O životě radostném a zjevném – o mužském a ženském v muži

Anotace: k napsání tohoto článku mě inspiroval život, situace a otázky mužů kolem mě.

Možná jste si všimli – dnes je to, zdá se, samá krize, všude. Stačí mi jen podívat se kolem – na kamarády, spolupracovníky nebo známé, na to, jak jednoho zaživa spolkla jeho rodina a už se s ním nedá nic podniknout, jak jiný si myslí, že by měl studovat, další, že musí hodně pracovat nebo vydělávat a s jinými se nedá hrát fotbal, protože si na všechno a všechny stěžují. Mnozí nemají čas, a když před ně postavíte přímý návrh, začnou kličkovat a couvat. Každý touží dělat si, co chce, ale přijmout odpovědnost se, jak pozoruji, nechce nikomu. Připadá mi to jako nemoc - jakási mužská malátnost. A k tomu všemu se od žen už standardně ozývá, že nejsou pořádní muži. Muži jsou, ale zmizeli pod hladinou vše zahlcujícího ženství – zmalátněli, zženštěli, jsou jako bláto. Mám dojem, že i pro muže je dnes v módě být ženskou. Vypadá to, že je v módě se tak nějak plácat, vézt se a přežívat, jak to jde. Podáte takovému mužskému ruku, a je nepřítomný – snaží se vám ji podat shora, nebo je leklý nebo ještě hůř, tiskne vám ji jako byste žádali o svěrák a ne o podání ruky. I když dostane lákavou nabídku, která má hodnotu mnoha set tisíc korun … začne váhat a pochybovat. Pozvete jej ke spolupráci nebo ke hře a on – nemá čas. Cítíte tu všudypřítomnou svázanost, tu podmíněnost? Vzpomínám si, že Nietzsche ústy Zarathustry říká: „Vojáků vidím mnoho, kéž bych viděl mnoho válečníků!“.

Krize neslouží mužům. Muži slouží krizi. A jakmile si to uvědomí, je s ní amen. A to platí pro politiku, pro práci, vztahy a další témata a situace. Muži jsou stavěni na jedinou věc – na čin. A skrze svůj čin jsou stvořeni pro vítězství. Muž a vítězství jsou jedno! Ovšem zvítězit je třeba především a na prvním místě sám nad sebou, nad vším ženským a zrádným v sobě. Žena není nepřítel, avšak zženštilost ano! Není vnějších nepřátel, jen vnitřních!

Jeví se, jako by nás doba nebo kultura obírala o příležitost vítězit – o tuto jedinečnou mužskou výsadu – a tím i o radost. A tak se s vítězstvím alespoň virtuálně identifikujeme při sledování fotbalových zápasů či jiných sportů. To je však virtuální svět – svět televizních přenosů a zpráv. V tom našem světě, v tom bezprostředním kolem nás, vidíme místo činů a vítězství často pouze váhání, přešlapování a chození kolem horké kaše. Je to svět plný nejistot a pochybností, plný politiky či agrese, kde se z válečníků stávají obchodníci a ze lvů mrchožrouti. Kráčíme prostředím zahlceným jinovou energií, plným temného ženského aspektu – tj. zženštilosti. Krize i politika, všimněte si, jsou (možná jen shodou okolností?) ženského rodu. Slovo komunikace je ženského rodu. Ke komunikaci jsou stvořeny ženy. A jim náleží sláva. Čin je slovo mužského rodu, k němu jsou stvořeni muži. A k činu a k muži náleží vítězství.

K vítězství je potřeba sebevědomí – tj. energičnost, lehkost a přímočarost. Pokud máte chuť něco udělat a neuděláte to, znamená to, že jste se dostali pod vládu svých ženských energií, ztrácíte vědomí a s ním i rozhodnost a jasnost. Muž, jangová síla, se manifestuje mimo jiné jako světlo, moudrost, soucit, a právě jako zmíněná rozhodnost. Vidím a slyším kolem sebe, jak muži řeší, zda jsou dostatečně mužní. Vidím vycházet knihy o mužství a o tom, jak být mužem. Dobrý Bože! Muž nepotřebuje NIC, aby byl mužem! On už JE mužem! Podívejte se na malé kluky – pochybuje někdo z nich, že je kluk?! Ptá se, zda-li je dost klukem?! Samozřejmě, že ne! Koho by vůbec napadla taková hloupost, taková – pochybnost? Tak jak to, že je to potkává, když jim je dvacet, třicet let a víc? A jak to, že se mnozí schovávají a jiní se nedokáží nechat na pokoji? Když se vám chce čůrat, co uděláte?! Jdete a vyčůráte se! Přemýšlíte o tom? Váháte, zda ano či ne? Váhá malý kluk? Nikoliv. Jen to udělá. Konec, nazdar! Hotovo. A jde se dál.

Na kluka, který vyroste v muže, čeká ve světě žena. Je druhou polovinou jeho duše. Představuje temnou stranu jeho síly, to, co je nepoznané, to, z čeho jde strach. Žena, jinová energie, reprezentuje chaos, tmu, stín, negativitu, váhavost, nerozhodnost, vinu. Když píši, že muže čeká ve světě žena, nemám na mysli jen fyzickou ženu, ale vůbec ženský aspekt. Jít do boje je snadné, vydržet námahu a snášet únavu je snadné, potit krev a drtit písek mezi zuby – to všechno muž zvládne, ale porazit vinu, pochybnost nebo nerozhodnost? Nepodlehnout vábení moci nebo peněz, nepodlehnout pohodlí a jistotě dobrého bydla? Ustát manipulaci a touhu po souhlasu? Není (vyjma stáří) strašlivějších nepřátel.

A úkolem muže je tento mrak, tuhle mlhu plnou stínů projít stejným způsobem, jakým světlo proniká tmou. Projít ji, a to bez uchopování – tak, jako se praktikuje meditace vhledu (vipassaná), kdy se myšlenky objevují a zanikají, jako mraky plující po obloze vědomí a meditující je vnímá, ale nechává je vznikat a zanikat. To může být zpočátku obtížné, ale meditace je jen legrační dětská hra oproti výzvě, kterou představuje náš hrubohmotný projevený svět plný konfliktů, povinností, hranic, očekávání a podmínek.

Muži milují hru. A muži si mají hrát. A svět a ženy je mají nechat na pokoji. Válka vznikla z hry. Válka byla původně hrou. Etymologicky má slovo válka (war) původ ve slově hra – hrát si. Až později z toho zmizela hra – a zůstala jen válka. Zmizelo světlo muže (jangu) a zůstala tma ženy (jinu).

Skoro to vypadá, že za vše zlé mohou ženy a ženská, jinová energie. Samotná tato myšlenka je však opět jinovou, ženskou pastí. Muž nechť si je vědom skutečnosti, že vše dobré i zlé povstává a pochází od ženy. Jak je to možné? Neboť jin (ženská síla) je plodivá a jang (mužská), je tvořivá síla. Je však nakonec na muži, zda uchopí to zlé či to dobré a na co zaměří světlo své přítomné pozornosti. Zda na konflikty a krize, na špatné pocity a to, co nefunguje nebo zda ji bude věnovat dobrým pocitům, řádu, kráse, vůni.

Potom může skrze oddanost a jemnost ženy povstat – a pevností a soucitným činem muže rozvinout se a utvořit - svět, o kterém si zatím necháváme jen zdát.

Napsal jsem už dříve, že muž potřebuje ženu. To je třeba správně pochopit. Skutečností je, že pro muže je požehnáním, potká-li pravou ženu. Teprve skrze ni, se stává úplným. Neboť muž už v sobě nese ženu – úplnou ženu – ženskost, chcete-li. Je člověkem nesoucím dar. Ten dar je určen jí – ženě. Až když potká ženu schopnou přijmout celý jeho dar, stává se úplným mužem. Je osvobozen od toho, co nesl a je volný. Vždy byl mužem, ale nesl dar, břímě. Jakmile dar předá a jakmile je současně jeho dar plně přijat, dochází klidu a radosti. Jak vám už jistě dochází, celá ta věc má ještě jednu stránku: také on, muž, má za úkol přijmout dar – od ženy. Neboť nese-li muž celé ženství, nese žena dar v podobě mužství a také ona jej touží předat a doufá v to, aby byl přijat ve své celistvosti a velikosti.

Přijetí daru je současně sejmutím břímě z jiné lidské bytosti.

A ten dar, je něco jako pták v dlaních, jako motýl. Jakmile je předán, zmizí. Vlastně není nikoho, kdo by co předal a nikoho, kdo by co přijal. Najednou je to zjevné. Ona vždy byla plně ženou a on byl vždy mužem. Tím skutečným darem, oním motýlím zázrakem, je ta zjevnost – muže v jeho vítězství, ženy v její slávě.

A když se život stane zjevným – můžeme si začít hrát. Říká se tomu žít, tryskat, hořet, létat, milovat.

Láska Nebeská - aneb jak nachází muž a žena lásku a mír

Žít bez naděje na pochopení od ostatních, je absolutní opuštění, je absolutní beznaděj. A to je dospělost. Horší začátek článku s názvem Láska Nebeská si lze jen těžko představit, že? Beznaděj však neznamená zoufalství a opuštění není opuštěnost. Opravdová beznaděj je současně nejblížším bodem svého opaku – naplnění. Nemůže to být jinak. Takový je život. Taková je cesta jakou muži a ženy nacházejí lásku.

Ženy budou chtít vždy soupeřit s muži, vyzývat je "na souboj", chtít, aby jim muži něco dokazovali. Vždyť žena je nestálá síla, je jako voda, stále se mění… proto se o ní říká, že neví, co chce… kocourka nebo tygra s drápy. Není na muži jí vyhovět, to ani nemůže. Nejde to. Je zkázou muže pokoušet se o to, a přitom je jeho povinností se pokusit. Bez toho, že se pokusí o nemožné, nemůže dojít míru. Žádný námořník se nemůže stát námořníkem, dokud se nevydal na otevřené moře, dokud neopustil známé břehy a neriskoval, že ztratí vše včetně svého života, dokud se neodvážil do bouře, do otevřena – nad hlubinu. Žádný muž se nemůže stát Mužem, dokud neopustil své rodné město, svou matku, svou rodinu, svou práci, vše, co je stálé a nevydal se za ženou, za dobrodružstvím, na pouť, na cestu do neznáma. Některým mužům se však dobrodružství, ženy nebo cesty stávají „druhým domovem“, který nehodlají opustit. Tomu je třeba dobře rozumět. Žádný muž nemůže najít mír a naplnění, dokud se nevydá z racionálna do iracionálna, z rozumu do srdce, ze světa známého do světa neznámého a nepoznatelného.

Když zde píši o mužích a ženách, mám na mysli vědomé bytosti. Běžný, domnělý muž je ovládán svou představou o sobě samém, a tak je pro něj žena výzvou, kterou chce dobýt a pokořit, vlastnit a využít. Podoben hlupáku, který se v chatrné bárce z trámů a plachtoví, které říká loď, snaží dobýt a ovládnout moře. Bylo a je stále dost takových hlupáků, kteří se považují za pány moří a pány žen. Zmiňuji se o mužích, ale ženy na tom nejsou o nic lépe, protože dospělost, tvořivost a naplnění není věc mužů nebo žen, ale záležitost veskrze lidská.

Žena musí také najít svůj vlastní mír. Ne jej hledat, ale vytvořit, a to s pomocí muže. Mír není věc, která někde leží a lze na ni narazit. Musí být stvořen. A muž symbolicky představuje mír. Představuje ho doslovně, pokud je opravdu Mužem. Muž je stálost a jistota, a zároveň prázdnota – je jako hora plná jeskyní a dutin. Žena je nestálost, proměnlivost a zároveň plnost – je jako moře plné života a vln. A tak jsou tu od věků – vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.

Jak žena nachází naplnění a tvoří mír? Žena cítí stálost v muži a tak ho vyzývá. Vyzývá ho, aby ji miloval, aby s ní bojoval a soupeřil a aby nad ním nakonec zvítězila. To vítězství je však její porážkou. Tím, že muže "zabije" (viz ukázka z filmu Hrdina), že jej porazí, nezíská jeho mír. Získá pouze krátký okamžik prázdnoty. Pokud se domníváte, že přeháním, podívejte se kolem sebe – podívejte se, kolik mužů se chová přirozeně vedle své ženy nebo vedle žen a ve společnosti obecně. Žena se potřebuje naučit získat mír, aniž by porazila muže. Protože tím, že ho porazí, o něj zároveň přijde. Pochopí mír, prázdnotu a osamění. Její vlastní plnost se jí však stane závažím, kamenem na srdci – neboť mír a stálost sice žena poznává skrze prázdnotu, ale dosahuje jej jen skrze plnost.

Plnost je splynutí. Ve skutečnosti žena má za úkol vyzvat muže, vyzvat prázdnotu v sobě, ale nesmí jej porazit, musí se nakonec vzdát. Splynout. Odevzdat. Odevzdat svou plnost jeho náruči, jeho prostoru, který se její přítomností promění v domov. Odevzdat svou nestálost, svou proměnlivost, vše co se domnívá, že ji činí jí samotnou. Pak skončí její samota. Voda se vlije do řeky, řeka do moře, plnost se spojí s prázdnotou.

To je okamžik, kdy se moře dotkne slunce. Ten okamžik je zároveň věčností. Když jsme byli malí, říkali jsme mu Láska Nebeská.

Jed pro tchýni

Před zhruba padesáti lety žili v Číně muž a žena. Vzali se, a když se novomanželka nastěhovala do mužova domu, okamžitě se začala hádat se svou tchýní o spoustu maličkostí, které souvisely s chodem domácnosti. Postupně se jejich konflikty rozrostly do té míry, že obě ženy nedokázaly jedna na druhou ani pohlédnout. Novomanželka vnímala svou tchýni jako hádavou, starou čarodějnici, zatímco ta si myslela, že snacha je arogantním děckem bez špetky úcty ke starším. Nebyl přitom žádný objektivní důvod k tomu, aby jejich nesnášenlivost nabrala takové rozměry.

Zloba mladé ženy se nakonec vystupňovala až k rozhodnutí, že se tchýně stůj co stůj zbaví. Šla tedy k doktorovi a požádala ho o jed, který by mohla přimíchat své příbuzné do jídla.

Lékař ji vyslechl a souhlasil, že jí jed poskytne. „Kdybych ti ale dal něco, co účinkuje okamžitě,“ vysvětloval, „každý by na tebe hned ukázal a řekl by: Otrávila svou tchýni! Zjistili by také, že jsi dostala jed ode mne, a to by nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Takže ti dám jemný jed, který bude působit velmi pozvolna, aby ta žena neumřela hned.“

Poradil jí také, aby se ke své tchýni chovala velice mile, až jí jed bude podávat. „Každé jídlo jí dávej s úsměvem,“ nabádal. „Řekni, že doufáš, že jí pokrm chutná, a zeptej se, jestli jí můžeš ještě něco přinést. Buď uctivá a milá, aby tě nikdo nepodezíral.“

Mladá žena souhlasila a donesla si jed domů. Ještě toho večera ho začala přidávat tchýni do jídla, které jí pak s milým úsměvem přeložila. Po několika dnech, když snacha projevovala staré ženě náležitou úctu, začala na ni tchýně měnit názor: „Možná, že nakonec není tak arogantní.,“ říkala si. „Třeba jsem se v ní spletla.“. A pozvolna se začala chovat ke snaše vstřícněji. Pochválila jí její vaření i způsob jakým se stará o domácnost, a občas si dokonce vyměnily nějaký ten drb a legrační historku.

Jak se měnilo chování staré ženy, měnil se samozřejmě také přístup manželky jejího syna. Napadlo ji: „Možná moje tchýně není tak zlá, jak jsem si myslela. Ona je vlastně docela milá.“

Takhle to pokračovalo asi měsíc, dokud z obou žen nezačaly být opravdu dobré přítelkyně. Vycházely spolu tak výborně, že novomanželka nakonec přestala tchýni dávat do jídla jed. Pak si ale uvědomila, že za tu dobu už jí dala jedu příliš mnoho, a že pravděpodobně stejně zemře.

Běžela tedy k doktorovi a svěřila se mu: „Udělala jsem chybu. Moje tchýně je ve skutečnosti velmi příjemná osoba. Nechci ji otrávit. Pomozte mi, prosím, a dejte mi protijed, který bych jí mohla podat.“

Doktor tiše seděl a naslouchal. „Je mi to velmi líto,“ řekl potom, „ale nemůžu ti pomoct. Neexistuje protijed.“

Dívku jeho odpověď rozrušila, začala plakat a přísahala, že se zabije.

„Proč by ses zabíjela?“ zeptal se lékař.

„Protože jsem otrávila tak milou paní,“ odvětila dívka. „A ona teď zemře. Musím si vzít život, abych odčinila tu strašnou vinu.“

Doktor se začal potichu smát.

„Nemusíš se trápit,“ odpověděl. „Protijed neexistuje, protože jsi své tchýni nikdy žádný jed nepodala. Dal jsem ti jen neškodné byliny.“