Láska Nebeská - aneb jak nachází muž a žena lásku a mír

Žít bez naděje na pochopení od ostatních, je absolutní opuštění, je absolutní beznaděj. A to je dospělost. Horší začátek článku s názvem Láska Nebeská si lze jen těžko představit, že? Beznaděj však neznamená zoufalství a opuštění není opuštěnost. Opravdová beznaděj je současně nejblížším bodem svého opaku – naplnění. Nemůže to být jinak. Takový je život. Taková je cesta jakou muži a ženy nacházejí lásku.

Ženy budou chtít vždy soupeřit s muži, vyzývat je "na souboj", chtít, aby jim muži něco dokazovali. Vždyť žena je nestálá síla, je jako voda, stále se mění… proto se o ní říká, že neví, co chce… kocourka nebo tygra s drápy. Není na muži jí vyhovět, to ani nemůže. Nejde to. Je zkázou muže pokoušet se o to, a přitom je jeho povinností se pokusit. Bez toho, že se pokusí o nemožné, nemůže dojít míru. Žádný námořník se nemůže stát námořníkem, dokud se nevydal na otevřené moře, dokud neopustil známé břehy a neriskoval, že ztratí vše včetně svého života, dokud se neodvážil do bouře, do otevřena – nad hlubinu. Žádný muž se nemůže stát Mužem, dokud neopustil své rodné město, svou matku, svou rodinu, svou práci, vše, co je stálé a nevydal se za ženou, za dobrodružstvím, na pouť, na cestu do neznáma. Některým mužům se však dobrodružství, ženy nebo cesty stávají „druhým domovem“, který nehodlají opustit. Tomu je třeba dobře rozumět. Žádný muž nemůže najít mír a naplnění, dokud se nevydá z racionálna do iracionálna, z rozumu do srdce, ze světa známého do světa neznámého a nepoznatelného.

Když zde píši o mužích a ženách, mám na mysli vědomé bytosti. Běžný, domnělý muž je ovládán svou představou o sobě samém, a tak je pro něj žena výzvou, kterou chce dobýt a pokořit, vlastnit a využít. Podoben hlupáku, který se v chatrné bárce z trámů a plachtoví, které říká loď, snaží dobýt a ovládnout moře. Bylo a je stále dost takových hlupáků, kteří se považují za pány moří a pány žen. Zmiňuji se o mužích, ale ženy na tom nejsou o nic lépe, protože dospělost, tvořivost a naplnění není věc mužů nebo žen, ale záležitost veskrze lidská.

Žena musí také najít svůj vlastní mír. Ne jej hledat, ale vytvořit, a to s pomocí muže. Mír není věc, která někde leží a lze na ni narazit. Musí být stvořen. A muž symbolicky představuje mír. Představuje ho doslovně, pokud je opravdu Mužem. Muž je stálost a jistota, a zároveň prázdnota – je jako hora plná jeskyní a dutin. Žena je nestálost, proměnlivost a zároveň plnost – je jako moře plné života a vln. A tak jsou tu od věků – vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.

Jak žena nachází naplnění a tvoří mír? Žena cítí stálost v muži a tak ho vyzývá. Vyzývá ho, aby ji miloval, aby s ní bojoval a soupeřil a aby nad ním nakonec zvítězila. To vítězství je však její porážkou. Tím, že muže "zabije" (viz ukázka z filmu Hrdina), že jej porazí, nezíská jeho mír. Získá pouze krátký okamžik prázdnoty. Pokud se domníváte, že přeháním, podívejte se kolem sebe – podívejte se, kolik mužů se chová přirozeně vedle své ženy nebo vedle žen a ve společnosti obecně. Žena se potřebuje naučit získat mír, aniž by porazila muže. Protože tím, že ho porazí, o něj zároveň přijde. Pochopí mír, prázdnotu a osamění. Její vlastní plnost se jí však stane závažím, kamenem na srdci – neboť mír a stálost sice žena poznává skrze prázdnotu, ale dosahuje jej jen skrze plnost.

Plnost je splynutí. Ve skutečnosti žena má za úkol vyzvat muže, vyzvat prázdnotu v sobě, ale nesmí jej porazit, musí se nakonec vzdát. Splynout. Odevzdat. Odevzdat svou plnost jeho náruči, jeho prostoru, který se její přítomností promění v domov. Odevzdat svou nestálost, svou proměnlivost, vše co se domnívá, že ji činí jí samotnou. Pak skončí její samota. Voda se vlije do řeky, řeka do moře, plnost se spojí s prázdnotou.

To je okamžik, kdy se moře dotkne slunce. Ten okamžik je zároveň věčností. Když jsme byli malí, říkali jsme mu Láska Nebeská.

O hračkách a dospělosti

Při jenom z rozhovorů jsem s klientem narazil na téma dětských hraček a nutnosti jejich opuštění. Vyrůst, stát se dospělým, je stav identický s tím, co mystici popisují jako odevzdání se Bohu. Takovou věc ovšem nelze dosáhnout rozhodnutím (myslí), ale je třeba k ní dospět celou bytostí.

Většina z nás si stále hýčká své hračky z dětství a odmítá v určitých oblastech dospět. Naplnit svůj potenciál souvisí s odkládáním těchto hraček. Jejich odkládání vytváří prostor pro svobodnou vůli a uplatnění vlastní moci, síly a tvořivosti – to je to, že jakmile lidé dostanou prostor, jsou schopni dokázat velké věci! Ale od koho ten prostor můžeme dostat? Očekávat, že se nám dostane prostoru, je hrát roli dítěte, které čeká, až mu jeho (vnitřní či vnější) rodič, něco dovolí. Dospělost znamená nemít rodiče… ani vnitřního. Dospělost je totální odpovědnost za sebe sama, bez možnosti svalení viny (rozuměj odpovědnosti) na něco nebo někoho mimo nás. My jsme ti, kdo si dávají nebo berou prostor.

Jako dospělí jsme páni svého času a prostoru. To je ovšem na druhou stranu zdrojem ohromných obav, a tak se většina lidí nikdy nepostaví na vlastní nohy. A i když to nakonec v životě mnoho lidí dokáže, je to jen naoko, v rovině fyzické a materiální, kde dokážeme přežívat - automaticky komunikovat, pohybovat se a pracovat. V rovině psychické a spirituální je to jiné - nikdo není doma, je zhasnuto a tma. Životu schází jiskra. Taková existence je víc než životu, podobna nekonečnému boji a utrpení. Zmíněné obavy vedou, mimo jiné, k tendenci hledat zkratky – k nimž patří např. snaha vyhrát v loterii. Už tam chceme být (bohatí, v Bohu, slavní, potřební, atp.). V podstatě se však jedná o odmítnutí času a prostoru, ve kterém se nacházíme - přítomnosti.

Koučování jde po stopách k místům, kde si střežíme své hračky, své strachy, jistoty, talismany pro štěstí a jiné, kterých se tak moc zdráháme vzdát. Potíž je v tom, že naše vnitřní dítě (malé „já“), které odmítá dospět, si vytváří velmi rozmanité hračky a dokáže je neuvěřitelně dobře schovat! Člověk potřebuje být vnímavý a pozorný, aby byl schopen si jich všimnout. Vše totiž může sloužit jako hračka – nejlepší i nejhorší vlastnosti a schopnosti člověka se mohou stát hračkou. Hračkou může být práce, určité vztahy, rodina nebo domov, věci, ale i zvířata, může jí být duchovní usilování nebo knihy a vědění. Hračkou může být souhlas. Hračkou může být dokonce i Bůh. Nejnáchylnější k tomu stát se hračkou, jsou naše nejlepší schopnosti – to, na co jsme sami pyšní. Neboť to, v čem vynikáme, jen neradi opouštíme.

Je zřejmé, že problém není v hračkách, ale v dítěti, v neochotě dospět. Hračky jsou však klíčem k tomu problému, k oné tajemné bráně vlastního božství. Jsou v podstatě neutrálními nástroji, ani špatnými, ani dobrými – umožňují nám růst, v tom je jejich veliká hodnota – učí nás, vyznačují cestu. Naším úkolem je pochopit proč si hrajeme s tím, s čím si hrajeme. Toto pochopení nám umožní se od hračky nakonec odpoutat. Nejde tedy o to zbavit se hraček objektivně (tj. dát je pryč), i když i to je často nutné, ale subjektivně (být opravdově ochoten je opustit, nepovažovat je za něco co mi patří a je moje.) Děti se se svými hračkami identifikují, vkládají do nich důležitost, jakou samy připisují sobě.

Je to velké dilema – dáme přednost hračkám nebo chceme víc prostoru? Větší prostor vyžaduje méně hraček. Znamená pro dítě v nás méně jistoty a opory, znamená na druhou stranu možnost zhmotnit si a žít své sny. Budeme si hrát a zůstaneme slabí a zranitelní nebo vyjdeme vstříc své síle a splníme si své sny? To první zdánlivě dobře známe, to druhé je děsivě neznámé. To první nám vyhovuje, to druhé nás, přes všechen náš strach a odpor, přitahuje.

Je zdánlivě bezpečné být a zůstat dítětem, ale jediná možná cesta vpřed, k síle, je dospět. Pak nakonec, trochu paradoxně, zjišťujeme, že jsme o žádnou ze svých hraček, objektivně, vlastně ani nepřišli, a že o ni ani přijít nemůžeme. Protože, koneckonců, život je přece hra – Líla.



Martin Wilczek koučink a koučování.