Co to znamená být mužem

První věta, která mě napadá, je tato: ženy nás muže musí zachránit, ne nahradit. Zatím, zdá se, se děje to druhé. Ženy dnes začínají vládnout mnoha profesím v bankovnictví, v právnických firmách, účetních firmách i jinde. Více než padesát procent manažerů v USA jsou ženy a z patnácti nejvlivnějších profesí, u kterých se předpovídá nejvyšší růst v následujících deseti letech, jsou jen dvě, kterým nedominují ženy. Ženy, podle údajů z USA, začínají také vydělávat více, než muži, a to zejména jsou-li bezdětné a neprovdané. Tyto ženy jsou podle průzkumů, které šokovaly jejich zadavatele budoucí kupci rodinných domů! Ne mladí muži, nebo úspěšní podnikatelé, ale mladé, bezdětné, nevdané ženy. Ženy se pomalu začínají se stávat živitelkami rodin. Alespoň to tvrdí Hanna Rosin ve své přednášce „A new data on rise of women.

Muži opouštějí pozice moci a k moci se dostávají ženy. Ale moc vždy slouží jen sama sobě. Není nic krásného ani přitažlivého na ženě chodící do práce „od do“ a vracející se vyčerpaná domů, neschopná věnovat svou laskavou pozornost rodině a dětem, neschopná žít bez chůvy nebo uklízečky. Není nic okouzlujícího ani sexy na udřené samoživitelce s maskou společensky vytížené a pracovně úspěšné ženy.

Moc slouží vždy jen sobě, jen tomu, aby rostla. A používá lidi jako baterky. Po tisíce let používala muže a dala jim za to formální společenskou a politickou převahu nad ženami. Teď, když už muži nemají co dát, přitahuje moc novou oběť, ženy. A ony, po tisíce let utiskované, po tisíce let matky těch mužů, kteří jim vládli, matky, které své syny začaly vychovávat tak, aby jednou přišla ta chvíle, kdy muž nebude mít moc nad ženou, jsou silně přitahovány touto vidinou.

Ženy jsou dnes ty, které oplývají mocí. Ženská síla převažuje a převyšuje mužskou. Utlačuje ji, řekla jedna moudrá žena a dodala: „Ženy mají syrovou moc, ale nezvládají ji, protože jí schází mužský element. Kluci jsou už „malí chlapi“, ale nikdo jim neřekne, co dělat a není jim vzorem. Je potřeba pozornost věnovat mužům. Teď je chyba, že pozornost je upřena na ženu, ... žena neví, co s tou silou dělat.“ Ano, mužský element je ten, který dává řád a tvar. Mužský element je světlo, je to síla Nebe. Ženský element ve své syrové podobě je síla Země, temnota, schopnost rodit. Bez řádu Nebe, bez světla mužské síly, zrodí ženská síla pouze chaos, bez Nebe je Země jalová poušť.

Bylo by tragédií, pokud by ženy podlehly moci stejně jako kdysi muži. Bylo by tragédií, kdyby usilovaly o zadostiučinění po stovkách let příkoří. To by znamenalo konec – nejen žen. Pokud ženy nepochopí svou roli v této proměně a „stanou se muži“, výsledkem symbolicky bude … že už tu nebudou žádné skutečné ženy.

Ženy byly po tisíciletí léčitelkami těla i duše. Byly učitelky, šamanky, vizionářky. Byly matkami, pečovatelkami a ochranitelkami. Byly studnicí moudrosti, znalkyně bylin, přírody a jejích cyklů, strážkyně svatyní a ohně, duší míst, kterým říkáme domov nebo rodinný krb. Ženy byly ve výjimečných případech také bojovnice.

Čím byli muži a jak je to s nimi dnes? Mužská síla je zdecimovaná kulturou moci. Je zavřená v železné krabici, o které hovoří Tony Porter ve své přenášce „A call to a man“. V té krabici jsou podle něj následující položky: Muži nepláčou ani otevřeně neprojevují své emoce (kromě hněvu), neukazují slabost ani strach, předvádějí moc a nadvládu (zejména nad ženami a dětmi), agresivitu a dominanci, jsou ochránci, ale nesmějí být „zženštilí“, jsou heterosexuálové, ne teplouši, jsou vzorem síly, atletičnosti, tvrdosti a odvahy, umějí se rozhodovat a nepotřebují pomoc, vnímají ženy jako majetek, který vlastní. Dodal bych ještě jednu věc do krabice: muži vydělávají peníze, jsou stroje na vydělávání peněz.

Jaká je ve skutečnosti mužská síla? Tvrdím, že je tvořivá. Muž je podnikatel. Ale nepleťte si slovo podnikat s významem „vydělávat peníze“. Znamená to tvořit, objevovat, ale také vytvářet prostředí či sloužit. To vyžaduje skutečnou odvahu, sílu, vytrvalost a spolupráci. Mužská síla je z principu uzavřená, pevná, pronikající. Tak jako jang, je dostředivá, koncentrovaná.

Muži selhali, protože zapomněli na druhou půlku své duše, na ženu, na kouzelně měkkou a poddajnou jinovou sílu otevřenosti a komunikace. Bohem se jim stal čas a nezbyl žádný prostor. Dnes ženy cítí moc, syrovou moc. Volá je, podbízí se. Všichni se zajímají o ženy. Ženy nastupují! A selžou, pokud zapomenou na druhou polovinu své duše, na mužskou sílu. K tomu potřebují muže. Silné muže. Úkolem žen tedy není zvítězit nad muži, převzít jejich místo ve společnosti či v rodině a vládnout jim. Úkolem žen je dát mužům sílu – dát jim svou autentickou ženskou sílu.


Co to znamená být mužem?

To znamená být si vědom své ženské, jemné stránky, jejímž darem je soucit, trpělivost a laskavost, schopnost podporovat a sdílet. Pak je teprve možné skutečně tvořit a podnikat. Pronikat skrze svět, ale ne jako dobyvatel, ale jako sjednotitel. Skutečné mužské kvality se objevují až ve chvíli, kdy si je muž vědom svých ženských kvalit. Výsledkem těchto kvalit je sebedůvěra. Ne ta hraná, uslintaná namachrovanost siláků, chytrost intelektuálů a servilita obchodníků. Muž, jenž je podporován svou vnitřní a má-li štěstí, i svou skutečnou ženou, svou partnerkou, v sobě nachází vlastnost, která sjednocuje všechny zmíněné atributy mužnosti. Tou vlastností je rozhodnost. Rozhodnost spojená s nadhledem a smyslem pro humor je dokonalost spojená s moudrostí nedokonalosti.


Kéž ženy dávají sílu mužům a muži ženám. Kéž je to vzor, který dají spolu dětem.




Pozn. 4. 1. uveřejnil server www.denik.cz rozhovor s ředitelem Ligy Otevřených Mužů, panem Martinem Járou, který se dotýká stejného tématu jako tento článek.

Zvednout hlavu a jít...

Cesta bez cíle je věčné bloudění
Cíl bez cesty je věčné vězení
Stojíte-li „tady“, jděte „daleko“
Stojíte-li „daleko“, jděte „sem“
Pokud jste odešli, nevracejte se
Pokud jste přišli, neodcházejte



Psal jsem už dřív o třech poutnících. Dnes se na lidskou cestu od utrpení k vykoupení podívám skrze Chlapce a Starce (Puera a Senexe, Prvního a Druhého poutníka). Pro ženy jsou odpovídajícími archetypy Puella a Seneca (Dívka a Stará moudrá žena).

Lidé nebe, lidé jangoví, odpovídají archetypu Puera (Chlapce). Puer je rychlost a vize. Je to „daleko“. Lidé zemští, jinoví, odpovídají archetypu Senexe (Starého moudrého muže). Senex je pomalost a rozvážnost. Je to „tady“.

Rozpor a nerovnováha mohou vzniknout, když se vize naplní a stane se „skutečností“. Najdete práci svých snů, vybudujete firmu, stanete se slavným, bohatým nebo úspěšným, dostanete se na školu, splníte si svůj sen. Už to není sen, ale skutečnost. Chvíli chutná sladce, ale brzy zevšední. Stane se rutinou. Ztratíte ze zřetele její průběh – jednotlivé tóny, nuance, zákoutí a krásy toho, čemu se věnujete. Stane se z ní povinnost. Později jen s nechutí přijímané utrpení. Můžete zjistit, že i když máte, co jste chtěli, stále vám něco schází a nenacházíte klid. Toužíte po tom POCITU nesmírného nadšení a okouzlení z nového, ze začátků, z objevování a odhalování. Každý z nás tento rozpor zná. A poznal jsem mnoho lidí, kterým pořádně zkomplikoval život. I když například dělali svou vysněnou práci, a byli skutečně dobří ve svém oboru, necítili se spokojení a vymýšleli, co nového by začali a podnikli. Jakoby nedokázali žít se svým rozhodnutím a neuměli přijmout fakt, že se jejich sen stal skutečností. Tento rys (stín) se nejzřetelněji odráží v mezilidských a obzvlášť pak v partnerských vztazích.

Je to stín Puera. Puer se dívá do dálky a spatřuje úžasné a nevídané – vidí „vše, co by mohlo být“. Bolestný okamžik ovšem nastává ve chvíli, kdy se ze své „rozhledny“ musí vrátit zpět na zem, a vydat se, mučivě pomalu, krok za krokem a po svých, k tomu, co spatřil. Zkuste si jen tak napsat povídku nebo se pusťte do psaní knihy a přesně poznáte, co mám na mysli! Ó jak jen Puer nenávidí být pomalou želvou, být starým mužem, Senexem, bez vytoužených Ikarových křídel! Místo toho, aby svou vizi realizoval v podobě skutečné CESTY (a vplul do ní, vrůstal a nořil se, nasakoval vlhkostí jako ten, který kráčí mlhou), tak už se vidí v cíli (domnívaje se, že účelu nasáknutí lépe než procházka mlhou poslouží rychlá sprcha).

Realizace spojení Puera a Senexe je, jednoduše řečeno, v tom: „podívat se a pak jít“. Zvednout hlavu a jít, a pak zase zvednout hlavu a jít. Nejdřív vyzvat dálku a pak se vrátit k nohám, usadit se ve svém těle, ve svých krocích a činech. A když se objeví neklid, zastavit se, znovu zvednout hlavu a jít. Když chvíli píšete tužkou, ztupí se a musíte ji naostřit.

Puer se o detaily nezajímá, tvoří a nechce se vázat (váže se pouze na svou nevázanost). Lidé ovládnutí Senexem zase neustále řeší jen detaily – peníze, věci, řeči (také rádi kritizují). Jsou jako onen „druhý poutník“. Ztratili se ve svých krocích, zabloudili na cestě. Nedokáží se zastavit a zvednout hlavu (či vylézt na strom, jako Jeníček s Mařenkou) aby spatřili světlo v dálce. Hmotný svět (svět deseti tisíce věcí) je pohltil a oni zapomněli, kam jdou. Kráčejí jako slepí, jen reagují – automaticky, bez vize a beze smyslu – a to jim bere veškerou sílu a radost ze života.

A tak Senex (ve své extrémní podobě) bloudí po zemi a hledá své nebe, jiskru, oheň. A Puer sedí na vysoké hoře, na rozhledně, z níž dohlédne do všech stran a do všech konců, ale nedosáhne nikam. Stále se rozhlíží po něčem dalším, jiném, novém. Často si dokáže namluvit, že když něco spatřil a promyslel, současně to také vykonal. Ale ve skutečnosti trpí nedostatkem činů (a s tím také výčitkami, které se toho týkají). Všechno vidí a všechno ví, ale k ničemu to není dobré ani jemu ani druhým.

Má-li člověk pocit, že je uvězněn a bloudí v kruzích, nechť zvedne hlavu a vydá se na cestu. Nechť začne snít a tvořit.

Má-li člověk pocit, že vše je lineární – jasné, předvídatelné, předem nezajímavé či nudné, a že nemá smysl nic podnikat, nechť se vrátí ke svým nohám a krokům, ke svým rukám a k činům. Nechť se zastaví a místo do dálky, podívá se kolem sebe. Nechť se věnuje svým smyslům, maličkostem, práci a dobrému jídlu.

Senex je v ideální formě starý, moudrý muž, jehož srdce je tiché, dech pomalý a oči laskavé. Muž, jehož život má řád (cíl). Puer ve své ideální formě, je chlapec či mladík plný nadšení a hravosti, jehož úsměv je zářící, hlas silný, vůle nezdolná a tělo plné divoké a vášnivé energie. Je to Muž, jehož život má prostor (cestu). V tomto smyslu se oba doplňují a stávají se jedním, oním „třetím poutníkem“.



Martin Wilczek - koučink a koučování.

O hračkách a dospělosti

Při jenom z rozhovorů jsem s klientem narazil na téma dětských hraček a nutnosti jejich opuštění. Vyrůst, stát se dospělým, je stav identický s tím, co mystici popisují jako odevzdání se Bohu. Takovou věc ovšem nelze dosáhnout rozhodnutím (myslí), ale je třeba k ní dospět celou bytostí.

Většina z nás si stále hýčká své hračky z dětství a odmítá v určitých oblastech dospět. Naplnit svůj potenciál souvisí s odkládáním těchto hraček. Jejich odkládání vytváří prostor pro svobodnou vůli a uplatnění vlastní moci, síly a tvořivosti – to je to, že jakmile lidé dostanou prostor, jsou schopni dokázat velké věci! Ale od koho ten prostor můžeme dostat? Očekávat, že se nám dostane prostoru, je hrát roli dítěte, které čeká, až mu jeho (vnitřní či vnější) rodič, něco dovolí. Dospělost znamená nemít rodiče… ani vnitřního. Dospělost je totální odpovědnost za sebe sama, bez možnosti svalení viny (rozuměj odpovědnosti) na něco nebo někoho mimo nás. My jsme ti, kdo si dávají nebo berou prostor.

Jako dospělí jsme páni svého času a prostoru. To je ovšem na druhou stranu zdrojem ohromných obav, a tak se většina lidí nikdy nepostaví na vlastní nohy. A i když to nakonec v životě mnoho lidí dokáže, je to jen naoko, v rovině fyzické a materiální, kde dokážeme přežívat - automaticky komunikovat, pohybovat se a pracovat. V rovině psychické a spirituální je to jiné - nikdo není doma, je zhasnuto a tma. Životu schází jiskra. Taková existence je víc než životu, podobna nekonečnému boji a utrpení. Zmíněné obavy vedou, mimo jiné, k tendenci hledat zkratky – k nimž patří např. snaha vyhrát v loterii. Už tam chceme být (bohatí, v Bohu, slavní, potřební, atp.). V podstatě se však jedná o odmítnutí času a prostoru, ve kterém se nacházíme - přítomnosti.

Koučování jde po stopách k místům, kde si střežíme své hračky, své strachy, jistoty, talismany pro štěstí a jiné, kterých se tak moc zdráháme vzdát. Potíž je v tom, že naše vnitřní dítě (malé „já“), které odmítá dospět, si vytváří velmi rozmanité hračky a dokáže je neuvěřitelně dobře schovat! Člověk potřebuje být vnímavý a pozorný, aby byl schopen si jich všimnout. Vše totiž může sloužit jako hračka – nejlepší i nejhorší vlastnosti a schopnosti člověka se mohou stát hračkou. Hračkou může být práce, určité vztahy, rodina nebo domov, věci, ale i zvířata, může jí být duchovní usilování nebo knihy a vědění. Hračkou může být souhlas. Hračkou může být dokonce i Bůh. Nejnáchylnější k tomu stát se hračkou, jsou naše nejlepší schopnosti – to, na co jsme sami pyšní. Neboť to, v čem vynikáme, jen neradi opouštíme.

Je zřejmé, že problém není v hračkách, ale v dítěti, v neochotě dospět. Hračky jsou však klíčem k tomu problému, k oné tajemné bráně vlastního božství. Jsou v podstatě neutrálními nástroji, ani špatnými, ani dobrými – umožňují nám růst, v tom je jejich veliká hodnota – učí nás, vyznačují cestu. Naším úkolem je pochopit proč si hrajeme s tím, s čím si hrajeme. Toto pochopení nám umožní se od hračky nakonec odpoutat. Nejde tedy o to zbavit se hraček objektivně (tj. dát je pryč), i když i to je často nutné, ale subjektivně (být opravdově ochoten je opustit, nepovažovat je za něco co mi patří a je moje.) Děti se se svými hračkami identifikují, vkládají do nich důležitost, jakou samy připisují sobě.

Je to velké dilema – dáme přednost hračkám nebo chceme víc prostoru? Větší prostor vyžaduje méně hraček. Znamená pro dítě v nás méně jistoty a opory, znamená na druhou stranu možnost zhmotnit si a žít své sny. Budeme si hrát a zůstaneme slabí a zranitelní nebo vyjdeme vstříc své síle a splníme si své sny? To první zdánlivě dobře známe, to druhé je děsivě neznámé. To první nám vyhovuje, to druhé nás, přes všechen náš strach a odpor, přitahuje.

Je zdánlivě bezpečné být a zůstat dítětem, ale jediná možná cesta vpřed, k síle, je dospět. Pak nakonec, trochu paradoxně, zjišťujeme, že jsme o žádnou ze svých hraček, objektivně, vlastně ani nepřišli, a že o ni ani přijít nemůžeme. Protože, koneckonců, život je přece hra – Líla.



Martin Wilczek koučink a koučování.