O životě radostném a zjevném – o mužském a ženském v muži

Anotace: k napsání tohoto článku mě inspiroval život, situace a otázky mužů kolem mě.

Možná jste si všimli – dnes je to, zdá se, samá krize, všude. Stačí mi jen podívat se kolem – na kamarády, spolupracovníky nebo známé, na to, jak jednoho zaživa spolkla jeho rodina a už se s ním nedá nic podniknout, jak jiný si myslí, že by měl studovat, další, že musí hodně pracovat nebo vydělávat a s jinými se nedá hrát fotbal, protože si na všechno a všechny stěžují. Mnozí nemají čas, a když před ně postavíte přímý návrh, začnou kličkovat a couvat. Každý touží dělat si, co chce, ale přijmout odpovědnost se, jak pozoruji, nechce nikomu. Připadá mi to jako nemoc - jakási mužská malátnost. A k tomu všemu se od žen už standardně ozývá, že nejsou pořádní muži. Muži jsou, ale zmizeli pod hladinou vše zahlcujícího ženství – zmalátněli, zženštěli, jsou jako bláto. Mám dojem, že i pro muže je dnes v módě být ženskou. Vypadá to, že je v módě se tak nějak plácat, vézt se a přežívat, jak to jde. Podáte takovému mužskému ruku, a je nepřítomný – snaží se vám ji podat shora, nebo je leklý nebo ještě hůř, tiskne vám ji jako byste žádali o svěrák a ne o podání ruky. I když dostane lákavou nabídku, která má hodnotu mnoha set tisíc korun … začne váhat a pochybovat. Pozvete jej ke spolupráci nebo ke hře a on – nemá čas. Cítíte tu všudypřítomnou svázanost, tu podmíněnost? Vzpomínám si, že Nietzsche ústy Zarathustry říká: „Vojáků vidím mnoho, kéž bych viděl mnoho válečníků!“.

Krize neslouží mužům. Muži slouží krizi. A jakmile si to uvědomí, je s ní amen. A to platí pro politiku, pro práci, vztahy a další témata a situace. Muži jsou stavěni na jedinou věc – na čin. A skrze svůj čin jsou stvořeni pro vítězství. Muž a vítězství jsou jedno! Ovšem zvítězit je třeba především a na prvním místě sám nad sebou, nad vším ženským a zrádným v sobě. Žena není nepřítel, avšak zženštilost ano! Není vnějších nepřátel, jen vnitřních!

Jeví se, jako by nás doba nebo kultura obírala o příležitost vítězit – o tuto jedinečnou mužskou výsadu – a tím i o radost. A tak se s vítězstvím alespoň virtuálně identifikujeme při sledování fotbalových zápasů či jiných sportů. To je však virtuální svět – svět televizních přenosů a zpráv. V tom našem světě, v tom bezprostředním kolem nás, vidíme místo činů a vítězství často pouze váhání, přešlapování a chození kolem horké kaše. Je to svět plný nejistot a pochybností, plný politiky či agrese, kde se z válečníků stávají obchodníci a ze lvů mrchožrouti. Kráčíme prostředím zahlceným jinovou energií, plným temného ženského aspektu – tj. zženštilosti. Krize i politika, všimněte si, jsou (možná jen shodou okolností?) ženského rodu. Slovo komunikace je ženského rodu. Ke komunikaci jsou stvořeny ženy. A jim náleží sláva. Čin je slovo mužského rodu, k němu jsou stvořeni muži. A k činu a k muži náleží vítězství.

K vítězství je potřeba sebevědomí – tj. energičnost, lehkost a přímočarost. Pokud máte chuť něco udělat a neuděláte to, znamená to, že jste se dostali pod vládu svých ženských energií, ztrácíte vědomí a s ním i rozhodnost a jasnost. Muž, jangová síla, se manifestuje mimo jiné jako světlo, moudrost, soucit, a právě jako zmíněná rozhodnost. Vidím a slyším kolem sebe, jak muži řeší, zda jsou dostatečně mužní. Vidím vycházet knihy o mužství a o tom, jak být mužem. Dobrý Bože! Muž nepotřebuje NIC, aby byl mužem! On už JE mužem! Podívejte se na malé kluky – pochybuje někdo z nich, že je kluk?! Ptá se, zda-li je dost klukem?! Samozřejmě, že ne! Koho by vůbec napadla taková hloupost, taková – pochybnost? Tak jak to, že je to potkává, když jim je dvacet, třicet let a víc? A jak to, že se mnozí schovávají a jiní se nedokáží nechat na pokoji? Když se vám chce čůrat, co uděláte?! Jdete a vyčůráte se! Přemýšlíte o tom? Váháte, zda ano či ne? Váhá malý kluk? Nikoliv. Jen to udělá. Konec, nazdar! Hotovo. A jde se dál.

Na kluka, který vyroste v muže, čeká ve světě žena. Je druhou polovinou jeho duše. Představuje temnou stranu jeho síly, to, co je nepoznané, to, z čeho jde strach. Žena, jinová energie, reprezentuje chaos, tmu, stín, negativitu, váhavost, nerozhodnost, vinu. Když píši, že muže čeká ve světě žena, nemám na mysli jen fyzickou ženu, ale vůbec ženský aspekt. Jít do boje je snadné, vydržet námahu a snášet únavu je snadné, potit krev a drtit písek mezi zuby – to všechno muž zvládne, ale porazit vinu, pochybnost nebo nerozhodnost? Nepodlehnout vábení moci nebo peněz, nepodlehnout pohodlí a jistotě dobrého bydla? Ustát manipulaci a touhu po souhlasu? Není (vyjma stáří) strašlivějších nepřátel.

A úkolem muže je tento mrak, tuhle mlhu plnou stínů projít stejným způsobem, jakým světlo proniká tmou. Projít ji, a to bez uchopování – tak, jako se praktikuje meditace vhledu (vipassaná), kdy se myšlenky objevují a zanikají, jako mraky plující po obloze vědomí a meditující je vnímá, ale nechává je vznikat a zanikat. To může být zpočátku obtížné, ale meditace je jen legrační dětská hra oproti výzvě, kterou představuje náš hrubohmotný projevený svět plný konfliktů, povinností, hranic, očekávání a podmínek.

Muži milují hru. A muži si mají hrát. A svět a ženy je mají nechat na pokoji. Válka vznikla z hry. Válka byla původně hrou. Etymologicky má slovo válka (war) původ ve slově hra – hrát si. Až později z toho zmizela hra – a zůstala jen válka. Zmizelo světlo muže (jangu) a zůstala tma ženy (jinu).

Skoro to vypadá, že za vše zlé mohou ženy a ženská, jinová energie. Samotná tato myšlenka je však opět jinovou, ženskou pastí. Muž nechť si je vědom skutečnosti, že vše dobré i zlé povstává a pochází od ženy. Jak je to možné? Neboť jin (ženská síla) je plodivá a jang (mužská), je tvořivá síla. Je však nakonec na muži, zda uchopí to zlé či to dobré a na co zaměří světlo své přítomné pozornosti. Zda na konflikty a krize, na špatné pocity a to, co nefunguje nebo zda ji bude věnovat dobrým pocitům, řádu, kráse, vůni.

Potom může skrze oddanost a jemnost ženy povstat – a pevností a soucitným činem muže rozvinout se a utvořit - svět, o kterém si zatím necháváme jen zdát.

Napsal jsem už dříve, že muž potřebuje ženu. To je třeba správně pochopit. Skutečností je, že pro muže je požehnáním, potká-li pravou ženu. Teprve skrze ni, se stává úplným. Neboť muž už v sobě nese ženu – úplnou ženu – ženskost, chcete-li. Je člověkem nesoucím dar. Ten dar je určen jí – ženě. Až když potká ženu schopnou přijmout celý jeho dar, stává se úplným mužem. Je osvobozen od toho, co nesl a je volný. Vždy byl mužem, ale nesl dar, břímě. Jakmile dar předá a jakmile je současně jeho dar plně přijat, dochází klidu a radosti. Jak vám už jistě dochází, celá ta věc má ještě jednu stránku: také on, muž, má za úkol přijmout dar – od ženy. Neboť nese-li muž celé ženství, nese žena dar v podobě mužství a také ona jej touží předat a doufá v to, aby byl přijat ve své celistvosti a velikosti.

Přijetí daru je současně sejmutím břímě z jiné lidské bytosti.

A ten dar, je něco jako pták v dlaních, jako motýl. Jakmile je předán, zmizí. Vlastně není nikoho, kdo by co předal a nikoho, kdo by co přijal. Najednou je to zjevné. Ona vždy byla plně ženou a on byl vždy mužem. Tím skutečným darem, oním motýlím zázrakem, je ta zjevnost – muže v jeho vítězství, ženy v její slávě.

A když se život stane zjevným – můžeme si začít hrát. Říká se tomu žít, tryskat, hořet, létat, milovat.

Láska Nebeská - aneb jak nachází muž a žena lásku a mír

Žít bez naděje na pochopení od ostatních, je absolutní opuštění, je absolutní beznaděj. A to je dospělost. Horší začátek článku s názvem Láska Nebeská si lze jen těžko představit, že? Beznaděj však neznamená zoufalství a opuštění není opuštěnost. Opravdová beznaděj je současně nejblížším bodem svého opaku – naplnění. Nemůže to být jinak. Takový je život. Taková je cesta jakou muži a ženy nacházejí lásku.

Ženy budou chtít vždy soupeřit s muži, vyzývat je "na souboj", chtít, aby jim muži něco dokazovali. Vždyť žena je nestálá síla, je jako voda, stále se mění… proto se o ní říká, že neví, co chce… kocourka nebo tygra s drápy. Není na muži jí vyhovět, to ani nemůže. Nejde to. Je zkázou muže pokoušet se o to, a přitom je jeho povinností se pokusit. Bez toho, že se pokusí o nemožné, nemůže dojít míru. Žádný námořník se nemůže stát námořníkem, dokud se nevydal na otevřené moře, dokud neopustil známé břehy a neriskoval, že ztratí vše včetně svého života, dokud se neodvážil do bouře, do otevřena – nad hlubinu. Žádný muž se nemůže stát Mužem, dokud neopustil své rodné město, svou matku, svou rodinu, svou práci, vše, co je stálé a nevydal se za ženou, za dobrodružstvím, na pouť, na cestu do neznáma. Některým mužům se však dobrodružství, ženy nebo cesty stávají „druhým domovem“, který nehodlají opustit. Tomu je třeba dobře rozumět. Žádný muž nemůže najít mír a naplnění, dokud se nevydá z racionálna do iracionálna, z rozumu do srdce, ze světa známého do světa neznámého a nepoznatelného.

Když zde píši o mužích a ženách, mám na mysli vědomé bytosti. Běžný, domnělý muž je ovládán svou představou o sobě samém, a tak je pro něj žena výzvou, kterou chce dobýt a pokořit, vlastnit a využít. Podoben hlupáku, který se v chatrné bárce z trámů a plachtoví, které říká loď, snaží dobýt a ovládnout moře. Bylo a je stále dost takových hlupáků, kteří se považují za pány moří a pány žen. Zmiňuji se o mužích, ale ženy na tom nejsou o nic lépe, protože dospělost, tvořivost a naplnění není věc mužů nebo žen, ale záležitost veskrze lidská.

Žena musí také najít svůj vlastní mír. Ne jej hledat, ale vytvořit, a to s pomocí muže. Mír není věc, která někde leží a lze na ni narazit. Musí být stvořen. A muž symbolicky představuje mír. Představuje ho doslovně, pokud je opravdu Mužem. Muž je stálost a jistota, a zároveň prázdnota – je jako hora plná jeskyní a dutin. Žena je nestálost, proměnlivost a zároveň plnost – je jako moře plné života a vln. A tak jsou tu od věků – vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.

Jak žena nachází naplnění a tvoří mír? Žena cítí stálost v muži a tak ho vyzývá. Vyzývá ho, aby ji miloval, aby s ní bojoval a soupeřil a aby nad ním nakonec zvítězila. To vítězství je však její porážkou. Tím, že muže "zabije" (viz ukázka z filmu Hrdina), že jej porazí, nezíská jeho mír. Získá pouze krátký okamžik prázdnoty. Pokud se domníváte, že přeháním, podívejte se kolem sebe – podívejte se, kolik mužů se chová přirozeně vedle své ženy nebo vedle žen a ve společnosti obecně. Žena se potřebuje naučit získat mír, aniž by porazila muže. Protože tím, že ho porazí, o něj zároveň přijde. Pochopí mír, prázdnotu a osamění. Její vlastní plnost se jí však stane závažím, kamenem na srdci – neboť mír a stálost sice žena poznává skrze prázdnotu, ale dosahuje jej jen skrze plnost.

Plnost je splynutí. Ve skutečnosti žena má za úkol vyzvat muže, vyzvat prázdnotu v sobě, ale nesmí jej porazit, musí se nakonec vzdát. Splynout. Odevzdat. Odevzdat svou plnost jeho náruči, jeho prostoru, který se její přítomností promění v domov. Odevzdat svou nestálost, svou proměnlivost, vše co se domnívá, že ji činí jí samotnou. Pak skončí její samota. Voda se vlije do řeky, řeka do moře, plnost se spojí s prázdnotou.

To je okamžik, kdy se moře dotkne slunce. Ten okamžik je zároveň věčností. Když jsme byli malí, říkali jsme mu Láska Nebeská.

Co to znamená být mužem

První věta, která mě napadá, je tato: ženy nás muže musí zachránit, ne nahradit. Zatím, zdá se, se děje to druhé. Ženy dnes začínají vládnout mnoha profesím v bankovnictví, v právnických firmách, účetních firmách i jinde. Více než padesát procent manažerů v USA jsou ženy a z patnácti nejvlivnějších profesí, u kterých se předpovídá nejvyšší růst v následujících deseti letech, jsou jen dvě, kterým nedominují ženy. Ženy, podle údajů z USA, začínají také vydělávat více, než muži, a to zejména jsou-li bezdětné a neprovdané. Tyto ženy jsou podle průzkumů, které šokovaly jejich zadavatele budoucí kupci rodinných domů! Ne mladí muži, nebo úspěšní podnikatelé, ale mladé, bezdětné, nevdané ženy. Ženy se pomalu začínají se stávat živitelkami rodin. Alespoň to tvrdí Hanna Rosin ve své přednášce „A new data on rise of women.

Muži opouštějí pozice moci a k moci se dostávají ženy. Ale moc vždy slouží jen sama sobě. Není nic krásného ani přitažlivého na ženě chodící do práce „od do“ a vracející se vyčerpaná domů, neschopná věnovat svou laskavou pozornost rodině a dětem, neschopná žít bez chůvy nebo uklízečky. Není nic okouzlujícího ani sexy na udřené samoživitelce s maskou společensky vytížené a pracovně úspěšné ženy.

Moc slouží vždy jen sobě, jen tomu, aby rostla. A používá lidi jako baterky. Po tisíce let používala muže a dala jim za to formální společenskou a politickou převahu nad ženami. Teď, když už muži nemají co dát, přitahuje moc novou oběť, ženy. A ony, po tisíce let utiskované, po tisíce let matky těch mužů, kteří jim vládli, matky, které své syny začaly vychovávat tak, aby jednou přišla ta chvíle, kdy muž nebude mít moc nad ženou, jsou silně přitahovány touto vidinou.

Ženy jsou dnes ty, které oplývají mocí. Ženská síla převažuje a převyšuje mužskou. Utlačuje ji, řekla jedna moudrá žena a dodala: „Ženy mají syrovou moc, ale nezvládají ji, protože jí schází mužský element. Kluci jsou už „malí chlapi“, ale nikdo jim neřekne, co dělat a není jim vzorem. Je potřeba pozornost věnovat mužům. Teď je chyba, že pozornost je upřena na ženu, ... žena neví, co s tou silou dělat.“ Ano, mužský element je ten, který dává řád a tvar. Mužský element je světlo, je to síla Nebe. Ženský element ve své syrové podobě je síla Země, temnota, schopnost rodit. Bez řádu Nebe, bez světla mužské síly, zrodí ženská síla pouze chaos, bez Nebe je Země jalová poušť.

Bylo by tragédií, pokud by ženy podlehly moci stejně jako kdysi muži. Bylo by tragédií, kdyby usilovaly o zadostiučinění po stovkách let příkoří. To by znamenalo konec – nejen žen. Pokud ženy nepochopí svou roli v této proměně a „stanou se muži“, výsledkem symbolicky bude … že už tu nebudou žádné skutečné ženy.

Ženy byly po tisíciletí léčitelkami těla i duše. Byly učitelky, šamanky, vizionářky. Byly matkami, pečovatelkami a ochranitelkami. Byly studnicí moudrosti, znalkyně bylin, přírody a jejích cyklů, strážkyně svatyní a ohně, duší míst, kterým říkáme domov nebo rodinný krb. Ženy byly ve výjimečných případech také bojovnice.

Čím byli muži a jak je to s nimi dnes? Mužská síla je zdecimovaná kulturou moci. Je zavřená v železné krabici, o které hovoří Tony Porter ve své přenášce „A call to a man“. V té krabici jsou podle něj následující položky: Muži nepláčou ani otevřeně neprojevují své emoce (kromě hněvu), neukazují slabost ani strach, předvádějí moc a nadvládu (zejména nad ženami a dětmi), agresivitu a dominanci, jsou ochránci, ale nesmějí být „zženštilí“, jsou heterosexuálové, ne teplouši, jsou vzorem síly, atletičnosti, tvrdosti a odvahy, umějí se rozhodovat a nepotřebují pomoc, vnímají ženy jako majetek, který vlastní. Dodal bych ještě jednu věc do krabice: muži vydělávají peníze, jsou stroje na vydělávání peněz.

Jaká je ve skutečnosti mužská síla? Tvrdím, že je tvořivá. Muž je podnikatel. Ale nepleťte si slovo podnikat s významem „vydělávat peníze“. Znamená to tvořit, objevovat, ale také vytvářet prostředí či sloužit. To vyžaduje skutečnou odvahu, sílu, vytrvalost a spolupráci. Mužská síla je z principu uzavřená, pevná, pronikající. Tak jako jang, je dostředivá, koncentrovaná.

Muži selhali, protože zapomněli na druhou půlku své duše, na ženu, na kouzelně měkkou a poddajnou jinovou sílu otevřenosti a komunikace. Bohem se jim stal čas a nezbyl žádný prostor. Dnes ženy cítí moc, syrovou moc. Volá je, podbízí se. Všichni se zajímají o ženy. Ženy nastupují! A selžou, pokud zapomenou na druhou polovinu své duše, na mužskou sílu. K tomu potřebují muže. Silné muže. Úkolem žen tedy není zvítězit nad muži, převzít jejich místo ve společnosti či v rodině a vládnout jim. Úkolem žen je dát mužům sílu – dát jim svou autentickou ženskou sílu.


Co to znamená být mužem?

To znamená být si vědom své ženské, jemné stránky, jejímž darem je soucit, trpělivost a laskavost, schopnost podporovat a sdílet. Pak je teprve možné skutečně tvořit a podnikat. Pronikat skrze svět, ale ne jako dobyvatel, ale jako sjednotitel. Skutečné mužské kvality se objevují až ve chvíli, kdy si je muž vědom svých ženských kvalit. Výsledkem těchto kvalit je sebedůvěra. Ne ta hraná, uslintaná namachrovanost siláků, chytrost intelektuálů a servilita obchodníků. Muž, jenž je podporován svou vnitřní a má-li štěstí, i svou skutečnou ženou, svou partnerkou, v sobě nachází vlastnost, která sjednocuje všechny zmíněné atributy mužnosti. Tou vlastností je rozhodnost. Rozhodnost spojená s nadhledem a smyslem pro humor je dokonalost spojená s moudrostí nedokonalosti.


Kéž ženy dávají sílu mužům a muži ženám. Kéž je to vzor, který dají spolu dětem.




Pozn. 4. 1. uveřejnil server www.denik.cz rozhovor s ředitelem Ligy Otevřených Mužů, panem Martinem Járou, který se dotýká stejného tématu jako tento článek.

Zvednout hlavu a jít...

Cesta bez cíle je věčné bloudění
Cíl bez cesty je věčné vězení
Stojíte-li „tady“, jděte „daleko“
Stojíte-li „daleko“, jděte „sem“
Pokud jste odešli, nevracejte se
Pokud jste přišli, neodcházejte



Psal jsem už dřív o třech poutnících. Dnes se na lidskou cestu od utrpení k vykoupení podívám skrze Chlapce a Starce (Puera a Senexe, Prvního a Druhého poutníka). Pro ženy jsou odpovídajícími archetypy Puella a Seneca (Dívka a Stará moudrá žena).

Lidé nebe, lidé jangoví, odpovídají archetypu Puera (Chlapce). Puer je rychlost a vize. Je to „daleko“. Lidé zemští, jinoví, odpovídají archetypu Senexe (Starého moudrého muže). Senex je pomalost a rozvážnost. Je to „tady“.

Rozpor a nerovnováha mohou vzniknout, když se vize naplní a stane se „skutečností“. Najdete práci svých snů, vybudujete firmu, stanete se slavným, bohatým nebo úspěšným, dostanete se na školu, splníte si svůj sen. Už to není sen, ale skutečnost. Chvíli chutná sladce, ale brzy zevšední. Stane se rutinou. Ztratíte ze zřetele její průběh – jednotlivé tóny, nuance, zákoutí a krásy toho, čemu se věnujete. Stane se z ní povinnost. Později jen s nechutí přijímané utrpení. Můžete zjistit, že i když máte, co jste chtěli, stále vám něco schází a nenacházíte klid. Toužíte po tom POCITU nesmírného nadšení a okouzlení z nového, ze začátků, z objevování a odhalování. Každý z nás tento rozpor zná. A poznal jsem mnoho lidí, kterým pořádně zkomplikoval život. I když například dělali svou vysněnou práci, a byli skutečně dobří ve svém oboru, necítili se spokojení a vymýšleli, co nového by začali a podnikli. Jakoby nedokázali žít se svým rozhodnutím a neuměli přijmout fakt, že se jejich sen stal skutečností. Tento rys (stín) se nejzřetelněji odráží v mezilidských a obzvlášť pak v partnerských vztazích.

Je to stín Puera. Puer se dívá do dálky a spatřuje úžasné a nevídané – vidí „vše, co by mohlo být“. Bolestný okamžik ovšem nastává ve chvíli, kdy se ze své „rozhledny“ musí vrátit zpět na zem, a vydat se, mučivě pomalu, krok za krokem a po svých, k tomu, co spatřil. Zkuste si jen tak napsat povídku nebo se pusťte do psaní knihy a přesně poznáte, co mám na mysli! Ó jak jen Puer nenávidí být pomalou želvou, být starým mužem, Senexem, bez vytoužených Ikarových křídel! Místo toho, aby svou vizi realizoval v podobě skutečné CESTY (a vplul do ní, vrůstal a nořil se, nasakoval vlhkostí jako ten, který kráčí mlhou), tak už se vidí v cíli (domnívaje se, že účelu nasáknutí lépe než procházka mlhou poslouží rychlá sprcha).

Realizace spojení Puera a Senexe je, jednoduše řečeno, v tom: „podívat se a pak jít“. Zvednout hlavu a jít, a pak zase zvednout hlavu a jít. Nejdřív vyzvat dálku a pak se vrátit k nohám, usadit se ve svém těle, ve svých krocích a činech. A když se objeví neklid, zastavit se, znovu zvednout hlavu a jít. Když chvíli píšete tužkou, ztupí se a musíte ji naostřit.

Puer se o detaily nezajímá, tvoří a nechce se vázat (váže se pouze na svou nevázanost). Lidé ovládnutí Senexem zase neustále řeší jen detaily – peníze, věci, řeči (také rádi kritizují). Jsou jako onen „druhý poutník“. Ztratili se ve svých krocích, zabloudili na cestě. Nedokáží se zastavit a zvednout hlavu (či vylézt na strom, jako Jeníček s Mařenkou) aby spatřili světlo v dálce. Hmotný svět (svět deseti tisíce věcí) je pohltil a oni zapomněli, kam jdou. Kráčejí jako slepí, jen reagují – automaticky, bez vize a beze smyslu – a to jim bere veškerou sílu a radost ze života.

A tak Senex (ve své extrémní podobě) bloudí po zemi a hledá své nebe, jiskru, oheň. A Puer sedí na vysoké hoře, na rozhledně, z níž dohlédne do všech stran a do všech konců, ale nedosáhne nikam. Stále se rozhlíží po něčem dalším, jiném, novém. Často si dokáže namluvit, že když něco spatřil a promyslel, současně to také vykonal. Ale ve skutečnosti trpí nedostatkem činů (a s tím také výčitkami, které se toho týkají). Všechno vidí a všechno ví, ale k ničemu to není dobré ani jemu ani druhým.

Má-li člověk pocit, že je uvězněn a bloudí v kruzích, nechť zvedne hlavu a vydá se na cestu. Nechť začne snít a tvořit.

Má-li člověk pocit, že vše je lineární – jasné, předvídatelné, předem nezajímavé či nudné, a že nemá smysl nic podnikat, nechť se vrátí ke svým nohám a krokům, ke svým rukám a k činům. Nechť se zastaví a místo do dálky, podívá se kolem sebe. Nechť se věnuje svým smyslům, maličkostem, práci a dobrému jídlu.

Senex je v ideální formě starý, moudrý muž, jehož srdce je tiché, dech pomalý a oči laskavé. Muž, jehož život má řád (cíl). Puer ve své ideální formě, je chlapec či mladík plný nadšení a hravosti, jehož úsměv je zářící, hlas silný, vůle nezdolná a tělo plné divoké a vášnivé energie. Je to Muž, jehož život má prostor (cestu). V tomto smyslu se oba doplňují a stávají se jedním, oním „třetím poutníkem“.



Martin Wilczek - koučink a koučování.

Jed pro tchýni

Před zhruba padesáti lety žili v Číně muž a žena. Vzali se, a když se novomanželka nastěhovala do mužova domu, okamžitě se začala hádat se svou tchýní o spoustu maličkostí, které souvisely s chodem domácnosti. Postupně se jejich konflikty rozrostly do té míry, že obě ženy nedokázaly jedna na druhou ani pohlédnout. Novomanželka vnímala svou tchýni jako hádavou, starou čarodějnici, zatímco ta si myslela, že snacha je arogantním děckem bez špetky úcty ke starším. Nebyl přitom žádný objektivní důvod k tomu, aby jejich nesnášenlivost nabrala takové rozměry.

Zloba mladé ženy se nakonec vystupňovala až k rozhodnutí, že se tchýně stůj co stůj zbaví. Šla tedy k doktorovi a požádala ho o jed, který by mohla přimíchat své příbuzné do jídla.

Lékař ji vyslechl a souhlasil, že jí jed poskytne. „Kdybych ti ale dal něco, co účinkuje okamžitě,“ vysvětloval, „každý by na tebe hned ukázal a řekl by: Otrávila svou tchýni! Zjistili by také, že jsi dostala jed ode mne, a to by nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Takže ti dám jemný jed, který bude působit velmi pozvolna, aby ta žena neumřela hned.“

Poradil jí také, aby se ke své tchýni chovala velice mile, až jí jed bude podávat. „Každé jídlo jí dávej s úsměvem,“ nabádal. „Řekni, že doufáš, že jí pokrm chutná, a zeptej se, jestli jí můžeš ještě něco přinést. Buď uctivá a milá, aby tě nikdo nepodezíral.“

Mladá žena souhlasila a donesla si jed domů. Ještě toho večera ho začala přidávat tchýni do jídla, které jí pak s milým úsměvem přeložila. Po několika dnech, když snacha projevovala staré ženě náležitou úctu, začala na ni tchýně měnit názor: „Možná, že nakonec není tak arogantní.,“ říkala si. „Třeba jsem se v ní spletla.“. A pozvolna se začala chovat ke snaše vstřícněji. Pochválila jí její vaření i způsob jakým se stará o domácnost, a občas si dokonce vyměnily nějaký ten drb a legrační historku.

Jak se měnilo chování staré ženy, měnil se samozřejmě také přístup manželky jejího syna. Napadlo ji: „Možná moje tchýně není tak zlá, jak jsem si myslela. Ona je vlastně docela milá.“

Takhle to pokračovalo asi měsíc, dokud z obou žen nezačaly být opravdu dobré přítelkyně. Vycházely spolu tak výborně, že novomanželka nakonec přestala tchýni dávat do jídla jed. Pak si ale uvědomila, že za tu dobu už jí dala jedu příliš mnoho, a že pravděpodobně stejně zemře.

Běžela tedy k doktorovi a svěřila se mu: „Udělala jsem chybu. Moje tchýně je ve skutečnosti velmi příjemná osoba. Nechci ji otrávit. Pomozte mi, prosím, a dejte mi protijed, který bych jí mohla podat.“

Doktor tiše seděl a naslouchal. „Je mi to velmi líto,“ řekl potom, „ale nemůžu ti pomoct. Neexistuje protijed.“

Dívku jeho odpověď rozrušila, začala plakat a přísahala, že se zabije.

„Proč by ses zabíjela?“ zeptal se lékař.

„Protože jsem otrávila tak milou paní,“ odvětila dívka. „A ona teď zemře. Musím si vzít život, abych odčinila tu strašnou vinu.“

Doktor se začal potichu smát.

„Nemusíš se trápit,“ odpověděl. „Protijed neexistuje, protože jsi své tchýni nikdy žádný jed nepodala. Dal jsem ti jen neškodné byliny.“