"Kdo jsi? Jsem Čas, řekl." O jasných hranicích, jejich překračování a o setkání

„Nemůžeme jít za své hranice, pokud nejsou jasně stanoveny. Nemůžeme sami sebe překročit, aniž jasně cítíme, kdo jsme. Mezi jasnými hranicemi a obranářstvím je ohromný rozdíl.“

Kdo jsi? Jsem Čas, řekl. A odkud kam jsi? Od počátku do konce. To není fér říct, že skončíš na konci. A co na tom není fér? Nemůžu tě potom chytit. Já se nechytám. Mě nemůžeš chytit. Ale já bych rád. Proč? Chci vyhrát. Vyhraješ jen tehdy, když se sejdeme, řekl. To je teď? Ne, teď se jen potkáváme. A kdy se sejdeme? Když tu bude ten třetí. A kdo to je? Hádanka. Ty mě zkoušíš! Ne. Ty to víš! Kdo to je? Já si nejsem jist. Jsem jen Čas. Jdu. Ten třetí je jiný. On stojí. Je to Prostor? Ne tak docela. Úuúúú, to mě ničí!! Kdo je to?! On je hranice. Není hranicí, ale je jejím Strážcem. Je to Strážce Hranice? Snad. Jak snad? Špatně se ptáš. Aha, tak … kde je? Ne, to není ta otázka. Jaký je? Pevný. Je daný? Ne, ale může být dán. Kým? Tebou. Ale já nejsem on. Ano, ale on je znamením, že ty jsi. A když se to podaří? To není otázka zdaru. Dobrá, tak když je dán? Pak se sejdeme. A já vyhraju! Pokud tomu tak chceš říkat… Ano, chci. Vyhraju? Nevyhnutelně. Jak tomu říkáš ty, Čase? Říkám, že přejdeš. Kam? Na druhou stranu. Jak to myslíš? Jako po mostě? Ne tak docela – projdeš. Jako branou? Ano.

A řekni mi, Čase, jak poznám, že jste blízko? Já jsem tu pořád. A on? On je blízko i daleko. V něm je tedy ten problém! Problém? No, že nemůžu tak snadno zařídit, abychom se sešli! To nemůžeš. No právě! Ale ani nemusíš. Jak to? Problém je problém. Jak to myslíš? Já nemyslím. Tak kde má tvá úvaha svůj konec? V tvém pochopení. Ale já to nechápu! To je v pořádku. Zkus otázku. Jak zjistím, kdy mi bude dáno? Dej nás dohromady. Ne, to jsem nechtěl slyšet. A co jsi chtěl slyšet? Chtěl jsem slyšet: když se chystám něco udělat, jak poznám, že vyhraju – chci to poznat, abych předem nemrhal sílu. Rozumíš? Ano. Tak co odpovíš? Zkus to. Eeeeh… Pomalu. Dobrá, zkusím, ale počkej. Já nečekám. Dobře, chci se zeptat… Ptej se. Dejme tomu, že to zkusím a zjistím, že se nesetkáváme, že jeden z nás chybí. Pak přijď. Uf! To jsem taky nechtěl slyšet! A co jsi chtěl slyšet? Hmmmm… třeba to, že mám odejít. Tak odejdi. No jo, ale je to správně? Já odcházím pořád. A co když zůstanu? Třeba se to zlepší! On stojí pořád. Tvoje odpovědi mi nepomáhají, Čase. Ty si nepomáháš. Stojíš mezi námi. Spoj nás. Pak ty poznáš stání? A on běh… A já? Ty poznáš to tvé vítězství. Hm, nejsem ani o coul blíž. Protože jsi ještě nevykročil. Já už jsem mezitím odešel další kus cesty. A kde je On v tom případě? Tady. Tady? Ano. Takže… Ano, přesuň ho tam. Tam? Ano. Myslíš jako… Ano. Otevři ty dveře. Udělej to rázně. On tam bude. A když ne? Jdi tam, kam jsi ho dal. Nechoď před ním, ani za ním – potom půjdeme společně. A můžu se vrátit i zpátky, vycouvat? Na tom nezáleží. A na čem záleží. Na Setkání. A co je, když se nesetkáváme? Míjíme se. A k čemu je Míjení. K ničemu, nevím. Můžeš mě minout? Ne. A on? Ne. Eh… My dva jsme vždy spolu. Takže ten bloudící jsem já? Ne tak úplně. Když ty bloudíš, jak říkáš, všichni bloudíme. Pak já nevím, zda jdu. A On neví, jestli stojí. Vše je relativní. Může se to, někdy, zdát …čarovné. Jako sen! Ano, jako sen. Pak můžu létat! Ano, ale nemůžeš se ničeho chytit. Aha, takže „bez přistání“. To nevadí. Ne, dokud se ti nezdá noční můra. Ty víš snad úplně všechno. Nevím, já jen jdu – držím krok – s tebou. Někdo říká, že i běžíš! To je také sen. Aha. A když se sejdete vy dva? Když nás spojíš. Pak je to jako … Ano. …jako když se probudím.

Čase? Ano? Sním? Vyzkoušej to. Jak? Sejdi se s Ním. A najdu tebe. I sebe. A kdo jsem já? To jsi ty.

O hračkách a dospělosti

Při jenom z rozhovorů jsem s klientem narazil na téma dětských hraček a nutnosti jejich opuštění. Vyrůst, stát se dospělým, je stav identický s tím, co mystici popisují jako odevzdání se Bohu. Takovou věc ovšem nelze dosáhnout rozhodnutím (myslí), ale je třeba k ní dospět celou bytostí.

Většina z nás si stále hýčká své hračky z dětství a odmítá v určitých oblastech dospět. Naplnit svůj potenciál souvisí s odkládáním těchto hraček. Jejich odkládání vytváří prostor pro svobodnou vůli a uplatnění vlastní moci, síly a tvořivosti – to je to, že jakmile lidé dostanou prostor, jsou schopni dokázat velké věci! Ale od koho ten prostor můžeme dostat? Očekávat, že se nám dostane prostoru, je hrát roli dítěte, které čeká, až mu jeho (vnitřní či vnější) rodič, něco dovolí. Dospělost znamená nemít rodiče… ani vnitřního. Dospělost je totální odpovědnost za sebe sama, bez možnosti svalení viny (rozuměj odpovědnosti) na něco nebo někoho mimo nás. My jsme ti, kdo si dávají nebo berou prostor.

Jako dospělí jsme páni svého času a prostoru. To je ovšem na druhou stranu zdrojem ohromných obav, a tak se většina lidí nikdy nepostaví na vlastní nohy. A i když to nakonec v životě mnoho lidí dokáže, je to jen naoko, v rovině fyzické a materiální, kde dokážeme přežívat - automaticky komunikovat, pohybovat se a pracovat. V rovině psychické a spirituální je to jiné - nikdo není doma, je zhasnuto a tma. Životu schází jiskra. Taková existence je víc než životu, podobna nekonečnému boji a utrpení. Zmíněné obavy vedou, mimo jiné, k tendenci hledat zkratky – k nimž patří např. snaha vyhrát v loterii. Už tam chceme být (bohatí, v Bohu, slavní, potřební, atp.). V podstatě se však jedná o odmítnutí času a prostoru, ve kterém se nacházíme - přítomnosti.

Koučování jde po stopách k místům, kde si střežíme své hračky, své strachy, jistoty, talismany pro štěstí a jiné, kterých se tak moc zdráháme vzdát. Potíž je v tom, že naše vnitřní dítě (malé „já“), které odmítá dospět, si vytváří velmi rozmanité hračky a dokáže je neuvěřitelně dobře schovat! Člověk potřebuje být vnímavý a pozorný, aby byl schopen si jich všimnout. Vše totiž může sloužit jako hračka – nejlepší i nejhorší vlastnosti a schopnosti člověka se mohou stát hračkou. Hračkou může být práce, určité vztahy, rodina nebo domov, věci, ale i zvířata, může jí být duchovní usilování nebo knihy a vědění. Hračkou může být souhlas. Hračkou může být dokonce i Bůh. Nejnáchylnější k tomu stát se hračkou, jsou naše nejlepší schopnosti – to, na co jsme sami pyšní. Neboť to, v čem vynikáme, jen neradi opouštíme.

Je zřejmé, že problém není v hračkách, ale v dítěti, v neochotě dospět. Hračky jsou však klíčem k tomu problému, k oné tajemné bráně vlastního božství. Jsou v podstatě neutrálními nástroji, ani špatnými, ani dobrými – umožňují nám růst, v tom je jejich veliká hodnota – učí nás, vyznačují cestu. Naším úkolem je pochopit proč si hrajeme s tím, s čím si hrajeme. Toto pochopení nám umožní se od hračky nakonec odpoutat. Nejde tedy o to zbavit se hraček objektivně (tj. dát je pryč), i když i to je často nutné, ale subjektivně (být opravdově ochoten je opustit, nepovažovat je za něco co mi patří a je moje.) Děti se se svými hračkami identifikují, vkládají do nich důležitost, jakou samy připisují sobě.

Je to velké dilema – dáme přednost hračkám nebo chceme víc prostoru? Větší prostor vyžaduje méně hraček. Znamená pro dítě v nás méně jistoty a opory, znamená na druhou stranu možnost zhmotnit si a žít své sny. Budeme si hrát a zůstaneme slabí a zranitelní nebo vyjdeme vstříc své síle a splníme si své sny? To první zdánlivě dobře známe, to druhé je děsivě neznámé. To první nám vyhovuje, to druhé nás, přes všechen náš strach a odpor, přitahuje.

Je zdánlivě bezpečné být a zůstat dítětem, ale jediná možná cesta vpřed, k síle, je dospět. Pak nakonec, trochu paradoxně, zjišťujeme, že jsme o žádnou ze svých hraček, objektivně, vlastně ani nepřišli, a že o ni ani přijít nemůžeme. Protože, koneckonců, život je přece hra – Líla.



Martin Wilczek koučink a koučování.

Kdy se připravit a kdy už se předvést?

Kolik času a energie věnujete přípravě a kolik samotnému provedení? Věřte, že tato otázka stojí za pozornost.

Jak vypadají přípraváři? Vezměme si třeba obchod; setkali jste se někdy s obchodníky, kteří se pořád věnovali telefonování, prezentacím a školení, ale prodej se jim nedařil? Jsou to lidé, kteří vnímají tlak odpovědnosti, cíl je pro ně závazkem, cesta k cíli břemenem. Nejraději by se viděli doma, kde by se mohli v klidu pracovat na tom, aby sebe, své umění, produkt či službu představili jako hotovou, vypilovanou a pokud možno dokonalou věc. Rádi prověřují možnosti.

Realizátory naopak cesta vůbec nezajímá – chtějí už být v cíli – tam se vidí. Všechno, co nevede přímo k výsledku, je zdržuje. Důležitý je maximální výkon. Pokud se pohybují např. ve sféře umění, tak nečekají až dosáhnout nějaké úrovně pokroku či mistrovství a jdou přímo na věc. Povýší svůj produkt na umění. Cílem je ukázat se, prosadit a vejít ve známost.

Otázkou není: co je lepší způsob? Nebo: kdo to dělá správně? Otázka zní: který typ chování u vás převažuje a co vás vede k tomu, že to děláte tím či oním způsobem? Vede vás k tomu dobrý pocit nebo pochybnost a obava?


Povím vám příběh o třech poutnících:

Tři lidé začínají na stejném místě a vydávají se za svým cílem. První poutník se veškerou svou vůlí upře k cíli a spěchá k němu nejkratší možnou cestou. Překážek si nevšímá, nevšímá si ani bolesti z jejich překonávání, jeho vůle ho žene dál a vpřed – bez zastavení a zbytečných prodlev. Na své cestě nevnímá nic kolem sebe a jakkoliv je cesta zajímavá, on jen spěchá za svým snem. Na konci cesty, když se na chvilku zastaví, ho dostihne bolest, kterou potlačil, když se vší silou dral přes a skrz překážky. Dosáhl cíle, ale ten mu nepřináší uspokojení v jaké doufal. Do jeho mysli se vetře pocit prázdnoty a nenaplnění, a nevěda co učinil špatně, vrhne se dobýt další cíl.

Druhá poutnice také ví, kam má jít a je si vědoma toho, že ji na cestě čeká mnoho překážek. Vše podrobně předem promyslí, prozkoumá, zváží všechny možné alternativy. Rozplánuje si jednotlivé části cesty tak, aby si byla jistá tím, že bezpečně a jisto-jistě dosáhne svého cíle – což se také stane. Po cestě se často dívá do mapy, kontroluje, zda se neodchýlila od svých plánů, dělá si starosti. Potkává zajímavé lidi, ocitá se na zvláštních místech, ale čím jsou její setkání podivuhodnější, tím víc ji její ostražitost strhává do pochybností a obav. Její cesta je namáhavá a vyčerpávající, protože je plná nejistoty a hodnocení. Svého cíle dosahuje udřená a unavená. Nový cíl si prohlíží s nedůvěrou. Váhá, zda se k němu vydat, protože ví, že cesta k němu bude pravděpodobně znovu obtížná a vyčerpávající.

Třetí poutník, stejně jako oba předešlí, zná svůj cíl a chce k němu dorazit. Vydá se na cestu. Třeba má i mapu (plán), ale ví, že podmínky na cestě se neustále mění, a tak na mapu spoléhá jen v krajních případech, kdy sám neví rady, kterým směrem se dát. Má oči otevřené a jde uvolněně. Jakoby ani nikam nesměřoval. Potkává mnoho poutníků, zvláštních míst, učí se ze své cesty (každý kousek jeho cesty je sám cílem) a nakonec přirozeně dosahuje svého hlavního cíle, jehož hodnota je sumou hodnot všech předešlých kroků (cílů), které učinil. Prošel svou cestou bez stresu a jeho cíl nemá pachuť prázdnoty, ani námahy – je jen dalším krokem vedoucím ke kroku, který přijde po něm. Cítí se naplněn, protože každý svůj krok sdílel – s lidmi, poutníky, místy, sám se sebou.



Nejsilnější lidskou touhou, je touha realizovat se – být vidět. Jedni se chtějí ukázat. Ti druzí chtějí, aby na ně bylo ukázáno. Za oponou lidské mysli to funguje následovně: ti, kteří jdou rovnou k cíli, se podvědomě obávají toho, že nebudou-li aktivní, nebudou-li křičet nebo jinak „čeřit hladinu“, nikdo je neuvidí a nezbude na ně. Ti, kteří se věnují přípravám, studiu a doufají v to, že si jich svět všimne, se podvědomě obávají možnosti, že by mohli být spatřeni nepřipraveni, uprostřed své nedokonalosti. Vždyť která žena by se chtěla ukázat před publikem hned poté, co ráno vstane z postele? Jaký pocit za tím vším stojí? V obou případech je to strach.

Ke které skupině patříte vy a jak se nastoluje rovnováha mezi těmito dvěma stranami? Kdy se ještě připravit a kdy už se předvést?

Zkuste cestu jednoduchosti a podívejte se – pozorně a zcela upřímně se podívejte – na to, jak to s vámi doopravdy je. Co vidíte? Kolik procent času a energie věnujete přípravám (výrobě) a kolik realizaci (prodeji)? Který ze dvou prvních poutníků vás lépe vystihuje? Jaká je skutečnost? A jaký máte teď pocit? Usmíváte se? Smějete se od srdce jako blázen? Cítíte odpor, nesouhlas nebo jste pobouřeni? Nebo cítíte smutek a lítost? V každém případě jste na dobré cestě! Pokud máte pocit, že se vás to netýká, tak jste podobni člověku, jenž stoje hluboko v bahně, je přesvědčen o tom, že až bude chtít, vytáhne se vlastní rukou ven.

Zmiňovaná jednoduchost tkví v tom, že když si přiznáte pravý stav věci, ukončíte boj, který vedete proti sobě samým. Otevře se tak prostor pro změnu – která proběhne přirozenou, nenásilnou cestou, skrze uvědomění a přijetí. Nemusíte nic zvláštního dělat ani přestat dělat – už se stalo.


Miluji a obdivuji umění kaligrafie. Je ve svém jádru krásným příkladem sjednocení zmiňovaných protikladů. Když něco skutečně děláme celou svou bytostí, pak je příprava realizací a současně realizace přípravou. Nakonec zde není žádná příprava, žádná realizace, jen skutečnost právě taková jaká je. Tím nelze začít (to bychom patřili k první skupině). Nelze si na to ani počkat (to bychom patřili do druhé skupiny poutníků). K tomu je třeba dojít.


Martin Wilczek koučink a koučování.