O povaze zla

Jaká je povaha zla? Co je jeho jádrem, jeho příčinou a jak se zlu postavit?

Vnímám, jak zlo proniká lidmi, jak je pohlcuje a utváří. Proměňuje jejich přirozenou povahu a tvář. Odděluje je od sebe samých, od reality a jednoho od druhého. Zlo rozděluje. To je jeho pravá povaha. Rozděluje, aby mohlo panovat. Vytvoří velký tlak, energetickou nouzi, ať hmotnou nebo citovou nebo jemnější. A dříve nebo později, pokud v sobě nenajdou dostatek síly, se podle něj lidé ohnout, podvolí se, zlomí. Každý člověk musí projít touto zkouškou, setkáním se zlem, a to na každé rovině svého bytí – tedy nejméně třikrát za život.

Největší tlak je, jak známo, dole. Lze obrazně říct, že zlo pochází ze zdola. Pochází z míst kam „slunce nemůže“, z míst kam není vidět nebo kam nemáme chuť či čas se dívat. Zlo pochází zdola v těle, v psychice, ve firmě i ve státě. A tlačí se směrem vzhůru.

Zlo vzniká na základě nevědomosti o pravé povaze skutečnosti. Nahrazuje skutečnost absolutní skutečností relativní. Jádrem této nevědomosti je nevědomost o pravé povaze osobního já. Z tohoto zmatení vzniká neschopnost vnímat správně hranice, a to jak hranice osobní, tak i hranice celku. Člověk pod vlivem zla není schopen vnímat, že je součástí celku, že jeho existence má kontext a přesah a že má své místo, které je jedinečné a nesrovnatelné s místy ostatních.

Zlo v člověku usiluje o své rozmnožení. To se děje skrze konflikt, skrze překročení osobních hranic jiné bytosti. Konflikt je to, co obrací ke zlu pozornost – a dává mu energii. Zlo si také současně pěstuje určitou kulturu, živnou půdu a podmínky pro svou existenci. Velmi dobře tomuto účelu slouží jakýkoliv systém – počínaje demokracií a konče morálkou - neboť systémy lze celkem snadno infiltrovat, díky jejich rigidní, neživé povaze. V přírodě je to však jinak. Např. ve vlčí smečce, když jeden člen smečky překročí hranice dané hierarchií smečky, je velmi tvrdě a nekompromisně vykázán zpět na své místo. Objeví se zuby, vrčení, eventuelně i boj. Důvodem všeho toho je vrátit zlo zpět na své místo a nastolit řád – vrátit toho, kdo překročil hranice zpět, kam patří. Nikdo se nepozastaví nad chováním vlka, který vrátil člena smečky na jeho místo. Jinak je to však u nás u lidí, neboť u nás je často obrana vlastních hranic považována za projev něčeho zlého.

Jaké je resumé? Co s tím? Zlo nelze porazit dobrem, neboť jak známo cesta do pekel je dlážděna právě dobrými úmysly. Zlo se snadno převleče za dobro. Nelze jej však porazit ani vlastním (či větším) zlem. Zlo počíná v člověku a jedině tam může být zničeno. Je třeba nedovolit mu vstoupit, tvrdě a nekompromisně vymezit své hranice pokaždé, když se je pokusí překročit – ať uvnitř či vně. Nedovolit ničemu a nikomu, aby rozdělil a ovládl váš svět. Vládnout sobě, vládnout svému světu. A v případě potřeby být jako vlk, a v tom nejlepším slova smyslu umět ukázat zuby.

O autentickém člověku a volbě, o vládnutí, vzdělání a demokracii

Autentický člověk nemá volbu.

Takové tvrzení se jeví jako velmi odvážné. Jak to, že autentický, vědomý člověk nemá volbu!? Odpověď zní: neboť jedná podle svého citu. Ovládl své pocity (srdce) a emoce (tělesnost). Jedná na základě své intuice. Volbu již nepotřebuje. Nevědomý člověk, ovládaný svými emocemi a tělesností také nemá volbu. Tyto dva druhy lidských bytostí, ačkoliv na venek mohou působit zcela stejně, jsou zcela odlišné.

Je možné buď volit, nebo být autentický. Autenticita, tedy opravdovost, vždy vychází z vědomí. A jejím základem je otevřenost a projevem je rozhodnost. Není to spontánnost dětí (ta je nevědomá), ale má stejné vnější kvality, znaky. Člověk citu, ten, jehož vědomí dosáhlo krania (oblasti energetických center hlavy), volbu nepotřebuje. Má vhled a poznání. Vidí (tj. vnímá) skutečnost právě takovou, jaká je, ví, co je co, aniž by to uchopoval. Nerozhoduje se – je rozhodný. Je pevný navenek a pružný uvnitř, neboť je otevřený.

Projevem volby je rozhodování, a rozhoduje se pouze ten, kdo je nevědomý.

Jsou dva druhy nevědomých lidí. Jedním z nich je člověk vnímající své pocity – tedy ten, jehož vědomí už dosáhlo srdce. To současně značí, že do velké míry ovládl i svou tělesnost a emoce. Takový člověk se rozhoduje – má možnost volby – má omezenou, avšak reálnou možnost dojít ke správnému rozhodnutí a následně činu. Nevnímá skutečnost přímo, ale cítí ji.

Tím druhým typem nevědomého člověka, je člověk ovládaný svou tělesností a svými emocemi. Takový ani nemá na výběr. Musí tam, kam „fouká vítr“ vnějších událostí. Navenek se může jevit pevný, ale jeho pevnost postrádá onu vnitřní pružnost člověka citu a je pouhou ztuhlostí, je sevřením. Postrádá také jemnost svých skutečných pocitů a tak nemá ani příležitost dojít ke správnému rozhodnutí skrze pravé rozlišování. Člověk ovládaný emocemi je velmi předvídatelný, a jeho „správná rozhodnutí“, jsou pouze výsledkem shody vnějších okolností, jimiž je determinován.

Když se podíváme např. na oblast vzdělávání, můžeme vidět, že Montessori pedagogika zdůrazňuje respektující prostředí a možnost volby a také děti daným směrem vede. Je tedy podobná člověku vedenému svými pocity, schopnému rozlišovat. To je dobrý základ, ke kterému se většina školských a vzdělávacích institucí v minulosti ani nepřiblížila. A přesto to není vše a není to ani zdaleka celé. Ještě tu je jeden krok, jeden stupeň k realizaci. A ten mě v NestLingue zajímá především - tedy, aby se učitelé i děti orientovali od volby směrem k autentičnosti, k opravdovosti.

Je na místě uvědomit si, že pocity jsou spojeny s očekáváními a emoce s nároky. Cit však není spojen s ničím takovým. Je prostým a opravdovým vyjádřením sebe sama, životní síly. Buddha hovoří o takovosti, zenový mistr Seung Sahn (Soen Sa Nim) tento stav vyjadřuje slovy „právě tak, jak je“.

* * *

Tady se nabízí velmi zajímavá otázka: Jak se to má, ve světle dané skutečnosti, s demokracií, s tím jak vládnout a jak, koho či zda volit?

Téma volby je spojené s hlasem. V demokracii se konají volby a člověk v nich odevzdává svůj hlas svému volenému zástupci resp. instituci (politické straně), která se profiluje programovým prohlášením. Je na místě povšimnout si blíž některých slov a jejich významů.

Odevzdat hlas. Co to znamená? Hlas dává člověku moc se vyslovit.

Slovo „demos“ znamená lidé a „kratia“ znamená moc. A celá historie demokracie a všechna její selhání vycházejí z nepochopení pravého významu spojení těchto dvou slov. Neboť se překládá jako „vláda lidu“ a realizuje se volbami, kde lidé volí své zástupce. Ale ve slově demokracie není nic o volbě ani o zástupcích, vidíte? Správný překlad a význam toho sousloví zní: mocní lidé. Demokracie je vláda mocných lidí, nikoliv vláda lidí, kteří se dostali k moci. Doplním pro úplnost, že sanskrtské slovo označující člověka – puruša – se překládá jako „nadaný mocí“. A zde je důležité dodat, co po desítky let chybělo: nadaný svou vlastní, nikoliv cizí mocí.

Slovem utváříme náš svět. Odevzdat hlas, znamená odevzdat svou moc. Dát svou moc někomu jinému, aby rozhodoval a tvořil svět za nás? A stát se bezhlasým – bezmocným. Demokracie je ve své současné pokřivené formě honbou za hlasy, je tedy honem na moc – bojem o energii druhých lidí. Moc i bezmoc mají své výhody. Kdyby je neměly, lidé by na tento obchod nepřistoupili. Faktem je, že objektem volby je reálně vždy a pouze subjekt – jinými slovy: ve skutečnosti nemůžete zvolit nikoho jiného než sebe. Neboť jen právě sobě můžete dát svůj hlas. Doslovný, do krajnosti dotažený příklad zřetelně ukáže celou absurdnost "dávání hlasu": představte si, jak stojíte, a vedle vás stojí další člověk. Můžete mu dát hlas? Tedy – můžete promluvit jeho hlasem? Nikoliv. To může jen on sám. A stejně tak ani on nemůže promluvit vaším hlasem, ani pohnout vašima rukama.

Člověk má tedy učinit mocným sebe – a to aktem vycházejícím z nitra – nikoliv však učinit se mocným skrze obohacení se o moc vnější (např. o hlasy druhých). Pokud máte pochybnost, odpovězte si na otázku: Dali byste svůj hlas – svou moc – cizímu člověku, aby se za vás pomiloval s vaším partnerem?

Co se stane, když si ponecháte vlastní hlas. Budete mu moci naslouchat. Když si ponecháte hlas budete schopni zpívat! Celá vaše bytost bude zpívat. Můžete hovořit, můžete se projevit, můžete manifestovat své umění a své nadání, celé své bytí. Můžete říct, co si přejete – můžete souhlasit i nesouhlasit. Ten, kdo svůj hlas odevzdal, už nemůže říkat, co si přeje (neboť nemá možnost své přání naplnit) – říká pouze, „že by rád“ a obvykle za to dodává "ale..." – zmiňuje také to, co si nepřeje a nadává na to, že mu není přáno.

Člověk s hlasem je člověk, jenž je vládcem svého života. Může nakonec dojít až do bodu, kdy skutečně ovládá sám sebe a síly svého vrozeného nadání. Taková bytost vládne svému světu. Nepotřebuje vládu vnější. Přesto to neznamená zánik vnějších struktur. Společenství, kmen, obec či stát se v takovém případě tvoří zevnitř, přirozeně, tak jako se strom větví do koruny. Pozice ve správě obce či státu zaujímají přirozeně ti, jejichž nadání a dispozice jsou pro danou pozici a roli ideální. To je patrné a vychází ze způsobu, jakým vládnou svému světu, jak žijí vlastní život.

Existuje specifická alternativa, situace, ve které je možné dát svůj hlas, aniž bychom jej ztráceli. Jsou to chvíle, kdy u člověka převáží kraniální energie – tj. zvítězí cit nad pocity (kardio pulmonální energií) i rozumem, tedy tělesností (urogenitální energií) – chvíle, kdy jsme naprosto sami sebou, živoucí lidské bytosti. V takové chvíli víme, co je třeba udělat a nenazýváme to volbou. Ani nás to nenapadne (to bychom museli nejprve váhat a rozmýšlet). V takový moment se řídíme dobrým pocitem. Dáváme moc sami sobě a tuto moc, svou sílu, užíváme pro vykonání díla, které je třeba v danou chvíli vykonat. Může to být umytí nádobí, napsání článku, ale také podpora druhého člověka, ochrana majetku či hranic, může to být ano a může to být ne.

Vládnout státu může pouze ten, který nejprve vládne obci. Vládnout obci může ten, kdo vládne kmeni, firmě či rodině. Vládnout rodině může pouze ten, kdo dokáže vládnout sám sebou a sobě. Volby jsou falešná hra, kterou vymysleli slabí a bezmocní, aby se dostali k moci. Nebo jste někdy slyšeli, že by kde v původních kulturách volili náčelníka kmene nebo šamana? Ne, ti lidé se stávali náčelníky, stali se šamany. Bylo zjevné, že právě oni jsou ti praví, aby se stali, čím se měli stát. Mohli být také vybráni či vyvoleni (ale nikoliv zvoleni!) a to opět pouze těmi, kdo měli schopnosti rozpoznávat specifická nadání a byli na své poslání a povolání připravováni. Tak se udržovala decentralizace moci, neboť moc zůstávala v rukou člověka, kterému patřila. A tím se současně udržoval řád a celek neboť každý z těch mocí nadaných lidí poskytoval své schopnosti, své nadání a sílu ve prospěch celku přesně tam, kde měl a způsobem, jakým to bylo nejvhodnější.

Moc, která neslouží tomu z koho pochází, vždy nakonec slouží jen sama sobě. Má tendenci se agregovat, hromadit – a tím se posilovat. Proto je tak klíčové, aby člověk prošel sám u sebe zkouškou moci – jakou např. v Pánu Prstenů prochází každá postava Společenstva – a v té zkoušce, aby obstál. Je zajímavé podívat se na téma volby ve světle nadčasového a výrazně archetypálního Tolkienova díla. V Roklince je představen vládnoucí Prsten Moci. Je jasně stanoveno, že je třeba jej donést do Hory Osudu a zničit v ohních, ve kterých byl vykován. Kdo jej ponese? Přítomní se ani neobtěžují s demokratickou lživou hrou na hlasování – rovnou se pohádají. Gimli říká: „To radši umřu, než bych ten Prsten viděl v rukou elfa!“ Jedna bytost ze všech přítomných, je však pro daný úkol určena, její nadání a dispozice jsou dokonalé, a přestože ani zdaleka jí není tolik let a nemá tolik moci či síly, jako jiní ze shromážděných, pozvedne svůj hlas, svou autentickou sílu a řekne: „Já to udělám. Já ho vezmu do Mordoru.“ Tady nastává další unikátní situace neboť Frodův autentický hlas zaniká v hluku neautentických hlasů – tedy v křiku hádky a rozepře, jež doprovází boj o moc ostatních zúčastněných. Je tu však další bytost, jež je na svém místě a na tento slabý, autentický hlas čeká. A tou je Gandalf, který Froda slyší a teprve až Gandalfova reakce upozorní všechny ostatní, že se našel pravý nositel Prstenu. A za povšimnutí stojí také to, že Frodo zvolil sebe. Neřekl např: "Já vím, že by jej měl nést Boromir." apod.

Neméně zajímavý je také fakt, že Gandalf, ačkoliv tuší, kdo má být tím, kdo ponese Prsten, také neužije svůj hlas, svou moc k tomu, aby učinil volbu za někoho jiného (i když k tomu má jako jediný nadání). Následně po Frodovi zvolí sebe sama za členy Společenstva Prstenu další shromáždění: Aragorn, Legolas, Gimli, Boromir, a ostatní hobiti, Frodovi kamarádi z Kraje.

Nejprve tedy člověk musí poznat a zvolit sám sebe – své nadání a určení. A pak teprve může svou silou, svým činem přiložit ruku ke společnému dílu a nakonec třeba vládnout své firmě, své obci nebo státu. Drtivá většina lidí však obchází sebe sama, zbavuje se odpovědnosti a svou volbu považuje za svůj čin. Jako by říkali: já už jsem své udělal, zvolil jsem je, ať se tedy snaží. A dává ruce pryč, jako Pilát Pontský si je myje.

Právě volba, jež znamená odevzdání hlasu, je sama o sobě symbolickým Prstenem Moci. A lidé, nevědouce, jak se věci ve skutečnosti mají, se vzdávají své moci, za nuzný a iluzorní dar toho, že budou zbaveni (sami před sebou) břímě přímé odpovědnosti za stav věcí vezdejších. Odevzdávají dobrovolně svou moc. A vězte, že jinak než dobrovolně vlastní moc ztratit nelze! A co získávají? Povinnost (např. trpět zvůlí druhých a stěžovat si na to).

Volba a Prsten Moci jsou jedno. Pokud vám někdo nabídne, abyste si něco nebo někoho zvolili nebo vás chce zvolit, nevšímejte si jeho nabídky a jděte dál. Jenom autentický člověk má skutečnou "volbu", avšak jeho volba už pro něj není věc rozhodování mezi dvěma či více alternativami, skutečná volba je absence rozhodování. Pravá volba je uvědomění. A uvědomění přirozeně vede k činu.

Až se zase přiblíží čas demokratických či jiných demagogických voleb, zvažte, zda odevzdat svou moc nebo zda se projevit činem. Můžete se zeptat sami sebe: Kdo jsem já? K čemu mám svůj hlas? Jak namísto toho, abych svou sílu odevzdal druhým (nebo proti druhým), ji mohu s dobrým pocitem užít? Jaké Dílo cítím, že mohu nebo mám vykonat?

A možná, že zjistíte, že pouze toho je třeba v danou chvíli, abyste dětem šli přečíst pohádku, pohladili milovanou ženu nebo umyli špinavé nádobí. A když to uděláte, objevíte, že vás váš čin dovedl zase o krok dál, a že vás u čtení pohádky napadlo, že jste vždy chtěli být spisovatelem nebo učitelem a třeba si vzpomenete, že znáte někoho, s kým byste si na to téma rádi promluvili a kdo vám může pomoct učinit další krok a podpořit vás. A tak postupně získáte zkušenost, že dokážete vládnout svému světu – a že nejspíš právě to bylo, jen tak mimochodem, předmětem vaší volby, aniž jste to za volbu považovali.

Jak se to má s penězi?

Peníze mohou být krásné. Jsou geniálním prostředkem směny. Jsou prostředkem ke splnění lidských snů, pro získání mnoha obdivuhodných a příjemných věcí stvořených člověkem. Lze za ně pořídit vše dobré na světě – dobré jídlo, cestování i střechu nad hlavou, pohodlné oblečení, nástroje, poesii, hudbu, obrazy i lekce u učitelů hry na klavír nebo matematiky. Jediné, co si za ně nelze koupit je to, co je v člověku věčné – blaženost, smysl života, lásku, duchovní hodnoty.

Peníze jsou jako děti. Jak se chováte ke svým penězům? A jak ke svým dětem? Děti milují hry, jsou schopny neustále se radovat a oslavovat, jejich energie pro hru je zdánlivě nevyčerpatelná. Nedotýkáte se jich, tak jako peněz na spořicích účtech? Zavíráte své děti do sklepa jako peníze v bance? Držíte je pod dozorem a nikam nepustíte? Nebo je vyhazujete oknem? Hlídáte je na každém kroku? Bojíte se o ně?

Zkuste se podívat na peníze jako na děti, jako na sebe, když vám byly tři nebo čtyři roky. Peníze jsou neposedné! Vyžadují pozornost. Milují pohyb! Pořád by se někam vrhaly, proudily, směňovaly se. Hra peněz je směna. Kolik peněz dáte, tolik dostanete. Ale někdy nedostane zpátky žádné. A někdy naopak jich přiběhne desetkrát tolik! Čím to je? Můžete mít spoustu peněz a nemusíte z nich mít žádnou radost, právě naopak! Čím to je?

Je to vaším postojem k penězům. Podobně jako odpovídá spokojenost vašich dětí lásce a důvěře, kterou jim věnujete, odpovídá také ochota peněz přijít k vám kvalitě vaší pozornosti. Buďte prosím pozorní – píšu o kvalitě, ne kvantitě pozornosti! Kvalita sama určuje správnou kvantitu. Vaše peníze musejí vědět, že je máte na úžasné věci! Mějte to na vědomí. Představte si: je to jako byste své děti, přes týden kdy chodí do školy a plní své povinnosti, připravovali na to, že o víkendu spolu půjdete na dobrodružnou výpravu do neznáma. Možná že byste jim to naznačili i slovy, ony by to však samy cítily z každého vašeho gesta, viděly by, že ve sklepě cosi kutíte, že něco zařizujete a že se sami připravujete na to dobrodružství.

Peníze vás milují! Stejně jako děti, jako vaši zvířecí miláčci! Stačí, když jim prostě dáte prostor a volnost, když je necháte v pohybu, když si s nimi budete hrát. Ne za každou cenu, ne pořád. Hrát si neznamená být aktivní, být posedlý „děláním“, vymýšlením aktivit, investováním, kupováním nebo cestováním. Hrát si znamená být uvolněným, pomalým, plynoucím. Hrajete si, když máte chuť si hrát, ne když si chce hrát někdo druhý nebo když cítíte, že byste si měli hrát nebo když se to od vás očekává. Hra vychází z vašeho dobrého pocitu a ten vychází z vaší uvolněnosti, z toho, že máte čas. Dejte na to dobrý pozor, jinak se z vašeho života stane jen honba za penězi, únik před strachem z nedostatku, který žádná suma peněz spolehlivě neutiší.

Skepticismus mnohých lidí spočívá v tom, že vidí, že jsou na světě velmi bohatí a velmi chudí lidé. Existují lidé, jejichž nadáním je tvořit bohatství – finanční bohatství. Někdo je prostě nadaný malíř, někdo skvělý účetní a někdo je nadaným boháčem. Tak to je. Problém tkví v tom, že ti, co mají schopnost rozmnožovat peníze, si je schovávají a schraňují. Každý lidský dar slouží k obohacení druhých. Až skrze sdílení našeho daru se stáváme celiství a šťastní. A tak se lékař stává bohatým tím, že léčí – resp. tím, že lidé, o které pečuje, jsou zdraví. A nemusí jít nutně o bohatství finanční, i když k tomu patří. Opravdovému lékaři nezáleží na tom, co dostane, ale co dává. A člověk, který umí vytvořit finanční bohatství, se má starat o to, aby se to bohatství dostalo k co nejvíce lidem. Ale nepleťte si to s nakupováním věcí a rozhazováním peněz, ani s promyšleným investováním do dobročinných organizací! Finančně bohatý člověk, tak jako každý bohatý člověk, ať je jeho bohatstvím schopnost léčit či vařit, má za úkol vnímat, kam jej jeho dar, jeho nadání, jeho bohatství směřuje.

Vaše peníze vědí, co chtějí. Vaše schopnosti vědí, kde je jich potřeba. Neuvěřitelné? Vyzkoušejte si to. Naslouchejte jim. Jdou tam, kde je radost být, kde je radost si hrát, kde je naplňující sloužit, kde je potěšením sdílet a potěšením dávat – tedy směňovat sebe (nikoliv něco za něco).

Peníze, stejně jako lidé, se touží směnit za něco, co má smysl, co je krásné. Peníze jsou prostředkem pro oslavu. Tak se to má s penězi. Patří k životu, jenž je oslavou sebe sama.

Co to znamená být mužem

První věta, která mě napadá, je tato: ženy nás muže musí zachránit, ne nahradit. Zatím, zdá se, se děje to druhé. Ženy dnes začínají vládnout mnoha profesím v bankovnictví, v právnických firmách, účetních firmách i jinde. Více než padesát procent manažerů v USA jsou ženy a z patnácti nejvlivnějších profesí, u kterých se předpovídá nejvyšší růst v následujících deseti letech, jsou jen dvě, kterým nedominují ženy. Ženy, podle údajů z USA, začínají také vydělávat více, než muži, a to zejména jsou-li bezdětné a neprovdané. Tyto ženy jsou podle průzkumů, které šokovaly jejich zadavatele budoucí kupci rodinných domů! Ne mladí muži, nebo úspěšní podnikatelé, ale mladé, bezdětné, nevdané ženy. Ženy se pomalu začínají se stávat živitelkami rodin. Alespoň to tvrdí Hanna Rosin ve své přednášce „A new data on rise of women.

Muži opouštějí pozice moci a k moci se dostávají ženy. Ale moc vždy slouží jen sama sobě. Není nic krásného ani přitažlivého na ženě chodící do práce „od do“ a vracející se vyčerpaná domů, neschopná věnovat svou laskavou pozornost rodině a dětem, neschopná žít bez chůvy nebo uklízečky. Není nic okouzlujícího ani sexy na udřené samoživitelce s maskou společensky vytížené a pracovně úspěšné ženy.

Moc slouží vždy jen sobě, jen tomu, aby rostla. A používá lidi jako baterky. Po tisíce let používala muže a dala jim za to formální společenskou a politickou převahu nad ženami. Teď, když už muži nemají co dát, přitahuje moc novou oběť, ženy. A ony, po tisíce let utiskované, po tisíce let matky těch mužů, kteří jim vládli, matky, které své syny začaly vychovávat tak, aby jednou přišla ta chvíle, kdy muž nebude mít moc nad ženou, jsou silně přitahovány touto vidinou.

Ženy jsou dnes ty, které oplývají mocí. Ženská síla převažuje a převyšuje mužskou. Utlačuje ji, řekla jedna moudrá žena a dodala: „Ženy mají syrovou moc, ale nezvládají ji, protože jí schází mužský element. Kluci jsou už „malí chlapi“, ale nikdo jim neřekne, co dělat a není jim vzorem. Je potřeba pozornost věnovat mužům. Teď je chyba, že pozornost je upřena na ženu, ... žena neví, co s tou silou dělat.“ Ano, mužský element je ten, který dává řád a tvar. Mužský element je světlo, je to síla Nebe. Ženský element ve své syrové podobě je síla Země, temnota, schopnost rodit. Bez řádu Nebe, bez světla mužské síly, zrodí ženská síla pouze chaos, bez Nebe je Země jalová poušť.

Bylo by tragédií, pokud by ženy podlehly moci stejně jako kdysi muži. Bylo by tragédií, kdyby usilovaly o zadostiučinění po stovkách let příkoří. To by znamenalo konec – nejen žen. Pokud ženy nepochopí svou roli v této proměně a „stanou se muži“, výsledkem symbolicky bude … že už tu nebudou žádné skutečné ženy.

Ženy byly po tisíciletí léčitelkami těla i duše. Byly učitelky, šamanky, vizionářky. Byly matkami, pečovatelkami a ochranitelkami. Byly studnicí moudrosti, znalkyně bylin, přírody a jejích cyklů, strážkyně svatyní a ohně, duší míst, kterým říkáme domov nebo rodinný krb. Ženy byly ve výjimečných případech také bojovnice.

Čím byli muži a jak je to s nimi dnes? Mužská síla je zdecimovaná kulturou moci. Je zavřená v železné krabici, o které hovoří Tony Porter ve své přenášce „A call to a man“. V té krabici jsou podle něj následující položky: Muži nepláčou ani otevřeně neprojevují své emoce (kromě hněvu), neukazují slabost ani strach, předvádějí moc a nadvládu (zejména nad ženami a dětmi), agresivitu a dominanci, jsou ochránci, ale nesmějí být „zženštilí“, jsou heterosexuálové, ne teplouši, jsou vzorem síly, atletičnosti, tvrdosti a odvahy, umějí se rozhodovat a nepotřebují pomoc, vnímají ženy jako majetek, který vlastní. Dodal bych ještě jednu věc do krabice: muži vydělávají peníze, jsou stroje na vydělávání peněz.

Jaká je ve skutečnosti mužská síla? Tvrdím, že je tvořivá. Muž je podnikatel. Ale nepleťte si slovo podnikat s významem „vydělávat peníze“. Znamená to tvořit, objevovat, ale také vytvářet prostředí či sloužit. To vyžaduje skutečnou odvahu, sílu, vytrvalost a spolupráci. Mužská síla je z principu uzavřená, pevná, pronikající. Tak jako jang, je dostředivá, koncentrovaná.

Muži selhali, protože zapomněli na druhou půlku své duše, na ženu, na kouzelně měkkou a poddajnou jinovou sílu otevřenosti a komunikace. Bohem se jim stal čas a nezbyl žádný prostor. Dnes ženy cítí moc, syrovou moc. Volá je, podbízí se. Všichni se zajímají o ženy. Ženy nastupují! A selžou, pokud zapomenou na druhou polovinu své duše, na mužskou sílu. K tomu potřebují muže. Silné muže. Úkolem žen tedy není zvítězit nad muži, převzít jejich místo ve společnosti či v rodině a vládnout jim. Úkolem žen je dát mužům sílu – dát jim svou autentickou ženskou sílu.


Co to znamená být mužem?

To znamená být si vědom své ženské, jemné stránky, jejímž darem je soucit, trpělivost a laskavost, schopnost podporovat a sdílet. Pak je teprve možné skutečně tvořit a podnikat. Pronikat skrze svět, ale ne jako dobyvatel, ale jako sjednotitel. Skutečné mužské kvality se objevují až ve chvíli, kdy si je muž vědom svých ženských kvalit. Výsledkem těchto kvalit je sebedůvěra. Ne ta hraná, uslintaná namachrovanost siláků, chytrost intelektuálů a servilita obchodníků. Muž, jenž je podporován svou vnitřní a má-li štěstí, i svou skutečnou ženou, svou partnerkou, v sobě nachází vlastnost, která sjednocuje všechny zmíněné atributy mužnosti. Tou vlastností je rozhodnost. Rozhodnost spojená s nadhledem a smyslem pro humor je dokonalost spojená s moudrostí nedokonalosti.


Kéž ženy dávají sílu mužům a muži ženám. Kéž je to vzor, který dají spolu dětem.




Pozn. 4. 1. uveřejnil server www.denik.cz rozhovor s ředitelem Ligy Otevřených Mužů, panem Martinem Járou, který se dotýká stejného tématu jako tento článek.