O vrozeném nadání člověka Co je vrozené nadání člověka a co se s ním dělá a proč je tak cenné věnovat mu pozornost už od dětství?

Co je to vrozené nadání? Je to zdroj největší síly v člověku. Lze si ho představit jako program. A lze si ho také představit jako meč. Jak jde dohromady meč a program?

Nadání, jak samo slovo uvozuje, je něco, co je nám „dáno“. Dostali jsme ho. Každý jej dostal. Nejsou tedy lidé bez nadání - každý člověk je nadaný! Člověk se v sanskrtu nazývá puruša – což znamená „nadaný mocí.“ Ta moc je ukryta v programu – je zašifrovaná v DNA člověka. Je přítomna, ale není snadné ji rozpoznat, ovládnout a užívat. Proto také všichni, kdo se zabývají nadáním, kráčejí po slepé cestě. Nadání je podobno zašifrovanému dopisu ležícímu na stole. Každý má k němu přístup, ale přečíst si jej může a dokáže pouze ten, kdo má šifrovací klíč. A ten klíč mají u sebe jen dvě osoby na světě. Tou první osobou je konkrétní nadaný člověk, neboť nadání a klíč k němu, jdou vždy spolu – jeden vychází z druhého. O té druhé osobě se zmíním později. Proč je však tak nesnadné najít klíč k vlastnímu nadání? Protože se vzájemně zrcadlí. Klíč leží „za zrcadlem“, ve stínu. A člověk, tak, jako Alenka, musí pro něj do „kraje divů“ a zpět.

Představte si to takhle: mít nadání, je jako narodit se s mečem. K ovládnutí meče je třeba trénink, pravé porozumění a disciplína. A ta je od slova disciple, tj. žák, což je slovo související s učením a schopností se učit. Učit se, je ve své podstatě schopnost proměny, tedy nejdůležitější část výbavy pro vývoj a přežití – je to adaptace.

Představte si to malé dítě a ten veliký meč! Takový meč může být ostrý jako žiletka, tak jako japonská katana! Nelze začít cvičit s mečem, dokud neovládáme své vlastní pohyby – pohyby těla a emocí, dokud jsme stále ovládáni pohyby našich pocitů a pohyby myšlenek. Náš meč, naše nadání, čeká, jako čekal Excalibur v kameni na krále Artuše, který jediný jej mohl z kamene vysvobodit.

Lidé, kteří se zabývají talentovanými a nadanými dětmi se obvykle snaží najít vhodný „nástroj“. Pokud je nadání současně programem, k čemu se tedy hodí? Na to se ptají. Co dělá? Jaký „meč“ se hodí k tomu či onomu člověku/dítěti? Jaké povolání bude dělat? Bude to profesionální fotbalista nebo šéfkuchař? Bude z něj vědec nebo velký učitel? Bude chudák nebo boháč?

Pro začátek jedno jasné rozdělení: Představuje-li nadání symbolický meč, pak talent určuje, do jakých služeb tento meč člověk vkládá. Ve světle této skutečnosti je patrné, jak zavádějící jsou výše uvedené otázky. Nevedou k jádru, zabývají se sekundární skutečností. Primární skutečnost tkví v odpovědi na otázku: Ovládá člověk svůj meč (svou moc)? A jakým způsobem to činí? Vezmu-li si na pomoc příklad s programem, zní otázka: Ovládá program člověka nebo člověk program?

Excalibur byl legendární meč, se kterým byl král Artuš neporazitelný v boji. Podle legend měl mimo jiné moc zastavit krvácení. Artuš se s ním však nesměl dopustit jediné věci: svévole – tedy nespravedlnosti. Nesměl jej užít neprávem. V tu chvíli přišel o svou moc. Excalibur reprezentoval Artušovu svrchovanou vládu nad sebou samým, moc krále nad zemí, tedy, chcete-li ducha nad hmotou. A tu samou schopnost má naše vrozené nadání. Určuje způsob, jakým realizujeme svou tvořivou sílu a projevujeme energii do světa.

Dnes jsem četl, že podle aktuálního průzkumu, jedna desetina Čechů v produktivním věku tvrdí, že miluje svou práci. Deset procent – na jednu stranu docela velké číslo, na druhou – vlastně téměř nic. Těch deset procent lidí nějakým způsobem objevilo či narazilo na způsob jak otevřít a aplikovat program svého nadání. Zjistili, že zacházet se svým mečem lze i jiným způsobem, než s ním naslepo máchat kolem sebe a propůjčovat ho komukoliv a čemukoliv. Dokáží s ním obstojně šermovat, dalo by se říct. Vymanili se do určité míry z nadvlády svého programu. Jsou to lidské bytosti v pravém smyslu toho slova. Možná svůj program teprve začínají poznávat a zkoumají jeho hranice a možnosti, ale už jím nejsou cele ovládáni, nejsou sami pouhými programy.

Tito lidé jsou na cestě k mistrovství. Neboť je-li prvním stupněm umění meče praktikovat bez meče a k meči se vůbec dostat, druhým stupněm je jeho ovládnutí – tedy technická zdatnost – umět jej správně používat. Král Qinu ve filmu Hrdina (2002) velmi přesně formuluje stadia ovládnutí umění meče, když říká:

Na první úrovni člověk a meč splynou v jedno. Zde se i stéblo trávy může stát smrtící zbraní. V další úrovni meč nespočívá v rukou, ale v srdci. I beze zbraně je válečník schopen porazit svého protivníka na vzdálenost sta kroků. Ale absolutní ideál je dosažen, když meč úplně zmizí. Válečník je za jedno se vším. Touha zabíjet se rozplynula. Zůstává jen mír.

Když člověk objeví své nadání, odhalí svůj řídící program. Takto realizovaný program je programem sebeurčení a stává se nástrojem seberealizace. Z člověka jenž byl programem (tj. byl ovládán podmínkami, nevědomými programy a silami svého nitra) se stává živý člověk, živá bytost. Je-li dosaženo mistrovství a je-li nadání plně realizováno, i tento živý člověk zaniká a na jeho místo nastupuje živoucí bytost. Ukáži, co to znamená na příkladu veskrze každodenním, na práci.

Program, který vypadá jako člověk, každý z nás potkal. Jeho základní vlastností je podmíněnost (tedy omezenost) a nepřítomnost – je nepřítomný, i když je tady, i když je s vámi. Jistě jste zažili bezmyšlenkovitou obsluhu v restauraci, nemastnou neslanou prodavačku u kasy, anonymní a roboticky působící kolemjdoucí či pochůzkujícího prodavače květin, který za vámi v restauraci přišel až ke stolu a dotázal se, zda nechcete koupit květiny. Vy jste řekli ne a on odkráčel. Program, který prodával květiny. Program, který hlásí zprávy v televizi. Program, který je zaměstnancem. Program, který kouří cigaretu, či nadává na politiku. Program, který vykonává politiku. Program, který volí. Program, který učí – vaše děti. Program, který s vámi možná žije v domácnosti a říká si váš partner či manžel(ka), program, který prodává to, či ono, program, který občas spatříte při pohledu do zrcadla. Nespočet lidských bytostí je řízeno svým programem. Meč jejich nadání je stále hluboko v kameni a čeká na jejich přítomnost – čeká, až se zastaví – staví se pro něj – vytáhnout ho – a sebe taky, z té mizérie.

Člověk, který je živý, už ví, že má program a k tomu navrch řadu dalších přejatých programů od jiných lidí. Různě často se programem stále ještě stává a programy druhých na něj mají stále různě silný vliv. Na rozdíl od předchozí skupiny, si je vědom toho, jakou práci vykonává. Může ještě pracovat pro programy (rozumějte být zaměstnaný nebo brigádničit), ale žije ještě jiný, živý život, kde se věnuje tomu, co je pro něj přirozené a co mu činí radost. Možná po večerech píše svůj román, učí se tančit nebo zakládá a připravuje svůj vlastní podnik. Čím víc je člověk živý, tím víc je schopen „dělat sám na sebe“. Člověk-program toho schopen není. Živý člověk trénuje se svým „mečem“, zkoumá své nadání, hledá, kde jej nejlépe projevit, pracuje se svou silou, se svou energií. Nedělá pouze to, co mu kdo zadá, nepřijímá hned, co se mu nabízí. Takový člověk už také nebývá nemocný, a pokud onemocní, nechodí k doktorům (programům), nezakládá si pojištění apod. Čím víc je živý, tím méně se jistí. K jištění slouží programy.

Živý člověk může své konání (své umění meče) dostat na velmi vysokou úroveň – takzvaně až do "první ligy", ať už je to liga čehokoliv – od fotbalu po kulinářství nebo obchod. Avšak stále je zde přítomno nebezpečí, že se nechá ovládnout programem. Že svůj meč, jako král Artuš, použije svévolně, dopustí se nepravosti. A to se snadno stane, obzvlášť z počátku. Když se to stane, tak bez ohledu na zručnost, se kterou je kdo mistrem svého nadání, jej znovu ovládne program. Kámen, země - jinými slovy materie - opět pohltí čepel meče, sevře a uzavře jej do temnoty. A člověk se stane jen dalším programem, který hraje první ligu. A může to být klidně liga duchovní! Jeho živost zmizí. Stane se z něj velmi výkonný nebo také velmi nebezpečný program. Aby se z něj vymnanil, musí se obvykle vrátit na počátek, k základům a začít znovu – stát se opět začátečníkem, osvojit si zejména mysl začátečníka.

Je zde ještě jedna úroveň – stav, mimo všechny úrovně. Tento stav reprezentuje člověk, jehož jsem nazval živoucí bytostí. Takový hraje svou "vlastní" ligu. Je originální a jedinečný. Japonci mají pro své mečíře, pro ty nejlepší z nejlepších, jenž jsou považováni za národní poklady, zvláštní slovo: mukansa. To slovo značí toho, kdo je mimo soutěž – tedy neporovnatelný. Živoucí – je nepostižitelný. Takuan říká o takovém člověku, že chodí po vodě jako by kráčel po zemi a chodí po zemi jako by kráčel po vodě. Tento člověk není zaměstnanec ani podnikatel, vykonává to, k čemu je povolán – své povolání. Lze o něm říct mnoho superlativů, ale žádný ho nevystihne. Jen jste-li nemocní a on je lékař, víte, že půjdete za ním, ať to stojí cokoliv, je-li to švec, od nikoho jiného byste si nechtěli nechat ušít boty, je-li to mečíř, tak právě od něj byste si přáli nechat si vykovat meč. A je-li to žena či muž, žádného jiného byste nechtěli mít za partnera po celý svůj život.

A jak to celé souvisí s nadáním a otázkou, proč se mu věnovat od dětství? Protože i vzdělávací instituce jako jsou školka nebo jesle, jsou programy. Státní školky jsou programy pro děti jedné skupiny lidí, soukromé školky a školy jsou programy pro děti další skupiny lidí. A tyto vzdělávací programy (instituce) učí děti potřebným i nepotřebným programům pro přežití a pro to, aby je mohly v dospělosti využívat. Přesně to vzdělávací instituce dělají – předávají programy. Některé předávají průměrné a podprůměrné programy, některé předávají kvalitnější či velmi kvalitní programy (např. soukromé lesní, Montessori či Waldorfské školky/školy). V některých působí živí lidé. Ale ani lidé-programy ani živí lidé nemají schopnost vést děti k rozpoznání vrozeného nadání. Na začátku jsem zmínil, že jsou pouze dvě osoby na celém světě, které mají klíč k nadání. Jednou z nich je člověk sám, avšak jeho vlastní klíč je pro něj těžko k rozpoznání pod vrstvou všech běžících programů, jimž navíc slouží další programy, které cíleně odvádějí pozornost člověka od pravé skutečnosti a ztěžují mu orientaci. Tou druhou osobou, která má klíč k nadání, je živoucí člověk. Tedy ten, který ovládl své nadání, má k němu celý a správný klíč. Takový člověk dokáže rozpoznat nadání druhé lidské bytosti, je-li to nadání blízké jeho vlastnímu. A právě od něj se dokáže jiná lidská bytost, dítě či mladý člověk, učit povaze a tajemství vlastního klíče a odhalit tak dříve či později plnou sílu svého nadání. Existuje však jedno nadání, které má vlastnost univerzálního klíče (nikoliv klíče konkrétního). Člověk s takovým nadáním má schopnost rozpoznat a umožnit rozvinout nadání každé bytosti dle jejích momentálních dispozic a situace.

PS: Ve světle mého článku stojí za pozornost mezinárodní pražská Montessori školka a jesle NestLingue, kde věnuji svou pozornost tématu rozvoje vrozených nadání a vedení dětí směrem k autentičnosti. Navenek a na povrchu je NestLingue řádná vzdělávací instituce pro předškolní děti. Dřív hrála prim v první lize mezi soukromými mateřskými Montessori školami v Praze – učily v ní nejpřednější učitelské programy a svými výsledky patřila mezi vůbec nejlepší. V současnosti se od této hry odpoutává a směřuje k tomu, aby mohla být nazývána mukansa a stala se základem a vzorem pro budoucí model vzdělávání dětí.

Mohou dát děti život svým rodičům?

Život – ten biologický – dávají dětem rodiče. Mohou ale děti dát život svým rodičům? Já tvrdím, že ano, a to když se přestanou snažit uspokojit a naplnit rodičovská očekávání a začnou plnit svá vlastní přání, když se přestanou snažit dělat radost rodičům, a začnou být sami radostnými, když místo na štěstí svých rodičů, začnou myslet na své vlastní štěstí.

Rodiče nelze uspokojit. I kdyby se děti roztrhaly, vařily jim, uklízely, dávaly peníze, vystudovaly nejlepší školy a našly si nejlepší zaměstnání, nevěsty a ženichy, porodily nejkrásnější děti, chodily na návštěvy každý den, nikdy neučiní své rodiče spokojenými, šťastnými a naplněnými. Nespokojenost rodičů ve skutečnosti nemá s dětmi nic společného. Je to jejich vlastní nespokojenost. Cokoliv děti pro rodiče udělají, může být použito proti nim – neboť tuto rodičovskou nespokojenost mohou všechny důkazy lásky a oddanosti uklidnit a zakrýt pouze na krátký čas – nemohou ji však odstranit.

Je zde jedna cesta, která jde zdánlivě proti proudu, je proti zvyklostem a konvenci, která držela a drží generace lidí v utrpení, doslova v pekle. Tou cestou je vykašlat se na to, jestli jsou rodiče spokojení a začít být sám spokojený – žít svůj život podle svých přání, dělat to z čeho máte dobrý pocit. Nakonec jen vlastním příkladem – tím, že děti upustí od svého utrpení, mohou skutečně přinést klid do života svých rodičů – dát jim symbolicky nový život – inspirovat je ke změně. Neboť i jejich rodiče byli jednou dětmi a všichni se učíme stejně – okoukáváme, napodobujeme. Nenapodobujte a nepřizpůsobujte se nespokojenosti vašich rodičů. Dovolte jim přizpůsobit se vašemu štěstí!

Staňte se šťastnými. Buďte šťastní. Nezachraňujte rodiče, neberte na sebe odpovědnost za jejich štěstí a spokojenost. Jděte jim příkladem! A uvidíte, že váš život, klid a štěstí začnou pomalu pronikat do života vašich rodičů a vašich blízkých. Je to nevyhnutelné. A je to jediná možná cesta. Nestarejte se o rodiče. Postarejte se o to, abyste byli šťastní. A vaše štěstí se postará o vaše rodiče.

Tady bych mohl svůj krátký text ukončit, ale ještě cítím, že zbývá říct pár vět. Stejně jako vy nemůžete ničím, co uděláte přinést štěstí a spokojenost vašim rodičům, stejně tak ani oni nejsou a nemohou být zdrojem vašeho štěstí. Uvědomte si ten fakt. Mohou být velikou inspirací a vzorem, pokud jsou to velkorysí a štědří lidé, kteří žijí naplněným životem.

Mějte své rodiče v úctě a respektujte je bez ohledu na to, jací jsou. Pokud jsou to šťastní a spokojení lidé, učte se od nich. Ale pokud ne, tak odejděte, držte se od nich dál a nevracejte se, dokud nebudete šťastní! Jinak budou vaše návštěvy jen více či méně rozmnožovat nepochopení a utrpení, které se v cyklech opakuje už po nespočetné generace, kdy rodiče vysávají sílu a energii ze svých dětí a živí v nich pocity viny, přenášejí na jejich bedra svá očekávání, odpovědnosti a povinnosti, které na ně zase naložili jejich rodiče. Vzniká tak začarovaný kruh vzájemné závislosti – nevyhnutelného parasitismu, kde každá strana nějakým způsobem oslabuje stranu druhou. Rodiče parazitují na připoutanosti svých dětí, ale i děti parazitují na připoutanosti svých rodičů, na tzv. „rodičovské lásce“.

Uvědomte si a pamatujte, že ten koho milujete, vám není ničím povinován. Láska je stav bezpodmínečné náklonnosti, bezpodmínečného dávání bez očekávání. A nenechte se zmást, není zde nikoho, kdo by dával ani akt dávání, je zde pouze stav plnosti. Z této skutečnosti je patrné, jak nesmírně důležité je nejprve stát se šťastným a naplněným. Samotný pocit naplnění však není podmíněn ani určen dosažením jakýchkoliv věcí, pozic, titulů nebo majetku na tomto světě. Je to stav bytí, hlubokého uvolnění mysli a těla.

Tento stav mysli a těla se projevuje otevřeným srdcem a je zdrojem energie, která dokáže projasnit a přeměnit život druhých lidí, a dát symbolicky i doslova nový život i vašim rodičům.

Jak se to má s penězi?

Peníze mohou být krásné. Jsou geniálním prostředkem směny. Jsou prostředkem ke splnění lidských snů, pro získání mnoha obdivuhodných a příjemných věcí stvořených člověkem. Lze za ně pořídit vše dobré na světě – dobré jídlo, cestování i střechu nad hlavou, pohodlné oblečení, nástroje, poesii, hudbu, obrazy i lekce u učitelů hry na klavír nebo matematiky. Jediné, co si za ně nelze koupit je to, co je v člověku věčné – blaženost, smysl života, lásku, duchovní hodnoty.

Peníze jsou jako děti. Jak se chováte ke svým penězům? A jak ke svým dětem? Děti milují hry, jsou schopny neustále se radovat a oslavovat, jejich energie pro hru je zdánlivě nevyčerpatelná. Nedotýkáte se jich, tak jako peněz na spořicích účtech? Zavíráte své děti do sklepa jako peníze v bance? Držíte je pod dozorem a nikam nepustíte? Nebo je vyhazujete oknem? Hlídáte je na každém kroku? Bojíte se o ně?

Zkuste se podívat na peníze jako na děti, jako na sebe, když vám byly tři nebo čtyři roky. Peníze jsou neposedné! Vyžadují pozornost. Milují pohyb! Pořád by se někam vrhaly, proudily, směňovaly se. Hra peněz je směna. Kolik peněz dáte, tolik dostanete. Ale někdy nedostane zpátky žádné. A někdy naopak jich přiběhne desetkrát tolik! Čím to je? Můžete mít spoustu peněz a nemusíte z nich mít žádnou radost, právě naopak! Čím to je?

Je to vaším postojem k penězům. Podobně jako odpovídá spokojenost vašich dětí lásce a důvěře, kterou jim věnujete, odpovídá také ochota peněz přijít k vám kvalitě vaší pozornosti. Buďte prosím pozorní – píšu o kvalitě, ne kvantitě pozornosti! Kvalita sama určuje správnou kvantitu. Vaše peníze musejí vědět, že je máte na úžasné věci! Mějte to na vědomí. Představte si: je to jako byste své děti, přes týden kdy chodí do školy a plní své povinnosti, připravovali na to, že o víkendu spolu půjdete na dobrodružnou výpravu do neznáma. Možná že byste jim to naznačili i slovy, ony by to však samy cítily z každého vašeho gesta, viděly by, že ve sklepě cosi kutíte, že něco zařizujete a že se sami připravujete na to dobrodružství.

Peníze vás milují! Stejně jako děti, jako vaši zvířecí miláčci! Stačí, když jim prostě dáte prostor a volnost, když je necháte v pohybu, když si s nimi budete hrát. Ne za každou cenu, ne pořád. Hrát si neznamená být aktivní, být posedlý „děláním“, vymýšlením aktivit, investováním, kupováním nebo cestováním. Hrát si znamená být uvolněným, pomalým, plynoucím. Hrajete si, když máte chuť si hrát, ne když si chce hrát někdo druhý nebo když cítíte, že byste si měli hrát nebo když se to od vás očekává. Hra vychází z vašeho dobrého pocitu a ten vychází z vaší uvolněnosti, z toho, že máte čas. Dejte na to dobrý pozor, jinak se z vašeho života stane jen honba za penězi, únik před strachem z nedostatku, který žádná suma peněz spolehlivě neutiší.

Skepticismus mnohých lidí spočívá v tom, že vidí, že jsou na světě velmi bohatí a velmi chudí lidé. Existují lidé, jejichž nadáním je tvořit bohatství – finanční bohatství. Někdo je prostě nadaný malíř, někdo skvělý účetní a někdo je nadaným boháčem. Tak to je. Problém tkví v tom, že ti, co mají schopnost rozmnožovat peníze, si je schovávají a schraňují. Každý lidský dar slouží k obohacení druhých. Až skrze sdílení našeho daru se stáváme celiství a šťastní. A tak se lékař stává bohatým tím, že léčí – resp. tím, že lidé, o které pečuje, jsou zdraví. A nemusí jít nutně o bohatství finanční, i když k tomu patří. Opravdovému lékaři nezáleží na tom, co dostane, ale co dává. A člověk, který umí vytvořit finanční bohatství, se má starat o to, aby se to bohatství dostalo k co nejvíce lidem. Ale nepleťte si to s nakupováním věcí a rozhazováním peněz, ani s promyšleným investováním do dobročinných organizací! Finančně bohatý člověk, tak jako každý bohatý člověk, ať je jeho bohatstvím schopnost léčit či vařit, má za úkol vnímat, kam jej jeho dar, jeho nadání, jeho bohatství směřuje.

Vaše peníze vědí, co chtějí. Vaše schopnosti vědí, kde je jich potřeba. Neuvěřitelné? Vyzkoušejte si to. Naslouchejte jim. Jdou tam, kde je radost být, kde je radost si hrát, kde je naplňující sloužit, kde je potěšením sdílet a potěšením dávat – tedy směňovat sebe (nikoliv něco za něco).

Peníze, stejně jako lidé, se touží směnit za něco, co má smysl, co je krásné. Peníze jsou prostředkem pro oslavu. Tak se to má s penězi. Patří k životu, jenž je oslavou sebe sama.

O novém školském řádu a systému vzdělávání

Naše babičky a moudré tety věděly a vědí, že člověk je součástí svého prostředí, a že v tomto prostředí je obsaženo vše, co potřebuje pro svůj život, zdraví i přežití. A tak se kupříkladu říkávalo, že byliny, které rostou okolo vašeho domu a na vaší zahradě, jsou ty, které potřebujete. Příroda je moudrá. Nestojí si v cestě. To umí jenom člověk, který zapomněl, že je součástí přírody. Dnes jsou děti deprimovány a nuděny systémem školství, který je zastaralý a nefunkční, který je molochem sloužícím akademikům a zaměstnancům v učitelských pozicích. Tento systém omezuje jak děti, tak i skutečně nadané učitele.

Lidé v přirozeném, neomezujícím a neautoritativním prostředí vytvářejí společenství – rodiny, komunity, obce. V takovém pospolitém společenství se o výchovu dětí přirozeně stará celá komunita – každý má svou roli, své místo. V takovém prostředí se malé děti a děti do 12 až 14 let učí u lidí blízkých a důvěryhodných.

To, co vidím, je nevyhnutelnost zániku jednotného školského systému diktovaného státem, jehož produktem jsou zprůměrovaní a demotivovaní „řádní“ občané. To, co vidím, jsou společenství lidí, kde se děti do 14 let učí u učitelů, kteří pocházejí z jejich blízkého okolí, kteří tam bydlí a působí. Právě tito lidé, bez ohledu na to, co vystudovali, jsou ti správní učitelé dětí „základních škol“ neboť v tomto věku je důležitější JAK učitelé děti učí, než CO a ČEMU je učí. Důležitější je přístup a předání hodnot týkajících se mezilidských vztahů, tvořivosti, schopnosti objevovat a experimentovat. K těmto hodnotám patří i základní dovednosti jako je čtení, psaní a počítání, které dnes dokáže své děti naučit každý základně vzdělaný a pozorný rodič.

Tímto způsobem mohou v rodinách, komunitách, společenstvích a obcích vznikat a rozvíjet se určité dovednosti a znalosti, které budou další generace dále prohlubovat. Dejme tomu, že by v obci bydleli zejména nadaní řezbáři, truhláři a lesníci. To by bylo nadáním jejich komunity, zdrojem jejich hrdosti i bohatství. Přirozeně by vedli své děti k lásce k těmto řemeslům a rozvíjeli u nich tato nadání. Taková obec by tím vešla ve známost. Potřebovali byste nejlepší truhláře? Zajeli byste do „Truhlařovic“ za tamějšími rodinnými mistry řemesla.

Ale pojďme dále. Co když se narodíte ve vesnici kominíků, kteří vás naučí svému řemeslu, ale vám se zdává o hudbě a o klavíru? Středoškolská léta (mezi 14 a 18 lety) by sloužila právě těm, kteří by, ač vzděláni ve své obci či komunitě, cítili, že jim tam chybí to jejich, po čem touží a k čemu je to táhne. Když to zjednoduším, tak byste mohli zjistit či vědět, že učitel hudby a klavíru a obec plná muzikantů je hned za humny, v nejbližším městě. A pokud se takový učitel nenachází v blízkém okolí, v domovině, je třeba jej najít a dát se u něj do učení – stát se učedníkem, studentem nebo tovaryšem, jak se říkalo. Tam, v blízkém i vzdáleném okolí, by měli pokračovat ve studiích mladí lidé mezi 14 a 18 rokem života – v oborech, které si oni sami vyberou a u učitelů, kteří je přijmou.

Tady by pravděpodobně mnoho lidí mohlo skončit – dle svých dispozic by realizovali svá nadání pro dobro a užitek svůj i druhých. Avšak zbývá ještě jedna skupina studentů, jedna skupina hledajících. Dnes jim říkáme vysokoškoláci, jsou to mladí lidé ve věku zhruba od 18 do 26 let, resp. do 30 let. V osmnácti letech už mají nejen obecné a specifické základy od učitelů ze své obce, ale také mají za sebou specializaci a praktické studium u odborníků daného řemesla či profese svého kraje či zemského celku. Na blízkém východě, v arabské kultuře (a nejen tam) bylo tradicí, že se mladý člověk musel vydat do světa. I my to u nás známe – z pohádek. Vydat se do světa je tou nejlepší „vysokou školou“ života. Už to však nebyla cesta za humna, do vzdáleného či blízkého města v kraji. Byla to cesta do neznáma, avšak ne nazdařbůh. Ve skutečnosti bylo cílem takové cesty najít opravdového mistra – ať už velkého učitele, básníka, vizionáře, válečníka, léčitele nebo řemeslníka. Takoví lidé se obvykle vyskytovali v hlavních městech říší, na univerzitách, ale ti největší mistři a mystici se nacházeli na neznámých místech a nebylo snadné je najít a nebylo snadné je poznat, či dostat od nich pozvání a povolení ke studiu.

Mladý člověk definitivně opustil svůj rodný kraj a putoval i několik let. Pokud naše velkého mistra a učil se u něj, mohl se sám stát mistrem. Ve skutečnosti nehledal jen lepší techniku nebo tajemství řemesla, hledal a nacházel tajemství nejvyšší – sám sebe. Jeho pouť byla tavící pecí jeho duše. Studium u mistra bylo přeměnou mladého člověka v člověka dospělého, celistvého. Takový se potom mohl stát mistrem a učitelem druhých a obvykle se také vrátil domů, kde vedl naplněný život. Neboť jak říkají sibiřští šamani, člověk má žít v zemi svých duchů, svých předků – tedy v krajině, kde se narodil.

Nový systém vzdělávání, o kterém zde píši, je založen na lidové a přírodní moudrosti. Není tedy nový ve smyslu nepoznaný – historie tento koncept zná, ale zatím jej nedokázala naplnit, protože člověk touží po moci, slávě, renomé, titulech a bohatství a po tom, aby byl mistrem druhých a pro druhé než mistrem sám sobě. Ale přichází znovu čas, kdy to můžeme změnit. Systém vzdělávání, který jsem představil a oprášil nelze kontrolovat, neexistují v něm tituly, kterými by bylo možno se chlubit nebo srovnávat. Je to však systém, který v člověku rozvíjí jeho vlohy a nadání přirozeným a nenásilným způsobem. Otevírá nekonečné možnosti, aniž by člověka demotivoval nebo za něj přejímal odpovědnost. V tomto přístupu neexistuje povinnost, je založen na spolupráci. Rozvíjí ducha a tvořivost, rozvíjí a vytváří zdravou společnost prostou otrockých a zbytečných prací a hlavně nestaví člověka tam, kde ho chce mít, ale tam, kde on sám chce stát.

Dnes tento přístup už v neoficiálních rovinách existuje a nejen v oblasti vzdělávání, ale například i v oblasti potravin a zdravé výživy, zdravotnictví a ekonomiky. Lidé dávají přednost plodinám vypěstovaným ve své obci, svém kraji či zemi, nakupují u svých farmářů a hospodářů, nechávají se léčit od svých rodinných lékařů, místních léčitelů a znalců bylin. Je zřejmé, že pro vzdělávání platí to samé. Buďte nejlepšími učiteli svých dětí. Nacházejte pro ně učitele ve svém okolí, važte si jich a dobře je plaťte. Myslete lokálně, jednejte světově. A žijte spokojeně!

Po třech letech od napsání svého článku jsem narazil na rozhovor týkající se stejného tématu v rozhovoru s Šárkou Winter.

O úkolu učitele a účelu vzdělávání

Učitel má jediný úkol – vést děti a studenty k tomu, aby se vyjádřili – a to jakkoliv tvořivě. Nemají sedět trpně v lavicích a poslouchat monology o ničem a prázdná intelektuální cvičení přednášená pseudoučiteli, které samotné nezajímá, co říkají. Děti nemají být oběti sadistů, malých Napoleonů a podružných školních politiků, kteří si na dětech spravují své komplexy a realizují touhu ovládat.

Vyjádřit se – předvést se – to je zapomenutý účel vzdělávání. Nacházet a překračovat své hranice. To vyžaduje proces zkoušení – student musí zkoušet, nikoliv být zkoušen! Experimentovat! Všechny velké objevy světa byly učiněny díky pokusům, díky výletům do neznáma, díky experimentování. Všechny triky na skateboardu, na lyžích, na kolech, autech, snowboardu a jinde vznikly skrze experimentování, zkoušení a opakování. Všechny „triky“ v matematice taktéž. Opakování není matka moudrosti proto, že se nás cpe starými daty a nutí nás si je pamatovat, ale protože my sami bez ustání hltáme nové věci. To je definice opravdového učení.

Opakování je tedy o nadšení, ne o nudě. Nemám nic proti cvičení paměti, ale je rozdíl mezi cvičením se malé násobilky nebo hudebních stupnic, které jsou základem pro další možnosti experimentování, objevování a tvoření nových souvislostí a mezi pamatováním si bezvýznamných dat a událostí jejichž „význam“ tkví zejména v tom, že způsobila velké utrpení „učiteli“, který je dále nutí a vyučuje druhé, hnán motivem, který lze nejlépe vyjádřit slovy: „já jsem musel trpět, teď budete trpět i vy“.

Úkol učitele a účel vzdělávání je umožnit vyjádřit se a experimentovat. Škola hrou, to je učení se, jehož kořenem je experiment, kmenem opakované zkoušení všeho nového a větvemi a listy je jedinečné tvořivé vyjádření. Plodem takového vzdělávání je osobní rozvoj, seberealizace a služba druhým.

Zajímavou audio-prezentaci na téma školství a kultura učení předkládá také Dr. Tae

Násilí hodné hrdinů

V dnešní společnosti je násilí tabu. Proto je naše společnost tak násilná a lidé mají pocity bezmoci a izolace. Násilí není agrese. U těchto dvou slov je třeba začít. Násilí je slovo, které znamená užití síly. Každá lidská bytost na tomto světě je obdařena silou – fyzickou i duševní. A každá lidská bytost touží uplatnit a předvést svou sílu – ukázat se. A nejedná se jen o přání člověka, ale přímo o biologickou a existenční nutnost. Člověk nemůže nevyužívat svou sílu. Pokud se o to pokusí a vědomě či nevědomě ji potlačí, projeví se ta energie jinak – nezdravě, pokřiveně. Vnitřně jako nemoc nebo tloustnutí, navenek třeba jako agrese. Agrese je agregovaná – tedy nahromaděná, potlačená síla. V tomto smyslu slova je násilí výbuchem agrese, výbuchem síly, která se nemohla či nesměla projevit.

Síla je krásná. Podívejte se na Slunce nebo na strom – to jsou čisté projevy mohutné životní síly. Společnost se krásy a síly bojí a tak si nárokuje právo určovat co je krásné a co ošklivé, co je silné a slabé, správné a špatné. Vymysleli jsme si spoustu velmi důmyslných mechanismů a systémů, které naši sílu potlačují a usměrňují už od dětství. Máme instituce jako je rodina, škola, zdravotnictví, zaměstnání, státní aparát, média a jiné nástroje společnosti, které nás hlídají a kontrolují, zda se tzv. „chováme slušně“, zda nevybočujeme z řady. Slušné chování – tedy chování etické a ctnostné – však nelze vynutit. Vynucení vytváří pouze poníženost a přetvářku – morálku a agresi. Opravdové slušné chování je přirozeným projevem člověka, který vyjadřuje sám sebe takový, jaký je – který může projevovat své bytostné nadání – to, v čem je silný. Všechny zmíněné systémy společnosti však působí opačně, což děti i dospělé lidi vede k adaptaci – jednoduše řečeno k podvádění, lhaní a manipulaci. V extrémních případech k zoufalství a násilí ve formě agrese.

U žen se potlačené násilí projevuje obvykle nepřímo nebo víc skrytě – a nabývá forem agrese zaměřené proti sobě (psychické obtíže, problémy s váhou, deprese, sebepoškozování), dětem (týrání, bití, citové vydírání) nebo manipulace se svým okolím a obzvláště pak s muži. Takový stav neprospívá nikomu a musí se nevyhnutelně změnit. Můžeme ho změnit, právě když si uvědomíme, jakou roli v jeho pozadí hraje násilí a jak jej lze využít.

Existuje totiž i jiné „násilí“, krásné, hravé násilí, které není agresí, ale bouřlivou radostnou vzpourou proti všem umělým systémům, rutinám a autoritám, násilí, které není cílem samo o sobě, ale prostředkem – k tvoření, celistvosti a duševní dospělosti. Chci se o něm zmínit zejména v souvislosti s dětmi – chlapci a kluky – protože právě muži v našem světě jsou největším zdrojem agrese a krutosti. Vyblbnutý a vydováděný muž není sexuálně násilný, není agresivní vůči ženám, dětem ani zvířatům.

Dnes se otevřeně začíná hovořit o tom, co se dlouhá léta jen šeptalo – v naší společnosti chybí přechodové rituály a to zejména u chlapců. V tradičních původních kulturách (např. u severoamerických indiánů nebo australských Aboriginců) měly tyto rituály své místo, řád a čas. Není to tak, že by nám dnes tyto rituály zcela chyběly, ale jsou potlačené a skrz nevědomí se projevují různými nepřirozenými formami. Jednou z nejabsurdnějších je ubližování dívkám nebo šikana slabších spolužáků ve škole. Kluci a mladí muži, kteří se chtějí ukázat, si vybíjejí agresi právě na těch, v jejichž očích touží být za hrdiny – na dívkách a ženách. Je přirozené, že z hrdinů jsou rázem hrubci, blbci a hlupáci.

V dospělosti se pak tito „hrdinové“ projevují jako zloději či bezohlední obchodníci, kdy agresivním projevem násilí je hra na získávání peněz a obírání druhých, politici, kde se agrese transformuje do soutěže o moc a vliv nebo profesionální sportovci, kteří jsou mylně považováni za hrdiny, a jimž agrese vůči sobě či druhým přináší slávu, prestiž a peníze. Profesionální sport je obecně společenským katalyzátorem, který uvolňuje potlačené napětí celých skupin lidí. Na druhé straně sport ve smyslu sportování, ve smyslu hry a hravosti, je jedním z krásných a ušlechtilých způsobů, jak projevit a ukázat svou sílu. Ale nenechte se zmást, i mezi profesionálními sportovci se občas najde někdo, jehož přístup je oproštěný od agrese a jehož hra je opravdovým uměním, které povznáší ducha. Takový člověk se pozná podle toho, že mu fandí a obdivují jej všichni bez ohledu na klubovou či národní příslušnost.

Příběh hravého násilí a vzpoury proti systémům kontroly začíná v dětství. Kluci milují válku. Poznávají celistvost skrze destrukci jednotlivostí, skrze objevování a definování svých hranic. Válka byla kdysi hrou – hrou pro dospívající chlapce a mladé muže, jež jim umožňovala poznat hranice svých sil a rozvíjet se. Jejím účelem tehdy nebylo zabití soupeře. Byl to zápas, kde šlo o kontakt, byl to lov, byla to výzva předvést svou sílu a schopnosti. Když jsem byl kluk, naší nejoblíbenější hrou byla válka, hra na vojáky s puškami vyrobenými z klacků, s granáty v podobě hroud uschlé hlíny nebo klasů kukuřice.

Nikomu z nás nebylo víc než osm let. Hráli jsme bitvy na poli, kolem domu, na zahradě nebo v lese. V zimě byly municí sněhové nebo ledové koule. Patřilo k tomu stavění bunkrů, úkrytů a pevností a všechny možné lovecké a válečnické dovednosti. Scénáře byly různé – např. ten, který se dnes standardně objevuje ve střílečkách (tj. válečných počítačových hrách) a hráči jej znají jako CTF (capture the flag – tj. boj o vlajku) nebo jako Domination (kde se hájí jednotlivé body území proti nepříteli) nebo Headquarters (velitelství), kde je zapotřebí uhájit po co nejdelší dobu určité místo, pevnost. To jsme všechno dělali a milovali! Stříleli jsme z praků a samostřílů a luků na vrány na poli a sloupech elektrického vedení, na sršně, kteří si udělali hnízdo v našem oblíbeném remízku. Vránu jsme nikdy netrefili a sršni nás naštěstí nepobodali, i když to bylo divoké. Všechno tohle bylo divoké – bylo to násilí. Nikdo z nás to tak nevnímal, nepojmenoval, ale cítili jsme se dobře, jako hrdinové, jako lovci, jako válečníci. Stejně tak jsme milovali, když se s námi pral táta, když jsme se ho s bráchou snažili přeprat všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Taky jsme chodili do lesa na lovecké výpravy, kde ulovit znamenalo hrát si na lov, na skrytého nepřítele, kde odměnou byl tichý postup lesem a úlovkem zahlédnutí divokých zvířat nebo alespoň nalezení nějakých hub pro mámu na smaženici.

Bylo to, dnes tak vzácné, násilí formou hry. Ne hra na násilí! Násilí a destrukce je jen prostředek, nikdy nesmí být cíl. Byli jsme tvořiví! Vytvářeli jsme společenství, aliance a party – i třeba jen na chvíli, na jeden boj, jednu bitvu. Učili jsme se boji, spolupráci, míru i ústupu a někdy i útěku (to když se v hroudě hlíny skrýval kámen a někdo z protivníků to odskákal krvavým šrámem na hlavě). A to nás nikdo neřídil, nikdo nás nedozoroval, nikdo nám nevytvářel prostředí. To prostředí tam bylo a my jej využívali, jak jsme uměli nejlépe! Byli jsme tam jen my a naše chyby. A v poledne jsme se vraceli z dobrodružných výprav, bitev a schovávaček domů na oběd a večer s klekáním na večeři.

Co jiného je násilí, než hra – na válku, na utrpení a poznání, na hledání a nacházení, na pozvednutí ducha?

Násilí dnes znamená agresi. Tam, kde nejsou hrdinové, jsou agresoři, násilníci, politici, lháři, zloději a manipulátoři. Dopřejme sami sobě i dětem – klukům a holkám – cítit se jako hrdinové a hrdinky. Lidé, kteří nemají nebo nezažili pocit hrdinství, jsou plní smutku, apatie a zášti. Jsou to chudí lidé, lidé, kteří neumějí a nechtějí nikoho ocenit, pohladit, poděkovat. Ale jaké máme dnes příležitosti stát se hrdiny, vybojovat velké bitvy a dosáhnout spokojenosti a štěstí? Cítí se jako hrdina táta, který od rána do večera dře v práci? Cítí se jako hrdina, když vydělá hodně peněz? Cítí se jako hrdinka máma, která je celý den uprostřed „bitvy“ s dětmi a domácností? Cítí se kluci jako hrdinové, když přinesou jedničky ze školy? Možná, na chvilku. Ale oni všichni cítí, že to není život, že tam nejde o život, že to dělají jen pro sebe anebo z nutnosti, že to postrádá prvek sdílení, ale také napětí a vzrušení, že svou sílu neukazují, že se spíš jen brání a že to celé je, koneckonců, jenom rutina.

A tak usedají k fotbalovým zápasům a jiným sportovním nebo společenským kláním, aby na krátkou, prchavou chvíli cítili napětí a identifikovali se s těmi, které jim jako hrdiny prezentují média a autority – se sportovci, kluby, politickými stranami a politiky, celebritami, značkami, firmami nebo podnikateli. Stávají se „hrdiny“, když si koupí značkové věci. Stávají se hrdiny, když usednou za volant rychlých vozů nebo za počítač k počítačové hře. Problémem ale není fotbal, ani celebrity, značkové oblečení, rychlá jízda autem nebo hraní počítačových her. Například u her netkví potíž v násilí, které hra předvádí … jak jsem napsal, kluci milují hry na válku. Potíž je v tom, že virtuální hra poskytne jen dočasný a virtuální pocit – ne skutečné hrdinství. Skutečné hrdinství je neopakovatelné, kdežto virtuální hrdinství lze zopakovat, pocit znovu navodit. Proto lidé hrají různé hry stále dokola. Druhým důležitým aspektem her je, že stimulují lokálně – hráč není účasten cele. Je třeba zapojen celou myslí, ale ne celým tělem. Jenomže život není lokální ani virtuální – je všezahrnující. A co se týče virtuálního hrdinství, neznám muže, který by se každodenním hraním her, čtením bulvárních plátků, intelektuálními monology, nošením značkového oblečení nebo koukáním na fotbal, stal hrdinou v očích těch, které nám jediné mohou tento status opravdově přiznat a propůjčit – tedy žen.

Skutečné hrdinství je tedy neopakovatelné, kdežto virtuální či umělé hrdinství lze zopakovat. A i proto, abychom mohli zažívat skutečné hrdinství, potřebujeme uznat a osvobodit násilí, tedy svou sílu. Ne se jí bát. Protože to, čeho se bojíme, nás ovládá.

Hravé násilí – hry, dovádění, fyzická námaha a dobrodružství uvolňují napětí, nastolují harmonii v organismu. To je pravá role násilí. Když se nevyblbneme, držíme se na uzdě stimulanty. Rozumějme tomu správně – krotíme naši touhu po akci a nahrazujeme akci aktivitou („nutkáním dělat“) či pocitem aktivity, který stimuluje například jídlo (jíme-li, když nemáme hlad), cigarety, káva, energy drinky, alkohol, drogy, sex, planý hovor, sledování televize, nakupování, sladké či slané pochutiny atp. Na všech těchto věcech a aktivitách si lze snadno vybudovat závislost.

Není nad to vzít si sekeru a naštípat dříví na oheň, hrát si s dětmi v lese na indiány, experimentovat a soutěžit a zejména – tvořit. Každý tvořivý člověk je hrdina. Vyzkoušejte si to! Tvořivost je cesta do neznáma – není to opakování něčeho, rutina. Tvořivost je nejvyšším druhem násilí – je to opravdové předvedení lidského nadání a síly. Násilí a destrukce se stávají prostředkem tvoření, když dokážeme rozbít – měnit – své rutiny, a když to dokážeme s humorem. To je opravdu o život! Je to vzrušující a nebezpečné – je to zážitek, úkol hodný člověka – lovce, válečníka, léčitele a učitele. To je skutečným zdrojem neporazitelnosti – násilí hodné hrdinů.

Až vás popadne neklid nebo agrese – hněv, smutek či zklamání, zkuste být vědomí – zkuste být tvořiví a překonejte se. Neříkám „potlačte se“, neříkám „překonejte někoho druhého“, neříkám „překonejte svůj hněv nebo svou nespokojenost“. Myslím tím použijte to a překonejte sami sebe. Udělejte něco jinak – vstaňte a jděte ven nebo kupte své ženě tolik květin, kolik od vás ještě nedostala nebo si sedněte a napište jí krásný dopis. Přestaňte s tím, čemu se věnujete a uvařte dobré jídlo. Pokud jste nervózní z práce nebo vás naštvali protivníci v počítačové hře, jděte se proběhnout nebo si zahrát na klavír. Vezměte tužku a papír a pište, kreslete to, co cítíte a jak se cítíte. Dělejte to vášnivě a divoce pokud jste rozčilení a máte zlost. Můžete tančit, udělat o deset kliků víc, než je vaše domnělé maximum, můžete „rozbít hubu“ boxovacímu pytli nebo zorganizovat akci pro své přátele – pozvat je na mariáš, na turnaj ve volejbale, na airsoftovou bitvu – na oslavu!

Vše co jsem uvedl, jsou příklady krásného násilí – ukázka a zkušenost vlastní síly projevené neočekávaným způsobem, skrze změnu. Toto krásné násilí přináší mír. Až se totiž vyblbnete a vydovádíte, zjistíte, že jste klidní, že možná není potřeba přestat něco dělat a začít dělat něco jiného, dalšího – že stačí jen nedělat vůbec nic, upustit od své neurotické aktivity a jenom vnímat a být. To je stav, ve kterém vše chodí za vámi, vše vám jde tzv. na ruku, najednou máte kliku a to, co jste dlouho nemohli překonat, se samo vyřešilo.

Ale jedno po druhém – nejdříve tedy vyblbnout se, vydat se na cestu. Každý opravdový král se nejprve musel stát hrdinou.