Kdy se připravit a kdy už se předvést?

Kolik času a energie věnujete přípravě a kolik samotnému provedení? Věřte, že tato otázka stojí za pozornost.

Jak vypadají přípraváři? Vezměme si třeba obchod; setkali jste se někdy s obchodníky, kteří se pořád věnovali telefonování, prezentacím a školení, ale prodej se jim nedařil? Jsou to lidé, kteří vnímají tlak odpovědnosti, cíl je pro ně závazkem, cesta k cíli břemenem. Nejraději by se viděli doma, kde by se mohli v klidu pracovat na tom, aby sebe, své umění, produkt či službu představili jako hotovou, vypilovanou a pokud možno dokonalou věc. Rádi prověřují možnosti.

Realizátory naopak cesta vůbec nezajímá – chtějí už být v cíli – tam se vidí. Všechno, co nevede přímo k výsledku, je zdržuje. Důležitý je maximální výkon. Pokud se pohybují např. ve sféře umění, tak nečekají až dosáhnout nějaké úrovně pokroku či mistrovství a jdou přímo na věc. Povýší svůj produkt na umění. Cílem je ukázat se, prosadit a vejít ve známost.

Otázkou není: co je lepší způsob? Nebo: kdo to dělá správně? Otázka zní: který typ chování u vás převažuje a co vás vede k tomu, že to děláte tím či oním způsobem? Vede vás k tomu dobrý pocit nebo pochybnost a obava?


Povím vám příběh o třech poutnících:

Tři lidé začínají na stejném místě a vydávají se za svým cílem. První poutník se veškerou svou vůlí upře k cíli a spěchá k němu nejkratší možnou cestou. Překážek si nevšímá, nevšímá si ani bolesti z jejich překonávání, jeho vůle ho žene dál a vpřed – bez zastavení a zbytečných prodlev. Na své cestě nevnímá nic kolem sebe a jakkoliv je cesta zajímavá, on jen spěchá za svým snem. Na konci cesty, když se na chvilku zastaví, ho dostihne bolest, kterou potlačil, když se vší silou dral přes a skrz překážky. Dosáhl cíle, ale ten mu nepřináší uspokojení v jaké doufal. Do jeho mysli se vetře pocit prázdnoty a nenaplnění, a nevěda co učinil špatně, vrhne se dobýt další cíl.

Druhá poutnice také ví, kam má jít a je si vědoma toho, že ji na cestě čeká mnoho překážek. Vše podrobně předem promyslí, prozkoumá, zváží všechny možné alternativy. Rozplánuje si jednotlivé části cesty tak, aby si byla jistá tím, že bezpečně a jisto-jistě dosáhne svého cíle – což se také stane. Po cestě se často dívá do mapy, kontroluje, zda se neodchýlila od svých plánů, dělá si starosti. Potkává zajímavé lidi, ocitá se na zvláštních místech, ale čím jsou její setkání podivuhodnější, tím víc ji její ostražitost strhává do pochybností a obav. Její cesta je namáhavá a vyčerpávající, protože je plná nejistoty a hodnocení. Svého cíle dosahuje udřená a unavená. Nový cíl si prohlíží s nedůvěrou. Váhá, zda se k němu vydat, protože ví, že cesta k němu bude pravděpodobně znovu obtížná a vyčerpávající.

Třetí poutník, stejně jako oba předešlí, zná svůj cíl a chce k němu dorazit. Vydá se na cestu. Třeba má i mapu (plán), ale ví, že podmínky na cestě se neustále mění, a tak na mapu spoléhá jen v krajních případech, kdy sám neví rady, kterým směrem se dát. Má oči otevřené a jde uvolněně. Jakoby ani nikam nesměřoval. Potkává mnoho poutníků, zvláštních míst, učí se ze své cesty (každý kousek jeho cesty je sám cílem) a nakonec přirozeně dosahuje svého hlavního cíle, jehož hodnota je sumou hodnot všech předešlých kroků (cílů), které učinil. Prošel svou cestou bez stresu a jeho cíl nemá pachuť prázdnoty, ani námahy – je jen dalším krokem vedoucím ke kroku, který přijde po něm. Cítí se naplněn, protože každý svůj krok sdílel – s lidmi, poutníky, místy, sám se sebou.



Nejsilnější lidskou touhou, je touha realizovat se – být vidět. Jedni se chtějí ukázat. Ti druzí chtějí, aby na ně bylo ukázáno. Za oponou lidské mysli to funguje následovně: ti, kteří jdou rovnou k cíli, se podvědomě obávají toho, že nebudou-li aktivní, nebudou-li křičet nebo jinak „čeřit hladinu“, nikdo je neuvidí a nezbude na ně. Ti, kteří se věnují přípravám, studiu a doufají v to, že si jich svět všimne, se podvědomě obávají možnosti, že by mohli být spatřeni nepřipraveni, uprostřed své nedokonalosti. Vždyť která žena by se chtěla ukázat před publikem hned poté, co ráno vstane z postele? Jaký pocit za tím vším stojí? V obou případech je to strach.

Ke které skupině patříte vy a jak se nastoluje rovnováha mezi těmito dvěma stranami? Kdy se ještě připravit a kdy už se předvést?

Zkuste cestu jednoduchosti a podívejte se – pozorně a zcela upřímně se podívejte – na to, jak to s vámi doopravdy je. Co vidíte? Kolik procent času a energie věnujete přípravám (výrobě) a kolik realizaci (prodeji)? Který ze dvou prvních poutníků vás lépe vystihuje? Jaká je skutečnost? A jaký máte teď pocit? Usmíváte se? Smějete se od srdce jako blázen? Cítíte odpor, nesouhlas nebo jste pobouřeni? Nebo cítíte smutek a lítost? V každém případě jste na dobré cestě! Pokud máte pocit, že se vás to netýká, tak jste podobni člověku, jenž stoje hluboko v bahně, je přesvědčen o tom, že až bude chtít, vytáhne se vlastní rukou ven.

Zmiňovaná jednoduchost tkví v tom, že když si přiznáte pravý stav věci, ukončíte boj, který vedete proti sobě samým. Otevře se tak prostor pro změnu – která proběhne přirozenou, nenásilnou cestou, skrze uvědomění a přijetí. Nemusíte nic zvláštního dělat ani přestat dělat – už se stalo.


Miluji a obdivuji umění kaligrafie. Je ve svém jádru krásným příkladem sjednocení zmiňovaných protikladů. Když něco skutečně děláme celou svou bytostí, pak je příprava realizací a současně realizace přípravou. Nakonec zde není žádná příprava, žádná realizace, jen skutečnost právě taková jaká je. Tím nelze začít (to bychom patřili k první skupině). Nelze si na to ani počkat (to bychom patřili do druhé skupiny poutníků). K tomu je třeba dojít.


Martin Wilczek koučink a koučování.