O očekávání aneb jak získáváme to, co chceme

Očekávání je zajímavý a klíčový prvek lidského života. Lze říct, že náš život je řízen očekáváními. Jak vlastně fungují, odkud pocházejí, a kdy nám prospívají a kdy škodí. O tom je tento článek. Začnu krátkým zenovým příběhem:


Jeden mnich se zeptal zenového mistra Te-šana Süan-ťiena: „Dejme tomu, že se před jedním rozevírá tisíc sáhů hluboká propast a za druhým se ženou tygři a vlci – řekni mi prosím, co udělat v takové situaci?“

„Zůstat bez starosti.“ opáčil mistr.


Jak je možné v takové situaci „zůstat bez starosti“? Smrt vám dýchá za krk, problémy či povinnosti se kupí a vy máte zůstat v klidu, bez starostí?! Možná si pomyslíte: to je fajn, to se mu řekne, zůstaň bez starostí, ale kdo odežene ty tygry, kdo to za mě vyřídí, kdo mi pomůže, udělá mou práci, pohlídá děti, nakrmí zvířata, zaplatí složenky? Všechny tyto otázky a námitky jsou přirozené a všechny prozrazují očekávání – negativní očekávání.

Očekávání, která přicházejí zvenčí nebo jste je přejali zvenčí, vám berou energii. Vaše vlastní, autentická očekávání vám energii dávají. Všimněte si slovního kořene, je jím slovo čekat. Čekání je zapomenuté umění, opuštěný prostor. Zapomněli jsme jak čekat, za vším se ženeme, spěcháme. Vnější očekávání znamená, že ve vnějším světě něco domnělého čeká a vy se nutíte k následování, musíte za tím jít, musíte něco udělat, někam se včas dostat, vyvinout úsilí a energii. Kdežto jde-li o vaše autentické očekávání, jste vy tím, kdo čeká a okolní svět je tím, kdo přichází. Toto čekání však není čekání na něco, je to bdělé vědomí. Když čekáte na něco, jste mimo rytmus, nerozumíte své situaci. Když jste ve stavu bdělého vědomí, cítíte rytmus, jste ve správnou chvíli na správném místě. Pořád. Vnější očekávání jsou vždy negativní - otevřeně nebo skrytě motivovaná strachem. Vnitřní očekávání nejsou nikdy negativní, právě naopak.

Ukážu to na příkladu. Očekávání, která vám byla vnucena, např. výchovou nebo školou, která jste vědomě či nevědomě přijali, se obvykle projevují otázkou typu: „Jak mám donutit ty lidi, aby dělali to, co chci já?“ nebo: „Jak mám zařídit, aby druzí přestali dělat to, co se mi nelíbí, to co nechci?“. Jak to mám udělat, abych zbohatnul, abych se vyléčil z nemoci, abych nemusel pracovat, abych zhubla, aby mě ostatní měli rádi, aby mě miloval, abych byla dobrou matkou, abych byl opravdovým mužem? Jak splníme výrobní cíle nebo prodejní plán, zvýšíme obrat či zisk? Jak získáme to, co chceme?

Vše, co jsem vyjmenoval, lze skutečně zařídit, jde to „udělat“, jde toho dosáhnout - silou a vůlí. Bude vás to stát váš čas, váš život, nesmírné množství energie, vyčerpá vás to a nakonec odhodí. Žádná radost na konci, žádné opravdové uspokojení, žádný pocit štěstí. Plníte-li očekávání, jež přicházejí z vnějšku, sloužíte jim, dáváte jim svou energii. Tímto způsobem vás vlastní vaše firma, které, v souladu se „svými“ očekáváními, dáváte denně 10 – 12 hodin svého času v kanceláři, víkendy na telefonu. Tímto způsobem vás vlastní nemoc, kde v souladu s všeobecným přesvědčením očekáváte, že vám pomůže „boj s nemocí“ pomocí množství léků, náročných operací nebo bolestivých procedur. Tímto způsobem vás vlastní a vyčerpává „vaše“ očekávání toho, co to znamená být dobrým otcem, milencem a úspěšným mužem – bez ohledu na to, zda to zahrnuje představu sexuální výkonnosti, velikost konta nebo schopnost najít a udržet si krásnou ženu.

Uvědomte si, že žádné z těchto „vašich“ očekávání ve skutečnosti není vaše. Očekáváte od sebe pracovitost, zdraví, mužnost či ženskost? Považujete se za svědomité, přátelské, poctivé, slušné, hodné, milující a laskavé lidi, kteří pomáhají druhým? Zahoďte to! Všechno to zahoďte! Co tím myslím? Nesnažte se být hodní, nepovažujte se za slušné a pracovité, jen buďte hodní, slušní a pracovití, jen to dělejte. Jinak je to pouze kámen, který s sebou táhnete – ne, je to kámen, který před sebou tlačíte do kopce a který vám vždy těsně před vrcholem sjede a stáhne vás zpátky dolů do beznaděje. Podívejte se na ten kámen dobře. Podívejte se dobře na vaši pracovitost, náboženství, politiku, na svědomitost, na své nemoci, starosti, výkonnost, zisky a ztráty, mužnost či ženskost. Jsou to jen vaše představy – je to váš sport, takový zvláštní koníček. Něco jako jízda na kole, ale na rozdíl od jízdy na kole tady si nic neužijete. Je to agrese. Jste agresivní vůči sobě samým. Když si to začnete uvědomovat, mnoho z těchto podmíněných, nutkavých činností přirozeně změníte nebo opustíte. Prostě samy zmizí. Uvědomíte si, že už nepotřebujete tvrdě pracovat ani tvrdě milovat, že nepotřebujete konflikty, názory, odsuzování, že nepotřebujete vyčerpání ani neštěstí a deprese.

Zbavit se očekávání se může zdát zdánlivě obtížné a nepohodlné. Obtížné však není vůbec. Není potřeba nic zvláštního dělat. Stačí si jen uvědomovat svá očekávání, rozpoznávat je. Nepohodlné? To ano, takové to opravdu může být. Důvodem je fakt, že i negativní očekávání nám dávají energii, a to tím, že poskytují naší očekávané identitě strukturu pro existenci, pro přežití. Dávají nám pocit jistoty. Rozpadání této struktury je přirozené, ale je člověkem přeneseně vnímáno jako ohrožení jeho existence, ohrožení hranic jeho známého já. Vytvořená, umělá identita se rozpadá a s ní se ztrácí i všechny vazby a významný způsob, kterým získávala energii z okolí. Avšak když se tato struktura rozpadne, nenastane konec člověka, nastane konec jeho živoření a přežívání – a začne jeho – váš – skutečný a autentický život. Napojíte se na svůj původní a daleko silnější zdroj.

A najednou se začnete cítit líp. Budete mít víc energie. Všechna vnější a přijatá očekávání vám ji brala. Snažili jste se být vzornými podnikateli, obchodníky či zaměstnanci, vzornými muži, ženami, otci od rodin, prostě vzornými lidmi. A teď nemusíte. Můžete, ale není to třeba. Jste jen sami sebou. Bez podmínek. Skvělé, ne? No, někdy místy i dost hrozné, protože najednou žijete s někým, komu jste se celý život snažili vyhnout - sami se sebou.

A co teď? Co potom?

Potom – respektive postupně nastane ten zázrak. Vaše očekávání začnou vznikat zevnitř. Začnete si uvědomovat svá očekávání. Začnete si uvědomovat, kdo jste a že můžete očekávat to nejlepší. Ne to nejlepší vzhledem k okolí, ne nejlepší ve srovnání s něčím vně, ale jen nejlepší. Očekávání, které vychází zevnitř, nic nestojí. Budete mít dobrou práci, ne protože jste svědomití. Budete svědomití, protože máte dobrou práci. Budete bohatí ne proto, že jste tvrdě pracovali, ale budete s láskou pracovat, protože se cítíte bohatí. Budete druhé milovat ne proto, že jsou krásní, budou krásní, protože je milujete. Očekávání, které vychází z vás je realizace vaší bytosti, vašeho nadbytku energie. Je to přetékání vašeho dobrého pocitu do okolí, do světa. To je skutečná láska. A najednou budete opravdovými muži a ženami aniž byste pro to cokoliv udělali, aniž byste museli cokoliv splňovat, budete úspěšnými podnikateli nebo spokojenými zaměstnanci, dobrými otci a dobrými matkami. Vyléčíte se z nemocí, odvyknete jim, protože nemoci jsou jen špatný zvyk. Problémy zmizí, bohatství přijde za vámi. Všechno co potřebujete, za vámi přijde – samo od sebe.

Budete jako slunce dávat energii všemu a všem kolem sebe. Dříve, když jste plnili vnější či přijatá očekávání a řídili se „dobrými radami“ druhých, bojovali s osudem či s ostatními lidmi, pořád jste někam směřovali, pořád jste někde něco hasili, něco řešili a za něčím se honili.

Teď už nebudete směřovat, ale ani tím neztratíte směr. Vy sami budete tím směrem – vy a směr budete jedno. Stanete se ukazatelem i cestou. Uvědomíte si, čím vším jste. Jste originálem. Případné selhání, neschopnost či nedostatečnost je v pořádku, nemoc je v pořádku, omezení jsou v pořádku, nálady jsou v pořádku, vaše tělo je v pořádku právě tak, jak je. Nedávejte podmínky svému štěstí. Nechejte štěstí určovat vaše podmínky.

Začal jsem zenovým příběhem a na závěr se k němu vrátím. Ani štěstí totiž nesmí být podmínkou štěstí. Mistr odpovídá: „Zůstat bez starosti.“ To je odpověď člověka, který je úplně uvolněný a má ohromné množství energie. Ale tygři a vlci tím nemusejí zmizet. To je jejich věc, co udělají. Třeba toho dotyčného zabijí a sežerou. Ona bezstarostnost není lístkem, který člověku v těžké situaci koupí záchranu. Mistr má však tolik energie, že záchranu nepotřebuje. Když má zemřít, zemře. Ani smrt není problém, když máte takovou míru a kvalitu energie. Možná ho tygři a vlci sežerou, možná ne. To není jeho starost. On není bez starostí proto, aby ho vlci a tygři nesežrali. Bezstarostnost je jeho přirozený stav. Jeho očekávání vychází z jeho bytí, zevnitř. Nedává svému štěstí a svému životu žádnou podmínku. A tak se mu ani život samotný nemůže stát mrakem, který by zastínil slunce jeho bytí.



PS: Pro ty, kdo rozumějí slušně anglicky, přidávám ještě bonus o tom, jak důležité je věřit a oč důležitější je to believe in the right thing, věřit sobě, tomu kdo opravdu jste se vším všudy (třeba i se slepotou). Nádherně a vášnivě o tom na příkladu svého životního příběhu hovoří Caroline Casey v neobyčejně inspirující a silné přednášce s názvem Looking past limits

Mohou dát děti život svým rodičům?

Život – ten biologický – dávají dětem rodiče. Mohou ale děti dát život svým rodičům? Já tvrdím, že ano, a to když se přestanou snažit uspokojit a naplnit rodičovská očekávání a začnou plnit svá vlastní přání, když se přestanou snažit dělat radost rodičům, a začnou být sami radostnými, když místo na štěstí svých rodičů, začnou myslet na své vlastní štěstí.

Rodiče nelze uspokojit. I kdyby se děti roztrhaly, vařily jim, uklízely, dávaly peníze, vystudovaly nejlepší školy a našly si nejlepší zaměstnání, nevěsty a ženichy, porodily nejkrásnější děti, chodily na návštěvy každý den, nikdy neučiní své rodiče spokojenými, šťastnými a naplněnými. Nespokojenost rodičů ve skutečnosti nemá s dětmi nic společného. Je to jejich vlastní nespokojenost. Cokoliv děti pro rodiče udělají, může být použito proti nim – neboť tuto rodičovskou nespokojenost mohou všechny důkazy lásky a oddanosti uklidnit a zakrýt pouze na krátký čas – nemohou ji však odstranit.

Je zde jedna cesta, která jde zdánlivě proti proudu, je proti zvyklostem a konvenci, která držela a drží generace lidí v utrpení, doslova v pekle. Tou cestou je vykašlat se na to, jestli jsou rodiče spokojení a začít být sám spokojený – žít svůj život podle svých přání, dělat to z čeho máte dobrý pocit. Nakonec jen vlastním příkladem – tím, že děti upustí od svého utrpení, mohou skutečně přinést klid do života svých rodičů – dát jim symbolicky nový život – inspirovat je ke změně. Neboť i jejich rodiče byli jednou dětmi a všichni se učíme stejně – okoukáváme, napodobujeme. Nenapodobujte a nepřizpůsobujte se nespokojenosti vašich rodičů. Dovolte jim přizpůsobit se vašemu štěstí!

Staňte se šťastnými. Buďte šťastní. Nezachraňujte rodiče, neberte na sebe odpovědnost za jejich štěstí a spokojenost. Jděte jim příkladem! A uvidíte, že váš život, klid a štěstí začnou pomalu pronikat do života vašich rodičů a vašich blízkých. Je to nevyhnutelné. A je to jediná možná cesta. Nestarejte se o rodiče. Postarejte se o to, abyste byli šťastní. A vaše štěstí se postará o vaše rodiče.

Tady bych mohl svůj krátký text ukončit, ale ještě cítím, že zbývá říct pár vět. Stejně jako vy nemůžete ničím, co uděláte přinést štěstí a spokojenost vašim rodičům, stejně tak ani oni nejsou a nemohou být zdrojem vašeho štěstí. Uvědomte si ten fakt. Mohou být velikou inspirací a vzorem, pokud jsou to velkorysí a štědří lidé, kteří žijí naplněným životem.

Mějte své rodiče v úctě a respektujte je bez ohledu na to, jací jsou. Pokud jsou to šťastní a spokojení lidé, učte se od nich. Ale pokud ne, tak odejděte, držte se od nich dál a nevracejte se, dokud nebudete šťastní! Jinak budou vaše návštěvy jen více či méně rozmnožovat nepochopení a utrpení, které se v cyklech opakuje už po nespočetné generace, kdy rodiče vysávají sílu a energii ze svých dětí a živí v nich pocity viny, přenášejí na jejich bedra svá očekávání, odpovědnosti a povinnosti, které na ně zase naložili jejich rodiče. Vzniká tak začarovaný kruh vzájemné závislosti – nevyhnutelného parasitismu, kde každá strana nějakým způsobem oslabuje stranu druhou. Rodiče parazitují na připoutanosti svých dětí, ale i děti parazitují na připoutanosti svých rodičů, na tzv. „rodičovské lásce“.

Uvědomte si a pamatujte, že ten koho milujete, vám není ničím povinován. Láska je stav bezpodmínečné náklonnosti, bezpodmínečného dávání bez očekávání. A nenechte se zmást, není zde nikoho, kdo by dával ani akt dávání, je zde pouze stav plnosti. Z této skutečnosti je patrné, jak nesmírně důležité je nejprve stát se šťastným a naplněným. Samotný pocit naplnění však není podmíněn ani určen dosažením jakýchkoliv věcí, pozic, titulů nebo majetku na tomto světě. Je to stav bytí, hlubokého uvolnění mysli a těla.

Tento stav mysli a těla se projevuje otevřeným srdcem a je zdrojem energie, která dokáže projasnit a přeměnit život druhých lidí, a dát symbolicky i doslova nový život i vašim rodičům.