vozů nebo za počítač k počítačové hře. Problémem ale není fotbal, ani celebrity, značkové oblečení, rychlá jízda autem nebo hraní počítačových her. Například u her netkví potíž v násilí, které hra předvádí … jak jsem napsal, kluci milují hry na válku. Potíž je v tom, že virtuální hra poskytne jen dočasný a virtuální pocit – ne skutečné hrdinství. Skutečné hrdinství je neopakovatelné, kdežto virtuální hrdinství lze zopakovat, pocit znovu navodit. Proto lidé hrají různé hry stále dokola. Druhým důležitým aspektem her je, že stimulují lokálně – hráč není účasten cele. Je třeba zapojen celou myslí, ale ne celým tělem. Jenomže život není lokální ani virtuální – je všezahrnující. A co se týče virtuálního hrdinství, neznám muže, který by se každodenním hraním her, čtením bulvárních plátků, intelektuálními monology, nošením značkového oblečení nebo koukáním na fotbal, stal hrdinou v očích těch, které nám jediné mohou tento status opravdově přiznat a propůjčit – tedy žen.

Skutečné hrdinství je tedy neopakovatelné, kdežto virtuální či umělé hrdinství lze zopakovat. A i proto, abychom mohli zažívat skutečné hrdinství, potřebujeme uznat a osvobodit násilí, tedy svou sílu. Ne se jí bát. Protože to, čeho se bojíme, nás ovládá.

Hravé násilí – hry, dovádění, fyzická námaha a dobrodružství uvolňují napětí, nastolují harmonii v organismu. To je pravá role násilí. Když se nevyblbneme, držíme se na uzdě stimulanty. Rozumějme tomu správně – krotíme naši touhu po akci a nahrazujeme akci aktivitou („nutkáním dělat“) či pocitem aktivity, který stimuluje například jídlo (jíme-li, když nemáme hlad), cigarety, káva, energy drinky, alkohol, drogy, sex, planý hovor, sledování televize, nakupování, sladké či slané pochutiny atp. Na všech těchto věcech a aktivitách si lze snadno vybudovat závislost.

Není nad to vzít si sekeru a naštípat dříví na oheň, hrát si s dětmi v lese na indiány, experimentovat a soutěžit a zejména – tvořit. Každý tvořivý člověk je hrdina. Vyzkoušejte si to! Tvořivost je cesta do neznáma – není to opakování něčeho, rutina. Tvořivost je nejvyšším druhem násilí – je to opravdové předvedení lidského nadání a síly. Násilí a destrukce se stávají prostředkem tvoření, když dokážeme rozbít – měnit – své rutiny, a když to dokážeme s humorem. To je opravdu o život! Je to vzrušující a nebezpečné – je to zážitek, úkol hodný člověka – lovce, válečníka, léčitele a učitele. To je skutečným zdrojem neporazitelnosti – násilí hodné hrdinů.

Až vás popadne neklid nebo agrese – hněv, smutek či zklamání, zkuste být vědomí – zkuste být tvořiví a překonejte se. Neříkám „potlačte se“, neříkám „překonejte někoho druhého“, neříkám „překonejte svůj hněv nebo svou nespokojenost“. Myslím tím použijte to a překonejte sami sebe. Udělejte něco jinak – vstaňte a jděte ven nebo kupte své ženě tolik květin, kolik od vás ještě nedostala nebo si sedněte a napište jí krásný dopis. Přestaňte s tím, čemu se věnujete a uvařte dobré jídlo. Pokud jste nervózní z práce nebo vás naštvali protivníci v počítačové hře, jděte se proběhnout nebo si zahrát na klavír. Vezměte tužku a papír a pište, kreslete to, co cítíte a jak se cítíte. Dělejte to vášnivě a divoce pokud jste rozčilení a máte zlost. Můžete tančit, udělat o deset kliků víc, než je vaše domnělé maximum, můžete „rozbít hubu“ boxovacímu pytli nebo zorganizovat akci pro své přátele – pozvat je na mariáš, na turnaj ve volejbale, na airsoftovou bitvu – na oslavu!

Vše co jsem uvedl, jsou příklady krásného násilí – ukázka a zkušenost vlastní síly projevené neočekávaným způsobem, skrze změnu. Toto krásné násilí přináší mír. Až se totiž vyblbnete a vydovádíte, zjistíte, že jste klidní, že možná není potřeba přestat něco dělat a začít dělat něco jiného, dalšího – že stačí jen nedělat vůbec nic, upustit od své neurotické aktivity a jenom vnímat a být. To je stav, ve kterém vše chodí za vámi, vše vám jde tzv. na ruku, najednou máte kliku a to, co jste dlouho nemohli překonat, se samo vyřešilo.

Ale jedno po druhém – nejdříve tedy vyblbnout se, vydat se na cestu. Každý opravdový král se nejprve musel stát hrdinou.