O hračkách a dospělosti

Při jenom z rozhovorů jsem s klientem narazil na téma dětských hraček a nutnosti jejich opuštění. Vyrůst, stát se dospělým, je stav identický s tím, co mystici popisují jako odevzdání se Bohu. Takovou věc ovšem nelze dosáhnout rozhodnutím (myslí), ale je třeba k ní dospět celou bytostí.

Většina z nás si stále hýčká své hračky z dětství a odmítá v určitých oblastech dospět. Naplnit svůj potenciál souvisí s odkládáním těchto hraček. Jejich odkládání vytváří prostor pro svobodnou vůli a uplatnění vlastní moci, síly a tvořivosti – to je to, že jakmile lidé dostanou prostor, jsou schopni dokázat velké věci! Ale od koho ten prostor můžeme dostat? Očekávat, že se nám dostane prostoru, je hrát roli dítěte, které čeká, až mu jeho (vnitřní či vnější) rodič, něco dovolí. Dospělost znamená nemít rodiče… ani vnitřního. Dospělost je totální odpovědnost za sebe sama, bez možnosti svalení viny (rozuměj odpovědnosti) na něco nebo někoho mimo nás. My jsme ti, kdo si dávají nebo berou prostor.

Jako dospělí jsme páni svého času a prostoru. To je ovšem na druhou stranu zdrojem ohromných obav, a tak se většina lidí nikdy nepostaví na vlastní nohy. A i když to nakonec v životě mnoho lidí dokáže, je to jen naoko, v rovině fyzické a materiální, kde dokážeme přežívat - automaticky komunikovat, pohybovat se a pracovat. V rovině psychické a spirituální je to jiné - nikdo není doma, je zhasnuto a tma. Životu schází jiskra. Taková existence je víc než životu, podobna nekonečnému boji a utrpení. Zmíněné obavy vedou, mimo jiné, k tendenci hledat zkratky – k nimž patří např. snaha vyhrát v loterii. Už tam chceme být (bohatí, v Bohu, slavní, potřební, atp.). V podstatě se však jedná o odmítnutí času a prostoru, ve kterém se nacházíme - přítomnosti.

Koučování jde po stopách k místům, kde si střežíme své hračky, své strachy, jistoty, talismany pro štěstí a jiné, kterých se tak moc zdráháme vzdát. Potíž je v tom, že naše vnitřní dítě (malé „já“), které odmítá dospět, si vytváří velmi rozmanité hračky a dokáže je neuvěřitelně dobře schovat! Člověk potřebuje být vnímavý a pozorný, aby byl schopen si jich všimnout. Vše totiž může sloužit jako hračka – nejlepší i nejhorší vlastnosti a schopnosti člověka se mohou stát hračkou. Hračkou může být práce, určité vztahy, rodina nebo domov, věci, ale i zvířata, může jí být duchovní usilování nebo knihy a vědění. Hračkou může být souhlas. Hračkou může být dokonce i Bůh. Nejnáchylnější k tomu stát se hračkou, jsou naše nejlepší schopnosti – to, na co jsme sami pyšní. Neboť to, v čem vynikáme, jen neradi opouštíme.

Je zřejmé, že problém není v hračkách, ale v dítěti, v neochotě dospět. Hračky jsou však klíčem k tomu problému, k oné tajemné bráně vlastního božství. Jsou v podstatě neutrálními nástroji, ani špatnými, ani dobrými – umožňují nám růst, v tom je jejich veliká hodnota – učí nás, vyznačují cestu. Naším úkolem je pochopit proč si hrajeme s tím, s čím si hrajeme. Toto pochopení nám umožní se od hračky nakonec odpoutat. Nejde tedy o to zbavit se hraček objektivně (tj. dát je pryč), i když i to je často nutné, ale subjektivně (být opravdově ochoten je opustit, nepovažovat je za něco co mi patří a je moje.) Děti se se svými hračkami identifikují, vkládají do nich důležitost, jakou samy připisují sobě.

Je to velké dilema – dáme přednost hračkám nebo chceme víc prostoru? Větší prostor vyžaduje méně hraček. Znamená pro dítě v nás méně jistoty a opory, znamená na druhou stranu možnost zhmotnit si a žít své sny. Budeme si hrát a zůstaneme slabí a zranitelní nebo vyjdeme vstříc své síle a splníme si své sny? To první zdánlivě dobře známe, to druhé je děsivě neznámé. To první nám vyhovuje, to druhé nás, přes všechen náš strach a odpor, přitahuje.

Je zdánlivě bezpečné být a zůstat dítětem, ale jediná možná cesta vpřed, k síle, je dospět. Pak nakonec, trochu paradoxně, zjišťujeme, že jsme o žádnou ze svých hraček, objektivně, vlastně ani nepřišli, a že o ni ani přijít nemůžeme. Protože, koneckonců, život je přece hra – Líla.



Martin Wilczek koučink a koučování.