O životě radostném a zjevném – o mužském a ženském v muži

Anotace: k napsání tohoto článku mě inspiroval život, situace a otázky mužů kolem mě.

Možná jste si všimli – dnes je to, zdá se, samá krize, všude. Stačí mi jen podívat se kolem – na kamarády, spolupracovníky nebo známé, na to, jak jednoho zaživa spolkla jeho rodina a už se s ním nedá nic podniknout, jak jiný si myslí, že by měl studovat, další, že musí hodně pracovat nebo vydělávat a s jinými se nedá hrát fotbal, protože si na všechno a všechny stěžují. Mnozí nemají čas, a když před ně postavíte přímý návrh, začnou kličkovat a couvat. Každý touží dělat si, co chce, ale přijmout odpovědnost se, jak pozoruji, nechce nikomu. Připadá mi to jako nemoc - jakási mužská malátnost. A k tomu všemu se od žen už standardně ozývá, že nejsou pořádní muži. Muži jsou, ale zmizeli pod hladinou vše zahlcujícího ženství – zmalátněli, zženštěli, jsou jako bláto. Mám dojem, že i pro muže je dnes v módě být ženskou. Vypadá to, že je v módě se tak nějak plácat, vézt se a přežívat, jak to jde. Podáte takovému mužskému ruku, a je nepřítomný – snaží se vám ji podat shora, nebo je leklý nebo ještě hůř, tiskne vám ji jako byste žádali o svěrák a ne o podání ruky. I když dostane lákavou nabídku, která má hodnotu mnoha set tisíc korun … začne váhat a pochybovat. Pozvete jej ke spolupráci nebo ke hře a on – nemá čas. Cítíte tu všudypřítomnou svázanost, tu podmíněnost? Vzpomínám si, že Nietzsche ústy Zarathustry říká: „Vojáků vidím mnoho, kéž bych viděl mnoho válečníků!“.

Krize neslouží mužům. Muži slouží krizi. A jakmile si to uvědomí, je s ní amen. A to platí pro politiku, pro práci, vztahy a další témata a situace. Muži jsou stavěni na jedinou věc – na čin. A skrze svůj čin jsou stvořeni pro vítězství. Muž a vítězství jsou jedno! Ovšem zvítězit je třeba především a na prvním místě sám nad sebou, nad vším ženským a zrádným v sobě. Žena není nepřítel, avšak zženštilost ano! Není vnějších nepřátel, jen vnitřních!

Jeví se, jako by nás doba nebo kultura obírala o příležitost vítězit – o tuto jedinečnou mužskou výsadu – a tím i o radost. A tak se s vítězstvím alespoň virtuálně identifikujeme při sledování fotbalových zápasů či jiných sportů. To je však virtuální svět – svět televizních přenosů a zpráv. V tom našem světě, v tom bezprostředním kolem nás, vidíme místo činů a vítězství často pouze váhání, přešlapování a chození kolem horké kaše. Je to svět plný nejistot a pochybností, plný politiky či agrese, kde se z válečníků stávají obchodníci a ze lvů mrchožrouti. Kráčíme prostředím zahlceným jinovou energií, plným temného ženského aspektu – tj. zženštilosti. Krize i politika, všimněte si, jsou (možná jen shodou okolností?) ženského rodu. Slovo komunikace je ženského rodu. Ke komunikaci jsou stvořeny ženy. A jim náleží sláva. Čin je slovo mužského rodu, k němu jsou stvořeni muži. A k činu a k muži náleží vítězství.

K vítězství je potřeba sebevědomí – tj. energičnost, lehkost a přímočarost. Pokud máte chuť něco udělat a neuděláte to, znamená to, že jste se dostali pod vládu svých ženských energií, ztrácíte vědomí a s ním i rozhodnost a jasnost. Muž, jangová síla, se manifestuje mimo jiné jako světlo, moudrost, soucit, a právě jako zmíněná rozhodnost. Vidím a slyším kolem sebe, jak muži řeší, zda jsou dostatečně mužní. Vidím vycházet knihy o mužství a o tom, jak být mužem. Dobrý Bože! Muž nepotřebuje NIC, aby byl mužem! On už JE mužem! Podívejte se na malé kluky – pochybuje někdo z nich, že je kluk?! Ptá se, zda-li je dost klukem?! Samozřejmě, že ne! Koho by vůbec napadla taková hloupost, taková – pochybnost? Tak jak to, že je to potkává, když jim je dvacet, třicet let a víc? A jak to, že se mnozí schovávají a jiní se nedokáží nechat na pokoji? Když se vám chce čůrat, co uděláte?! Jdete a vyčůráte se! Přemýšlíte o tom? Váháte, zda ano či ne? Váhá malý kluk? Nikoliv. Jen to udělá. Konec, nazdar! Hotovo. A jde se dál.

Na kluka, který vyroste v muže, čeká ve světě žena. Je druhou polovinou jeho duše. Představuje temnou stranu jeho síly, to, co je nepoznané, to, z čeho jde strach. Žena, jinová energie, reprezentuje chaos, tmu, stín, negativitu, váhavost, nerozhodnost, vinu. Když píši, že muže čeká ve světě žena, nemám na mysli jen fyzickou ženu, ale vůbec ženský aspekt. Jít do boje je snadné, vydržet námahu a snášet únavu je snadné, potit krev a drtit písek mezi zuby – to všechno muž zvládne, ale porazit vinu, pochybnost nebo nerozhodnost? Nepodlehnout vábení moci nebo peněz, nepodlehnout pohodlí a jistotě dobrého bydla? Ustát manipulaci a touhu po souhlasu? Není (vyjma stáří) strašlivějších nepřátel.

A úkolem muže je tento mrak, tuhle mlhu plnou stínů projít stejným způsobem, jakým světlo proniká tmou. Projít ji, a to bez uchopování – tak, jako se praktikuje meditace vhledu (vipassaná), kdy se myšlenky objevují a zanikají, jako mraky plující po obloze vědomí a meditující je vnímá, ale nechává je vznikat a zanikat. To může být zpočátku obtížné, ale meditace je jen legrační dětská hra oproti výzvě, kterou představuje náš hrubohmotný projevený svět plný konfliktů, povinností, hranic, očekávání a podmínek.

Muži milují hru. A muži si mají hrát. A svět a ženy je mají nechat na pokoji. Válka vznikla z hry. Válka byla původně hrou. Etymologicky má slovo válka (war) původ ve slově hra – hrát si. Až později z toho zmizela hra – a zůstala jen válka. Zmizelo světlo muže (jangu) a zůstala tma ženy (jinu).

Skoro to vypadá, že za vše zlé mohou ženy a ženská, jinová energie. Samotná tato myšlenka je však opět jinovou, ženskou pastí. Muž nechť si je vědom skutečnosti, že vše dobré i zlé povstává a pochází od ženy. Jak je to možné? Neboť jin (ženská síla) je plodivá a jang (mužská), je tvořivá síla. Je však nakonec na muži, zda uchopí to zlé či to dobré a na co zaměří světlo své přítomné pozornosti. Zda na konflikty a krize, na špatné pocity a to, co nefunguje nebo zda ji bude věnovat dobrým pocitům, řádu, kráse, vůni.

Potom může skrze oddanost a jemnost ženy povstat – a pevností a soucitným činem muže rozvinout se a utvořit - svět, o kterém si zatím necháváme jen zdát.

Napsal jsem už dříve, že muž potřebuje ženu. To je třeba správně pochopit. Skutečností je, že pro muže je požehnáním, potká-li pravou ženu. Teprve skrze ni, se stává úplným. Neboť muž už v sobě nese ženu – úplnou ženu – ženskost, chcete-li. Je člověkem nesoucím dar. Ten dar je určen jí – ženě. Až když potká ženu schopnou přijmout celý jeho dar, stává se úplným mužem. Je osvobozen od toho, co nesl a je volný. Vždy byl mužem, ale nesl dar, břímě. Jakmile dar předá a jakmile je současně jeho dar plně přijat, dochází klidu a radosti. Jak vám už jistě dochází, celá ta věc má ještě jednu stránku: také on, muž, má za úkol přijmout dar – od ženy. Neboť nese-li muž celé ženství, nese žena dar v podobě mužství a také ona jej touží předat a doufá v to, aby byl přijat ve své celistvosti a velikosti.

Přijetí daru je současně sejmutím břímě z jiné lidské bytosti.

A ten dar, je něco jako pták v dlaních, jako motýl. Jakmile je předán, zmizí. Vlastně není nikoho, kdo by co předal a nikoho, kdo by co přijal. Najednou je to zjevné. Ona vždy byla plně ženou a on byl vždy mužem. Tím skutečným darem, oním motýlím zázrakem, je ta zjevnost – muže v jeho vítězství, ženy v její slávě.

A když se život stane zjevným – můžeme si začít hrát. Říká se tomu žít, tryskat, hořet, létat, milovat.

Mohou dát děti život svým rodičům?

Život – ten biologický – dávají dětem rodiče. Mohou ale děti dát život svým rodičům? Já tvrdím, že ano, a to když se přestanou snažit uspokojit a naplnit rodičovská očekávání a začnou plnit svá vlastní přání, když se přestanou snažit dělat radost rodičům, a začnou být sami radostnými, když místo na štěstí svých rodičů, začnou myslet na své vlastní štěstí.

Rodiče nelze uspokojit. I kdyby se děti roztrhaly, vařily jim, uklízely, dávaly peníze, vystudovaly nejlepší školy a našly si nejlepší zaměstnání, nevěsty a ženichy, porodily nejkrásnější děti, chodily na návštěvy každý den, nikdy neučiní své rodiče spokojenými, šťastnými a naplněnými. Nespokojenost rodičů ve skutečnosti nemá s dětmi nic společného. Je to jejich vlastní nespokojenost. Cokoliv děti pro rodiče udělají, může být použito proti nim – neboť tuto rodičovskou nespokojenost mohou všechny důkazy lásky a oddanosti uklidnit a zakrýt pouze na krátký čas – nemohou ji však odstranit.

Je zde jedna cesta, která jde zdánlivě proti proudu, je proti zvyklostem a konvenci, která držela a drží generace lidí v utrpení, doslova v pekle. Tou cestou je vykašlat se na to, jestli jsou rodiče spokojení a začít být sám spokojený – žít svůj život podle svých přání, dělat to z čeho máte dobrý pocit. Nakonec jen vlastním příkladem – tím, že děti upustí od svého utrpení, mohou skutečně přinést klid do života svých rodičů – dát jim symbolicky nový život – inspirovat je ke změně. Neboť i jejich rodiče byli jednou dětmi a všichni se učíme stejně – okoukáváme, napodobujeme. Nenapodobujte a nepřizpůsobujte se nespokojenosti vašich rodičů. Dovolte jim přizpůsobit se vašemu štěstí!

Staňte se šťastnými. Buďte šťastní. Nezachraňujte rodiče, neberte na sebe odpovědnost za jejich štěstí a spokojenost. Jděte jim příkladem! A uvidíte, že váš život, klid a štěstí začnou pomalu pronikat do života vašich rodičů a vašich blízkých. Je to nevyhnutelné. A je to jediná možná cesta. Nestarejte se o rodiče. Postarejte se o to, abyste byli šťastní. A vaše štěstí se postará o vaše rodiče.

Tady bych mohl svůj krátký text ukončit, ale ještě cítím, že zbývá říct pár vět. Stejně jako vy nemůžete ničím, co uděláte přinést štěstí a spokojenost vašim rodičům, stejně tak ani oni nejsou a nemohou být zdrojem vašeho štěstí. Uvědomte si ten fakt. Mohou být velikou inspirací a vzorem, pokud jsou to velkorysí a štědří lidé, kteří žijí naplněným životem.

Mějte své rodiče v úctě a respektujte je bez ohledu na to, jací jsou. Pokud jsou to šťastní a spokojení lidé, učte se od nich. Ale pokud ne, tak odejděte, držte se od nich dál a nevracejte se, dokud nebudete šťastní! Jinak budou vaše návštěvy jen více či méně rozmnožovat nepochopení a utrpení, které se v cyklech opakuje už po nespočetné generace, kdy rodiče vysávají sílu a energii ze svých dětí a živí v nich pocity viny, přenášejí na jejich bedra svá očekávání, odpovědnosti a povinnosti, které na ně zase naložili jejich rodiče. Vzniká tak začarovaný kruh vzájemné závislosti – nevyhnutelného parasitismu, kde každá strana nějakým způsobem oslabuje stranu druhou. Rodiče parazitují na připoutanosti svých dětí, ale i děti parazitují na připoutanosti svých rodičů, na tzv. „rodičovské lásce“.

Uvědomte si a pamatujte, že ten koho milujete, vám není ničím povinován. Láska je stav bezpodmínečné náklonnosti, bezpodmínečného dávání bez očekávání. A nenechte se zmást, není zde nikoho, kdo by dával ani akt dávání, je zde pouze stav plnosti. Z této skutečnosti je patrné, jak nesmírně důležité je nejprve stát se šťastným a naplněným. Samotný pocit naplnění však není podmíněn ani určen dosažením jakýchkoliv věcí, pozic, titulů nebo majetku na tomto světě. Je to stav bytí, hlubokého uvolnění mysli a těla.

Tento stav mysli a těla se projevuje otevřeným srdcem a je zdrojem energie, která dokáže projasnit a přeměnit život druhých lidí, a dát symbolicky i doslova nový život i vašim rodičům.

Jed pro tchýni

Před zhruba padesáti lety žili v Číně muž a žena. Vzali se, a když se novomanželka nastěhovala do mužova domu, okamžitě se začala hádat se svou tchýní o spoustu maličkostí, které souvisely s chodem domácnosti. Postupně se jejich konflikty rozrostly do té míry, že obě ženy nedokázaly jedna na druhou ani pohlédnout. Novomanželka vnímala svou tchýni jako hádavou, starou čarodějnici, zatímco ta si myslela, že snacha je arogantním děckem bez špetky úcty ke starším. Nebyl přitom žádný objektivní důvod k tomu, aby jejich nesnášenlivost nabrala takové rozměry.

Zloba mladé ženy se nakonec vystupňovala až k rozhodnutí, že se tchýně stůj co stůj zbaví. Šla tedy k doktorovi a požádala ho o jed, který by mohla přimíchat své příbuzné do jídla.

Lékař ji vyslechl a souhlasil, že jí jed poskytne. „Kdybych ti ale dal něco, co účinkuje okamžitě,“ vysvětloval, „každý by na tebe hned ukázal a řekl by: Otrávila svou tchýni! Zjistili by také, že jsi dostala jed ode mne, a to by nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Takže ti dám jemný jed, který bude působit velmi pozvolna, aby ta žena neumřela hned.“

Poradil jí také, aby se ke své tchýni chovala velice mile, až jí jed bude podávat. „Každé jídlo jí dávej s úsměvem,“ nabádal. „Řekni, že doufáš, že jí pokrm chutná, a zeptej se, jestli jí můžeš ještě něco přinést. Buď uctivá a milá, aby tě nikdo nepodezíral.“

Mladá žena souhlasila a donesla si jed domů. Ještě toho večera ho začala přidávat tchýni do jídla, které jí pak s milým úsměvem přeložila. Po několika dnech, když snacha projevovala staré ženě náležitou úctu, začala na ni tchýně měnit názor: „Možná, že nakonec není tak arogantní.,“ říkala si. „Třeba jsem se v ní spletla.“. A pozvolna se začala chovat ke snaše vstřícněji. Pochválila jí její vaření i způsob jakým se stará o domácnost, a občas si dokonce vyměnily nějaký ten drb a legrační historku.

Jak se měnilo chování staré ženy, měnil se samozřejmě také přístup manželky jejího syna. Napadlo ji: „Možná moje tchýně není tak zlá, jak jsem si myslela. Ona je vlastně docela milá.“

Takhle to pokračovalo asi měsíc, dokud z obou žen nezačaly být opravdu dobré přítelkyně. Vycházely spolu tak výborně, že novomanželka nakonec přestala tchýni dávat do jídla jed. Pak si ale uvědomila, že za tu dobu už jí dala jedu příliš mnoho, a že pravděpodobně stejně zemře.

Běžela tedy k doktorovi a svěřila se mu: „Udělala jsem chybu. Moje tchýně je ve skutečnosti velmi příjemná osoba. Nechci ji otrávit. Pomozte mi, prosím, a dejte mi protijed, který bych jí mohla podat.“

Doktor tiše seděl a naslouchal. „Je mi to velmi líto,“ řekl potom, „ale nemůžu ti pomoct. Neexistuje protijed.“

Dívku jeho odpověď rozrušila, začala plakat a přísahala, že se zabije.

„Proč by ses zabíjela?“ zeptal se lékař.

„Protože jsem otrávila tak milou paní,“ odvětila dívka. „A ona teď zemře. Musím si vzít život, abych odčinila tu strašnou vinu.“

Doktor se začal potichu smát.

„Nemusíš se trápit,“ odpověděl. „Protijed neexistuje, protože jsi své tchýni nikdy žádný jed nepodala. Dal jsem ti jen neškodné byliny.“