O novém školském řádu a systému vzdělávání

Naše babičky a moudré tety věděly a vědí, že člověk je součástí svého prostředí, a že v tomto prostředí je obsaženo vše, co potřebuje pro svůj život, zdraví i přežití. A tak se kupříkladu říkávalo, že byliny, které rostou okolo vašeho domu a na vaší zahradě, jsou ty, které potřebujete. Příroda je moudrá. Nestojí si v cestě. To umí jenom člověk, který zapomněl, že je součástí přírody. Dnes jsou děti deprimovány a nuděny systémem školství, který je zastaralý a nefunkční, který je molochem sloužícím akademikům a zaměstnancům v učitelských pozicích. Tento systém omezuje jak děti, tak i skutečně nadané učitele.

Lidé v přirozeném, neomezujícím a neautoritativním prostředí vytvářejí společenství – rodiny, komunity, obce. V takovém pospolitém společenství se o výchovu dětí přirozeně stará celá komunita – každý má svou roli, své místo. V takovém prostředí se malé děti a děti do 12 až 14 let učí u lidí blízkých a důvěryhodných.

To, co vidím, je nevyhnutelnost zániku jednotného školského systému diktovaného státem, jehož produktem jsou zprůměrovaní a demotivovaní „řádní“ občané. To, co vidím, jsou společenství lidí, kde se děti do 14 let učí u učitelů, kteří pocházejí z jejich blízkého okolí, kteří tam bydlí a působí. Právě tito lidé, bez ohledu na to, co vystudovali, jsou ti správní učitelé dětí „základních škol“ neboť v tomto věku je důležitější JAK učitelé děti učí, než CO a ČEMU je učí. Důležitější je přístup a předání hodnot týkajících se mezilidských vztahů, tvořivosti, schopnosti objevovat a experimentovat. K těmto hodnotám patří i základní dovednosti jako je čtení, psaní a počítání, které dnes dokáže své děti naučit každý základně vzdělaný a pozorný rodič.

Tímto způsobem mohou v rodinách, komunitách, společenstvích a obcích vznikat a rozvíjet se určité dovednosti a znalosti, které budou další generace dále prohlubovat. Dejme tomu, že by v obci bydleli zejména nadaní řezbáři, truhláři a lesníci. To by bylo nadáním jejich komunity, zdrojem jejich hrdosti i bohatství. Přirozeně by vedli své děti k lásce k těmto řemeslům a rozvíjeli u nich tato nadání. Taková obec by tím vešla ve známost. Potřebovali byste nejlepší truhláře? Zajeli byste do „Truhlařovic“ za tamějšími rodinnými mistry řemesla.

Ale pojďme dále. Co když se narodíte ve vesnici kominíků, kteří vás naučí svému řemeslu, ale vám se zdává o hudbě a o klavíru? Středoškolská léta (mezi 14 a 18 lety) by sloužila právě těm, kteří by, ač vzděláni ve své obci či komunitě, cítili, že jim tam chybí to jejich, po čem touží a k čemu je to táhne. Když to zjednoduším, tak byste mohli zjistit či vědět, že učitel hudby a klavíru a obec plná muzikantů je hned za humny, v nejbližším městě. A pokud se takový učitel nenachází v blízkém okolí, v domovině, je třeba jej najít a dát se u něj do učení – stát se učedníkem, studentem nebo tovaryšem, jak se říkalo. Tam, v blízkém i vzdáleném okolí, by měli pokračovat ve studiích mladí lidé mezi 14 a 18 rokem života – v oborech, které si oni sami vyberou a u učitelů, kteří je přijmou.

Tady by pravděpodobně mnoho lidí mohlo skončit – dle svých dispozic by realizovali svá nadání pro dobro a užitek svůj i druhých. Avšak zbývá ještě jedna skupina studentů, jedna skupina hledajících. Dnes jim říkáme vysokoškoláci, jsou to mladí lidé ve věku zhruba od 18 do 26 let, resp. do 30 let. V osmnácti letech už mají nejen obecné a specifické základy od učitelů ze své obce, ale také mají za sebou specializaci a praktické studium u odborníků daného řemesla či profese svého kraje či zemského celku. Na blízkém východě, v arabské kultuře (a nejen tam) bylo tradicí, že se mladý člověk musel vydat do světa. I my to u nás známe – z pohádek. Vydat se do světa je tou nejlepší „vysokou školou“ života. Už to však nebyla cesta za humna, do vzdáleného či blízkého města v kraji. Byla to cesta do neznáma, avšak ne nazdařbůh. Ve skutečnosti bylo cílem takové cesty najít opravdového mistra – ať už velkého učitele, básníka, vizionáře, válečníka, léčitele nebo řemeslníka. Takoví lidé se obvykle vyskytovali v hlavních městech říší, na univerzitách, ale ti největší mistři a mystici se nacházeli na neznámých místech a nebylo snadné je najít a nebylo snadné je poznat, či dostat od nich pozvání a povolení ke studiu.

Mladý člověk definitivně opustil svůj rodný kraj a putoval i několik let. Pokud naše velkého mistra a učil se u něj, mohl se sám stát mistrem. Ve skutečnosti nehledal jen lepší techniku nebo tajemství řemesla, hledal a nacházel tajemství nejvyšší – sám sebe. Jeho pouť byla tavící pecí jeho duše. Studium u mistra bylo přeměnou mladého člověka v člověka dospělého, celistvého. Takový se potom mohl stát mistrem a učitelem druhých a obvykle se také vrátil domů, kde vedl naplněný život. Neboť jak říkají sibiřští šamani, člověk má žít v zemi svých duchů, svých předků – tedy v krajině, kde se narodil.

Nový systém vzdělávání, o kterém zde píši, je založen na lidové a přírodní moudrosti. Není tedy nový ve smyslu nepoznaný – historie tento koncept zná, ale zatím jej nedokázala naplnit, protože člověk touží po moci, slávě, renomé, titulech a bohatství a po tom, aby byl mistrem druhých a pro druhé než mistrem sám sobě. Ale přichází znovu čas, kdy to můžeme změnit. Systém vzdělávání, který jsem představil a oprášil nelze kontrolovat, neexistují v něm tituly, kterými by bylo možno se chlubit nebo srovnávat. Je to však systém, který v člověku rozvíjí jeho vlohy a nadání přirozeným a nenásilným způsobem. Otevírá nekonečné možnosti, aniž by člověka demotivoval nebo za něj přejímal odpovědnost. V tomto přístupu neexistuje povinnost, je založen na spolupráci. Rozvíjí ducha a tvořivost, rozvíjí a vytváří zdravou společnost prostou otrockých a zbytečných prací a hlavně nestaví člověka tam, kde ho chce mít, ale tam, kde on sám chce stát.

Dnes tento přístup už v neoficiálních rovinách existuje a nejen v oblasti vzdělávání, ale například i v oblasti potravin a zdravé výživy, zdravotnictví a ekonomiky. Lidé dávají přednost plodinám vypěstovaným ve své obci, svém kraji či zemi, nakupují u svých farmářů a hospodářů, nechávají se léčit od svých rodinných lékařů, místních léčitelů a znalců bylin. Je zřejmé, že pro vzdělávání platí to samé. Buďte nejlepšími učiteli svých dětí. Nacházejte pro ně učitele ve svém okolí, važte si jich a dobře je plaťte. Myslete lokálně, jednejte světově. A žijte spokojeně!

Po třech letech od napsání svého článku jsem narazil na rozhovor týkající se stejného tématu v rozhovoru s Šárkou Winter.

O úkolu učitele a účelu vzdělávání

Učitel má jediný úkol – vést děti a studenty k tomu, aby se vyjádřili – a to jakkoliv tvořivě. Nemají sedět trpně v lavicích a poslouchat monology o ničem a prázdná intelektuální cvičení přednášená pseudoučiteli, které samotné nezajímá, co říkají. Děti nemají být oběti sadistů, malých Napoleonů a podružných školních politiků, kteří si na dětech spravují své komplexy a realizují touhu ovládat.

Vyjádřit se – předvést se – to je zapomenutý účel vzdělávání. Nacházet a překračovat své hranice. To vyžaduje proces zkoušení – student musí zkoušet, nikoliv být zkoušen! Experimentovat! Všechny velké objevy světa byly učiněny díky pokusům, díky výletům do neznáma, díky experimentování. Všechny triky na skateboardu, na lyžích, na kolech, autech, snowboardu a jinde vznikly skrze experimentování, zkoušení a opakování. Všechny „triky“ v matematice taktéž. Opakování není matka moudrosti proto, že se nás cpe starými daty a nutí nás si je pamatovat, ale protože my sami bez ustání hltáme nové věci. To je definice opravdového učení.

Opakování je tedy o nadšení, ne o nudě. Nemám nic proti cvičení paměti, ale je rozdíl mezi cvičením se malé násobilky nebo hudebních stupnic, které jsou základem pro další možnosti experimentování, objevování a tvoření nových souvislostí a mezi pamatováním si bezvýznamných dat a událostí jejichž „význam“ tkví zejména v tom, že způsobila velké utrpení „učiteli“, který je dále nutí a vyučuje druhé, hnán motivem, který lze nejlépe vyjádřit slovy: „já jsem musel trpět, teď budete trpět i vy“.

Úkol učitele a účel vzdělávání je umožnit vyjádřit se a experimentovat. Škola hrou, to je učení se, jehož kořenem je experiment, kmenem opakované zkoušení všeho nového a větvemi a listy je jedinečné tvořivé vyjádření. Plodem takového vzdělávání je osobní rozvoj, seberealizace a služba druhým.

Zajímavou audio-prezentaci na téma školství a kultura učení předkládá také Dr. Tae