Jed pro tchýni

Před zhruba padesáti lety žili v Číně muž a žena. Vzali se, a když se novomanželka nastěhovala do mužova domu, okamžitě se začala hádat se svou tchýní o spoustu maličkostí, které souvisely s chodem domácnosti. Postupně se jejich konflikty rozrostly do té míry, že obě ženy nedokázaly jedna na druhou ani pohlédnout. Novomanželka vnímala svou tchýni jako hádavou, starou čarodějnici, zatímco ta si myslela, že snacha je arogantním děckem bez špetky úcty ke starším. Nebyl přitom žádný objektivní důvod k tomu, aby jejich nesnášenlivost nabrala takové rozměry.

Zloba mladé ženy se nakonec vystupňovala až k rozhodnutí, že se tchýně stůj co stůj zbaví. Šla tedy k doktorovi a požádala ho o jed, který by mohla přimíchat své příbuzné do jídla.

Lékař ji vyslechl a souhlasil, že jí jed poskytne. „Kdybych ti ale dal něco, co účinkuje okamžitě,“ vysvětloval, „každý by na tebe hned ukázal a řekl by: Otrávila svou tchýni! Zjistili by také, že jsi dostala jed ode mne, a to by nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Takže ti dám jemný jed, který bude působit velmi pozvolna, aby ta žena neumřela hned.“

Poradil jí také, aby se ke své tchýni chovala velice mile, až jí jed bude podávat. „Každé jídlo jí dávej s úsměvem,“ nabádal. „Řekni, že doufáš, že jí pokrm chutná, a zeptej se, jestli jí můžeš ještě něco přinést. Buď uctivá a milá, aby tě nikdo nepodezíral.“

Mladá žena souhlasila a donesla si jed domů. Ještě toho večera ho začala přidávat tchýni do jídla, které jí pak s milým úsměvem přeložila. Po několika dnech, když snacha projevovala staré ženě náležitou úctu, začala na ni tchýně měnit názor: „Možná, že nakonec není tak arogantní.,“ říkala si. „Třeba jsem se v ní spletla.“. A pozvolna se začala chovat ke snaše vstřícněji. Pochválila jí její vaření i způsob jakým se stará o domácnost, a občas si dokonce vyměnily nějaký ten drb a legrační historku.

Jak se měnilo chování staré ženy, měnil se samozřejmě také přístup manželky jejího syna. Napadlo ji: „Možná moje tchýně není tak zlá, jak jsem si myslela. Ona je vlastně docela milá.“

Takhle to pokračovalo asi měsíc, dokud z obou žen nezačaly být opravdu dobré přítelkyně. Vycházely spolu tak výborně, že novomanželka nakonec přestala tchýni dávat do jídla jed. Pak si ale uvědomila, že za tu dobu už jí dala jedu příliš mnoho, a že pravděpodobně stejně zemře.

Běžela tedy k doktorovi a svěřila se mu: „Udělala jsem chybu. Moje tchýně je ve skutečnosti velmi příjemná osoba. Nechci ji otrávit. Pomozte mi, prosím, a dejte mi protijed, který bych jí mohla podat.“

Doktor tiše seděl a naslouchal. „Je mi to velmi líto,“ řekl potom, „ale nemůžu ti pomoct. Neexistuje protijed.“

Dívku jeho odpověď rozrušila, začala plakat a přísahala, že se zabije.

„Proč by ses zabíjela?“ zeptal se lékař.

„Protože jsem otrávila tak milou paní,“ odvětila dívka. „A ona teď zemře. Musím si vzít život, abych odčinila tu strašnou vinu.“

Doktor se začal potichu smát.

„Nemusíš se trápit,“ odpověděl. „Protijed neexistuje, protože jsi své tchýni nikdy žádný jed nepodala. Dal jsem ti jen neškodné byliny.“