O vrozeném nadání člověka Co je vrozené nadání člověka a co se s ním dělá a proč je tak cenné věnovat mu pozornost už od dětství?

Co je to vrozené nadání? Je to zdroj největší síly v člověku. Lze si ho představit jako program. A lze si ho také představit jako meč. Jak jde dohromady meč a program?

Nadání, jak samo slovo uvozuje, je něco, co je nám „dáno“. Dostali jsme ho. Každý jej dostal. Nejsou tedy lidé bez nadání - každý člověk je nadaný! Člověk se v sanskrtu nazývá puruša – což znamená „nadaný mocí.“ Ta moc je ukryta v programu – je zašifrovaná v DNA člověka. Je přítomna, ale není snadné ji rozpoznat, ovládnout a užívat. Proto také všichni, kdo se zabývají nadáním, kráčejí po slepé cestě. Nadání je podobno zašifrovanému dopisu ležícímu na stole. Každý má k němu přístup, ale přečíst si jej může a dokáže pouze ten, kdo má šifrovací klíč. A ten klíč mají u sebe jen dvě osoby na světě. Tou první osobou je konkrétní nadaný člověk, neboť nadání a klíč k němu, jdou vždy spolu – jeden vychází z druhého. O té druhé osobě se zmíním později. Proč je však tak nesnadné najít klíč k vlastnímu nadání? Protože se vzájemně zrcadlí. Klíč leží „za zrcadlem“, ve stínu. A člověk, tak, jako Alenka, musí pro něj do „kraje divů“ a zpět.

Představte si to takhle: mít nadání, je jako narodit se s mečem. K ovládnutí meče je třeba trénink, pravé porozumění a disciplína. A ta je od slova disciple, tj. žák, což je slovo související s učením a schopností se učit. Učit se, je ve své podstatě schopnost proměny, tedy nejdůležitější část výbavy pro vývoj a přežití – je to adaptace.

Představte si to malé dítě a ten veliký meč! Takový meč může být ostrý jako žiletka, tak jako japonská katana! Nelze začít cvičit s mečem, dokud neovládáme své vlastní pohyby – pohyby těla a emocí, dokud jsme stále ovládáni pohyby našich pocitů a pohyby myšlenek. Náš meč, naše nadání, čeká, jako čekal Excalibur v kameni na krále Artuše, který jediný jej mohl z kamene vysvobodit.

Lidé, kteří se zabývají talentovanými a nadanými dětmi se obvykle snaží najít vhodný „nástroj“. Pokud je nadání současně programem, k čemu se tedy hodí? Na to se ptají. Co dělá? Jaký „meč“ se hodí k tomu či onomu člověku/dítěti? Jaké povolání bude dělat? Bude to profesionální fotbalista nebo šéfkuchař? Bude z něj vědec nebo velký učitel? Bude chudák nebo boháč?

Pro začátek jedno jasné rozdělení: Představuje-li nadání symbolický meč, pak talent určuje, do jakých služeb tento meč člověk vkládá. Ve světle této skutečnosti je patrné, jak zavádějící jsou výše uvedené otázky. Nevedou k jádru, zabývají se sekundární skutečností. Primární skutečnost tkví v odpovědi na otázku: Ovládá člověk svůj meč (svou moc)? A jakým způsobem to činí? Vezmu-li si na pomoc příklad s programem, zní otázka: Ovládá program člověka nebo člověk program?

Excalibur byl legendární meč, se kterým byl král Artuš neporazitelný v boji. Podle legend měl mimo jiné moc zastavit krvácení. Artuš se s ním však nesměl dopustit jediné věci: svévole – tedy nespravedlnosti. Nesměl jej užít neprávem. V tu chvíli přišel o svou moc. Excalibur reprezentoval Artušovu svrchovanou vládu nad sebou samým, moc krále nad zemí, tedy, chcete-li ducha nad hmotou. A tu samou schopnost má naše vrozené nadání. Určuje způsob, jakým realizujeme svou tvořivou sílu a projevujeme energii do světa.

Dnes jsem četl, že podle aktuálního průzkumu, jedna desetina Čechů v produktivním věku tvrdí, že miluje svou práci. Deset procent – na jednu stranu docela velké číslo, na druhou – vlastně téměř nic. Těch deset procent lidí nějakým způsobem objevilo či narazilo na způsob jak otevřít a aplikovat program svého nadání. Zjistili, že zacházet se svým mečem lze i jiným způsobem, než s ním naslepo máchat kolem sebe a propůjčovat ho komukoliv a čemukoliv. Dokáží s ním obstojně šermovat, dalo by se říct. Vymanili se do určité míry z nadvlády svého programu. Jsou to lidské bytosti v pravém smyslu toho slova. Možná svůj program teprve začínají poznávat a zkoumají jeho hranice a možnosti, ale už jím nejsou cele ovládáni, nejsou sami pouhými programy.

Tito lidé jsou na cestě k mistrovství. Neboť je-li prvním stupněm umění meče praktikovat bez meče a k meči se vůbec dostat, druhým stupněm je jeho ovládnutí – tedy technická zdatnost – umět jej správně používat. Král Qinu ve filmu Hrdina (2002) velmi přesně formuluje stadia ovládnutí umění meče, když říká:

Na první úrovni člověk a meč splynou v jedno. Zde se i stéblo trávy může stát smrtící zbraní. V další úrovni meč nespočívá v rukou, ale v srdci. I beze zbraně je válečník schopen porazit svého protivníka na vzdálenost sta kroků. Ale absolutní ideál je dosažen, když meč úplně zmizí. Válečník je za jedno se vším. Touha zabíjet se rozplynula. Zůstává jen mír.

Když člověk objeví své nadání, odhalí svůj řídící program. Takto realizovaný program je programem sebeurčení a stává se nástrojem seberealizace. Z člověka jenž byl programem (tj. byl ovládán podmínkami, nevědomými programy a silami svého nitra) se stává živý člověk, živá bytost. Je-li dosaženo mistrovství a je-li nadání plně realizováno, i tento živý člověk zaniká a na jeho místo nastupuje živoucí bytost. Ukáži, co to znamená na příkladu veskrze každodenním, na práci.

Program, který vypadá jako člověk, každý z nás potkal. Jeho základní vlastností je podmíněnost (tedy omezenost) a nepřítomnost – je nepřítomný, i když je tady, i když je s vámi. Jistě jste zažili bezmyšlenkovitou obsluhu v restauraci, nemastnou neslanou prodavačku u kasy, anonymní a roboticky působící kolemjdoucí či pochůzkujícího prodavače květin, který za vámi v restauraci přišel až ke stolu a dotázal se, zda nechcete koupit květiny. Vy jste řekli ne a on odkráčel. Program, který prodával květiny. Program, který hlásí zprávy v televizi. Program, který je zaměstnancem. Program, který kouří cigaretu, či nadává na politiku. Program, který vykonává politiku. Program, který volí. Program, který učí – vaše děti. Program, který s vámi možná žije v domácnosti a říká si váš partner či manžel(ka), program, který prodává to, či ono, program, který občas spatříte při pohledu do zrcadla. Nespočet lidských bytostí je řízeno svým programem. Meč jejich nadání je stále hluboko v kameni a čeká na jejich přítomnost – čeká, až se zastaví – staví se pro něj – vytáhnout ho – a sebe taky, z té mizérie.

Člověk, který je živý, už ví, že má program a k tomu navrch řadu dalších přejatých programů od jiných lidí. Různě často se programem stále ještě stává a programy druhých na něj mají stále různě silný vliv. Na rozdíl od předchozí skupiny, si je vědom toho, jakou práci vykonává. Může ještě pracovat pro programy (rozumějte být zaměstnaný nebo brigádničit), ale žije ještě jiný, živý život, kde se věnuje tomu, co je pro něj přirozené a co mu činí radost. Možná po večerech píše svůj román, učí se tančit nebo zakládá a připravuje svůj vlastní podnik. Čím víc je člověk živý, tím víc je schopen „dělat sám na sebe“. Člověk-program toho schopen není. Živý člověk trénuje se svým „mečem“, zkoumá své nadání, hledá, kde jej nejlépe projevit, pracuje se svou silou, se svou energií. Nedělá pouze to, co mu kdo zadá, nepřijímá hned, co se mu nabízí. Takový člověk už také nebývá nemocný, a pokud onemocní, nechodí k doktorům (programům), nezakládá si pojištění apod. Čím víc je živý, tím méně se jistí. K jištění slouží programy.

Živý člověk může své konání (své umění meče) dostat na velmi vysokou úroveň – takzvaně až do "první ligy", ať už je to liga čehokoliv – od fotbalu po kulinářství nebo obchod. Avšak stále je zde přítomno nebezpečí, že se nechá ovládnout programem. Že svůj meč, jako král Artuš, použije svévolně, dopustí se nepravosti. A to se snadno stane, obzvlášť z počátku. Když se to stane, tak bez ohledu na zručnost, se kterou je kdo mistrem svého nadání, jej znovu ovládne program. Kámen, země - jinými slovy materie - opět pohltí čepel meče, sevře a uzavře jej do temnoty. A člověk se stane jen dalším programem, který hraje první ligu. A může to být klidně liga duchovní! Jeho živost zmizí. Stane se z něj velmi výkonný nebo také velmi nebezpečný program. Aby se z něj vymnanil, musí se obvykle vrátit na počátek, k základům a začít znovu – stát se opět začátečníkem, osvojit si zejména mysl začátečníka.

Je zde ještě jedna úroveň – stav, mimo všechny úrovně. Tento stav reprezentuje člověk, jehož jsem nazval živoucí bytostí. Takový hraje svou "vlastní" ligu. Je originální a jedinečný. Japonci mají pro své mečíře, pro ty nejlepší z nejlepších, jenž jsou považováni za národní poklady, zvláštní slovo: mukansa. To slovo značí toho, kdo je mimo soutěž – tedy neporovnatelný. Živoucí – je nepostižitelný. Takuan říká o takovém člověku, že chodí po vodě jako by kráčel po zemi a chodí po zemi jako by kráčel po vodě. Tento člověk není zaměstnanec ani podnikatel, vykonává to, k čemu je povolán – své povolání. Lze o něm říct mnoho superlativů, ale žádný ho nevystihne. Jen jste-li nemocní a on je lékař, víte, že půjdete za ním, ať to stojí cokoliv, je-li to švec, od nikoho jiného byste si nechtěli nechat ušít boty, je-li to mečíř, tak právě od něj byste si přáli nechat si vykovat meč. A je-li to žena či muž, žádného jiného byste nechtěli mít za partnera po celý svůj život.

A jak to celé souvisí s nadáním a otázkou, proč se mu věnovat od dětství? Protože i vzdělávací instituce jako jsou školka nebo jesle, jsou programy. Státní školky jsou programy pro děti jedné skupiny lidí, soukromé školky a školy jsou programy pro děti další skupiny lidí. A tyto vzdělávací programy (instituce) učí děti potřebným i nepotřebným programům pro přežití a pro to, aby je mohly v dospělosti využívat. Přesně to vzdělávací instituce dělají – předávají programy. Některé předávají průměrné a podprůměrné programy, některé předávají kvalitnější či velmi kvalitní programy (např. soukromé lesní, Montessori či Waldorfské školky/školy). V některých působí živí lidé. Ale ani lidé-programy ani živí lidé nemají schopnost vést děti k rozpoznání vrozeného nadání. Na začátku jsem zmínil, že jsou pouze dvě osoby na celém světě, které mají klíč k nadání. Jednou z nich je člověk sám, avšak jeho vlastní klíč je pro něj těžko k rozpoznání pod vrstvou všech běžících programů, jimž navíc slouží další programy, které cíleně odvádějí pozornost člověka od pravé skutečnosti a ztěžují mu orientaci. Tou druhou osobou, která má klíč k nadání, je živoucí člověk. Tedy ten, který ovládl své nadání, má k němu celý a správný klíč. Takový člověk dokáže rozpoznat nadání druhé lidské bytosti, je-li to nadání blízké jeho vlastnímu. A právě od něj se dokáže jiná lidská bytost, dítě či mladý člověk, učit povaze a tajemství vlastního klíče a odhalit tak dříve či později plnou sílu svého nadání. Existuje však jedno nadání, které má vlastnost univerzálního klíče (nikoliv klíče konkrétního). Člověk s takovým nadáním má schopnost rozpoznat a umožnit rozvinout nadání každé bytosti dle jejích momentálních dispozic a situace.

PS: Ve světle mého článku stojí za pozornost mezinárodní pražská Montessori školka a jesle NestLingue, kde věnuji svou pozornost tématu rozvoje vrozených nadání a vedení dětí směrem k autentičnosti. Navenek a na povrchu je NestLingue řádná vzdělávací instituce pro předškolní děti. Dřív hrála prim v první lize mezi soukromými mateřskými Montessori školami v Praze – učily v ní nejpřednější učitelské programy a svými výsledky patřila mezi vůbec nejlepší. V současnosti se od této hry odpoutává a směřuje k tomu, aby mohla být nazývána mukansa a stala se základem a vzorem pro budoucí model vzdělávání dětí.

O novém školském řádu a systému vzdělávání

Naše babičky a moudré tety věděly a vědí, že člověk je součástí svého prostředí, a že v tomto prostředí je obsaženo vše, co potřebuje pro svůj život, zdraví i přežití. A tak se kupříkladu říkávalo, že byliny, které rostou okolo vašeho domu a na vaší zahradě, jsou ty, které potřebujete. Příroda je moudrá. Nestojí si v cestě. To umí jenom člověk, který zapomněl, že je součástí přírody. Dnes jsou děti deprimovány a nuděny systémem školství, který je zastaralý a nefunkční, který je molochem sloužícím akademikům a zaměstnancům v učitelských pozicích. Tento systém omezuje jak děti, tak i skutečně nadané učitele.

Lidé v přirozeném, neomezujícím a neautoritativním prostředí vytvářejí společenství – rodiny, komunity, obce. V takovém pospolitém společenství se o výchovu dětí přirozeně stará celá komunita – každý má svou roli, své místo. V takovém prostředí se malé děti a děti do 12 až 14 let učí u lidí blízkých a důvěryhodných.

To, co vidím, je nevyhnutelnost zániku jednotného školského systému diktovaného státem, jehož produktem jsou zprůměrovaní a demotivovaní „řádní“ občané. To, co vidím, jsou společenství lidí, kde se děti do 14 let učí u učitelů, kteří pocházejí z jejich blízkého okolí, kteří tam bydlí a působí. Právě tito lidé, bez ohledu na to, co vystudovali, jsou ti správní učitelé dětí „základních škol“ neboť v tomto věku je důležitější JAK učitelé děti učí, než CO a ČEMU je učí. Důležitější je přístup a předání hodnot týkajících se mezilidských vztahů, tvořivosti, schopnosti objevovat a experimentovat. K těmto hodnotám patří i základní dovednosti jako je čtení, psaní a počítání, které dnes dokáže své děti naučit každý základně vzdělaný a pozorný rodič.

Tímto způsobem mohou v rodinách, komunitách, společenstvích a obcích vznikat a rozvíjet se určité dovednosti a znalosti, které budou další generace dále prohlubovat. Dejme tomu, že by v obci bydleli zejména nadaní řezbáři, truhláři a lesníci. To by bylo nadáním jejich komunity, zdrojem jejich hrdosti i bohatství. Přirozeně by vedli své děti k lásce k těmto řemeslům a rozvíjeli u nich tato nadání. Taková obec by tím vešla ve známost. Potřebovali byste nejlepší truhláře? Zajeli byste do „Truhlařovic“ za tamějšími rodinnými mistry řemesla.

Ale pojďme dále. Co když se narodíte ve vesnici kominíků, kteří vás naučí svému řemeslu, ale vám se zdává o hudbě a o klavíru? Středoškolská léta (mezi 14 a 18 lety) by sloužila právě těm, kteří by, ač vzděláni ve své obci či komunitě, cítili, že jim tam chybí to jejich, po čem touží a k čemu je to táhne. Když to zjednoduším, tak byste mohli zjistit či vědět, že učitel hudby a klavíru a obec plná muzikantů je hned za humny, v nejbližším městě. A pokud se takový učitel nenachází v blízkém okolí, v domovině, je třeba jej najít a dát se u něj do učení – stát se učedníkem, studentem nebo tovaryšem, jak se říkalo. Tam, v blízkém i vzdáleném okolí, by měli pokračovat ve studiích mladí lidé mezi 14 a 18 rokem života – v oborech, které si oni sami vyberou a u učitelů, kteří je přijmou.

Tady by pravděpodobně mnoho lidí mohlo skončit – dle svých dispozic by realizovali svá nadání pro dobro a užitek svůj i druhých. Avšak zbývá ještě jedna skupina studentů, jedna skupina hledajících. Dnes jim říkáme vysokoškoláci, jsou to mladí lidé ve věku zhruba od 18 do 26 let, resp. do 30 let. V osmnácti letech už mají nejen obecné a specifické základy od učitelů ze své obce, ale také mají za sebou specializaci a praktické studium u odborníků daného řemesla či profese svého kraje či zemského celku. Na blízkém východě, v arabské kultuře (a nejen tam) bylo tradicí, že se mladý člověk musel vydat do světa. I my to u nás známe – z pohádek. Vydat se do světa je tou nejlepší „vysokou školou“ života. Už to však nebyla cesta za humna, do vzdáleného či blízkého města v kraji. Byla to cesta do neznáma, avšak ne nazdařbůh. Ve skutečnosti bylo cílem takové cesty najít opravdového mistra – ať už velkého učitele, básníka, vizionáře, válečníka, léčitele nebo řemeslníka. Takoví lidé se obvykle vyskytovali v hlavních městech říší, na univerzitách, ale ti největší mistři a mystici se nacházeli na neznámých místech a nebylo snadné je najít a nebylo snadné je poznat, či dostat od nich pozvání a povolení ke studiu.

Mladý člověk definitivně opustil svůj rodný kraj a putoval i několik let. Pokud naše velkého mistra a učil se u něj, mohl se sám stát mistrem. Ve skutečnosti nehledal jen lepší techniku nebo tajemství řemesla, hledal a nacházel tajemství nejvyšší – sám sebe. Jeho pouť byla tavící pecí jeho duše. Studium u mistra bylo přeměnou mladého člověka v člověka dospělého, celistvého. Takový se potom mohl stát mistrem a učitelem druhých a obvykle se také vrátil domů, kde vedl naplněný život. Neboť jak říkají sibiřští šamani, člověk má žít v zemi svých duchů, svých předků – tedy v krajině, kde se narodil.

Nový systém vzdělávání, o kterém zde píši, je založen na lidové a přírodní moudrosti. Není tedy nový ve smyslu nepoznaný – historie tento koncept zná, ale zatím jej nedokázala naplnit, protože člověk touží po moci, slávě, renomé, titulech a bohatství a po tom, aby byl mistrem druhých a pro druhé než mistrem sám sobě. Ale přichází znovu čas, kdy to můžeme změnit. Systém vzdělávání, který jsem představil a oprášil nelze kontrolovat, neexistují v něm tituly, kterými by bylo možno se chlubit nebo srovnávat. Je to však systém, který v člověku rozvíjí jeho vlohy a nadání přirozeným a nenásilným způsobem. Otevírá nekonečné možnosti, aniž by člověka demotivoval nebo za něj přejímal odpovědnost. V tomto přístupu neexistuje povinnost, je založen na spolupráci. Rozvíjí ducha a tvořivost, rozvíjí a vytváří zdravou společnost prostou otrockých a zbytečných prací a hlavně nestaví člověka tam, kde ho chce mít, ale tam, kde on sám chce stát.

Dnes tento přístup už v neoficiálních rovinách existuje a nejen v oblasti vzdělávání, ale například i v oblasti potravin a zdravé výživy, zdravotnictví a ekonomiky. Lidé dávají přednost plodinám vypěstovaným ve své obci, svém kraji či zemi, nakupují u svých farmářů a hospodářů, nechávají se léčit od svých rodinných lékařů, místních léčitelů a znalců bylin. Je zřejmé, že pro vzdělávání platí to samé. Buďte nejlepšími učiteli svých dětí. Nacházejte pro ně učitele ve svém okolí, važte si jich a dobře je plaťte. Myslete lokálně, jednejte světově. A žijte spokojeně!

Po třech letech od napsání svého článku jsem narazil na rozhovor týkající se stejného tématu v rozhovoru s Šárkou Winter.

O úkolu učitele a účelu vzdělávání

Učitel má jediný úkol – vést děti a studenty k tomu, aby se vyjádřili – a to jakkoliv tvořivě. Nemají sedět trpně v lavicích a poslouchat monology o ničem a prázdná intelektuální cvičení přednášená pseudoučiteli, které samotné nezajímá, co říkají. Děti nemají být oběti sadistů, malých Napoleonů a podružných školních politiků, kteří si na dětech spravují své komplexy a realizují touhu ovládat.

Vyjádřit se – předvést se – to je zapomenutý účel vzdělávání. Nacházet a překračovat své hranice. To vyžaduje proces zkoušení – student musí zkoušet, nikoliv být zkoušen! Experimentovat! Všechny velké objevy světa byly učiněny díky pokusům, díky výletům do neznáma, díky experimentování. Všechny triky na skateboardu, na lyžích, na kolech, autech, snowboardu a jinde vznikly skrze experimentování, zkoušení a opakování. Všechny „triky“ v matematice taktéž. Opakování není matka moudrosti proto, že se nás cpe starými daty a nutí nás si je pamatovat, ale protože my sami bez ustání hltáme nové věci. To je definice opravdového učení.

Opakování je tedy o nadšení, ne o nudě. Nemám nic proti cvičení paměti, ale je rozdíl mezi cvičením se malé násobilky nebo hudebních stupnic, které jsou základem pro další možnosti experimentování, objevování a tvoření nových souvislostí a mezi pamatováním si bezvýznamných dat a událostí jejichž „význam“ tkví zejména v tom, že způsobila velké utrpení „učiteli“, který je dále nutí a vyučuje druhé, hnán motivem, který lze nejlépe vyjádřit slovy: „já jsem musel trpět, teď budete trpět i vy“.

Úkol učitele a účel vzdělávání je umožnit vyjádřit se a experimentovat. Škola hrou, to je učení se, jehož kořenem je experiment, kmenem opakované zkoušení všeho nového a větvemi a listy je jedinečné tvořivé vyjádření. Plodem takového vzdělávání je osobní rozvoj, seberealizace a služba druhým.

Zajímavou audio-prezentaci na téma školství a kultura učení předkládá také Dr. Tae