Naše babičky a moudré tety věděly a vědí, že člověk je součástí svého prostředí, a že v tomto prostředí je obsaženo vše, co potřebuje pro svůj život, zdraví i přežití. A tak se kupříkladu říkávalo, že byliny, které rostou okolo vašeho domu a na vaší zahradě, jsou ty, které potřebujete. Příroda je moudrá. Nestojí si v cestě. To umí jenom člověk, který zapomněl, že je součástí přírody. Dnes jsou děti deprimovány a nuděny systémem školství, který je zastaralý a nefunkční, který je molochem sloužícím akademikům a zaměstnancům v učitelských pozicích. Tento systém omezuje jak děti, tak i skutečně nadané učitele.
Lidé v přirozeném, neomezujícím a neautoritativním prostředí vytvářejí společenství – rodiny, komunity, obce. V takovém pospolitém společenství se o výchovu dětí přirozeně stará celá komunita – každý má svou roli, své místo. V takovém prostředí se malé děti a děti do 12 až 14 let učí u lidí blízkých a důvěryhodných.
To, co vidím, je nevyhnutelnost zániku jednotného školského systému diktovaného státem, jehož produktem jsou zprůměrovaní a demotivovaní „řádní“ občané. To, co vidím, jsou společenství lidí, kde se děti do 14 let učí u učitelů, kteří pocházejí z jejich blízkého okolí, kteří tam bydlí a působí. Právě tito lidé, bez ohledu na to, co vystudovali, jsou ti správní učitelé dětí „základních škol“ neboť v tomto věku je důležitější JAK učitelé děti učí, než CO a ČEMU je učí. Důležitější je přístup a předání hodnot týkajících se mezilidských vztahů, tvořivosti, schopnosti objevovat a experimentovat. K těmto hodnotám patří i základní dovednosti jako je čtení, psaní a počítání, které dnes dokáže své děti naučit každý základně vzdělaný a pozorný rodič.
Tímto způsobem mohou v rodinách, komunitách, společenstvích a obcích vznikat a rozvíjet se určité dovednosti a znalosti, které budou další generace dále prohlubovat. Dejme tomu, že by v obci bydleli zejména nadaní řezbáři, truhláři a lesníci. To by bylo nadáním jejich komunity, zdrojem jejich hrdosti i bohatství. Přirozeně by vedli své děti k lásce k těmto řemeslům a rozvíjeli u nich tato nadání. Taková obec by tím vešla ve známost. Potřebovali byste nejlepší truhláře? Zajeli byste do „Truhlařovic“ za tamějšími rodinnými mistry řemesla.
Ale pojďme dále. Co když se narodíte ve vesnici kominíků, kteří vás naučí svému řemeslu, ale vám se zdává o hudbě a o klavíru? Středoškolská léta (mezi 14 a 18 lety) by sloužila právě těm, kteří by, ač vzděláni ve své obci či komunitě, cítili, že jim tam chybí to jejich, po čem touží a k čemu je to táhne. Když to zjednoduším, tak byste mohli zjistit či vědět, že učitel hudby a klavíru a obec plná muzikantů je hned za humny, v nejbližším městě. A pokud se takový učitel nenachází v blízkém okolí, v domovině, je třeba jej najít a dát se u něj do učení – stát se učedníkem, studentem nebo tovaryšem, jak se říkalo. Tam, v blízkém i vzdáleném okolí, by měli pokračovat ve studiích mladí lidé mezi 14 a 18 rokem života – v oborech, které si oni sami vyberou a u učitelů, kteří je přijmou.
Tady by pravděpodobně mnoho lidí mohlo skončit – dle svých dispozic by realizovali svá nadání pro dobro a užitek svůj i druhých. Avšak zbývá ještě jedna skupina studentů, jedna skupina hledajících. Dnes jim říkáme vysokoškoláci, jsou to mladí lidé ve věku zhruba od 18 do 26 let, resp. do 30 let. V osmnácti letech už mají nejen obecné a specifické základy od učitelů ze své obce, ale také mají za sebou specializaci a praktické studium u odborníků daného řemesla či profese svého kraje či zemského celku. Na blízkém východě, v arabské kultuře (a nejen tam) bylo tradicí, že se mladý člověk musel vydat do světa. I my to u nás známe – z pohádek. Vydat se do světa je tou nejlepší „vysokou školou“ života. Už to však nebyla cesta za humna, do vzdáleného či blízkého města v kraji. Byla to cesta do neznáma, avšak ne nazdařbůh. Ve skutečnosti bylo cílem takové cesty najít opravdového mistra – ať už velkého učitele, básníka, vizionáře, válečníka, léčitele nebo řemeslníka. Takoví lidé se obvykle vyskytovali v hlavních městech říší, na univerzitách, ale ti největší mistři a mystici se nacházeli na neznámých místech a nebylo snadné je najít a nebylo snadné je poznat, či dostat od nich pozvání a povolení ke studiu.
Mladý člověk definitivně opustil svůj rodný kraj a putoval i několik let. Pokud naše velkého mistra a učil se u něj, mohl se sám stát mistrem. Ve skutečnosti nehledal jen lepší techniku nebo tajemství řemesla, hledal a nacházel tajemství nejvyšší – sám sebe. Jeho pouť byla tavící pecí jeho duše. Studium u mistra bylo přeměnou mladého člověka v člověka dospělého, celistvého. Takový se potom mohl stát mistrem a učitelem druhých a obvykle se také vrátil domů, kde vedl naplněný život. Neboť jak říkají sibiřští šamani, člověk má žít v zemi svých duchů, svých předků – tedy v krajině, kde se narodil.
Nový systém vzdělávání, o kterém zde píši, je založen na lidové a přírodní moudrosti. Není tedy nový ve smyslu nepoznaný – historie tento koncept zná, ale zatím jej nedokázala naplnit, protože člověk touží po moci, slávě, renomé, titulech a bohatství a po tom, aby byl mistrem druhých a pro druhé než mistrem sám sobě. Ale přichází znovu čas, kdy to můžeme změnit. Systém vzdělávání, který jsem představil a oprášil nelze kontrolovat, neexistují v něm tituly, kterými by bylo možno se chlubit nebo srovnávat. Je to však systém, který v člověku rozvíjí jeho vlohy a nadání přirozeným a nenásilným způsobem. Otevírá nekonečné možnosti, aniž by člověka demotivoval nebo za něj přejímal odpovědnost. V tomto přístupu neexistuje povinnost, je založen na spolupráci. Rozvíjí ducha a tvořivost, rozvíjí a vytváří zdravou společnost prostou otrockých a zbytečných prací a hlavně nestaví člověka tam, kde ho chce mít, ale tam, kde on sám chce stát.
Dnes tento přístup už v neoficiálních rovinách existuje a nejen v oblasti vzdělávání, ale například i v oblasti potravin a zdravé výživy, zdravotnictví a ekonomiky. Lidé dávají přednost plodinám vypěstovaným ve své obci, svém kraji či zemi, nakupují u svých farmářů a hospodářů, nechávají se léčit od svých rodinných lékařů, místních léčitelů a znalců bylin. Je zřejmé, že pro vzdělávání platí to samé. Buďte nejlepšími učiteli svých dětí. Nacházejte pro ně učitele ve svém okolí, važte si jich a dobře je plaťte. Myslete lokálně, jednejte světově. A žijte spokojeně!
Po třech letech od napsání svého článku jsem narazil na rozhovor týkající se stejného tématu v rozhovoru s Šárkou Winter.
pátek 18. února 2011
O úkolu učitele a účelu vzdělávání
Učitel má jediný úkol – vést děti a studenty k tomu, aby se vyjádřili – a to jakkoliv tvořivě. Nemají sedět trpně v lavicích a poslouchat monology o ničem a prázdná intelektuální cvičení přednášená pseudoučiteli, které samotné nezajímá, co říkají. Děti nemají být oběti sadistů, malých Napoleonů a podružných školních politiků, kteří si na dětech spravují své komplexy a realizují touhu ovládat.
Vyjádřit se – předvést se – to je zapomenutý účel vzdělávání. Nacházet a překračovat své hranice. To vyžaduje proces zkoušení – student musí zkoušet, nikoliv být zkoušen! Experimentovat! Všechny velké objevy světa byly učiněny díky pokusům, díky výletům do neznáma, díky experimentování. Všechny triky na skateboardu, na lyžích, na kolech, autech, snowboardu a jinde vznikly skrze experimentování, zkoušení a opakování. Všechny „triky“ v matematice taktéž. Opakování není matka moudrosti proto, že se nás cpe starými daty a nutí nás si je pamatovat, ale protože my sami bez ustání hltáme nové věci. To je definice opravdového učení.
Opakování je tedy o nadšení, ne o nudě. Nemám nic proti cvičení paměti, ale je rozdíl mezi cvičením se malé násobilky nebo hudebních stupnic, které jsou základem pro další možnosti experimentování, objevování a tvoření nových souvislostí a mezi pamatováním si bezvýznamných dat a událostí jejichž „význam“ tkví zejména v tom, že způsobila velké utrpení „učiteli“, který je dále nutí a vyučuje druhé, hnán motivem, který lze nejlépe vyjádřit slovy: „já jsem musel trpět, teď budete trpět i vy“.
Úkol učitele a účel vzdělávání je umožnit vyjádřit se a experimentovat. Škola hrou, to je učení se, jehož kořenem je experiment, kmenem opakované zkoušení všeho nového a větvemi a listy je jedinečné tvořivé vyjádření. Plodem takového vzdělávání je osobní rozvoj, seberealizace a služba druhým.
Zajímavou audio-prezentaci na téma školství a kultura učení předkládá také Dr. Tae
Vyjádřit se – předvést se – to je zapomenutý účel vzdělávání. Nacházet a překračovat své hranice. To vyžaduje proces zkoušení – student musí zkoušet, nikoliv být zkoušen! Experimentovat! Všechny velké objevy světa byly učiněny díky pokusům, díky výletům do neznáma, díky experimentování. Všechny triky na skateboardu, na lyžích, na kolech, autech, snowboardu a jinde vznikly skrze experimentování, zkoušení a opakování. Všechny „triky“ v matematice taktéž. Opakování není matka moudrosti proto, že se nás cpe starými daty a nutí nás si je pamatovat, ale protože my sami bez ustání hltáme nové věci. To je definice opravdového učení.
Opakování je tedy o nadšení, ne o nudě. Nemám nic proti cvičení paměti, ale je rozdíl mezi cvičením se malé násobilky nebo hudebních stupnic, které jsou základem pro další možnosti experimentování, objevování a tvoření nových souvislostí a mezi pamatováním si bezvýznamných dat a událostí jejichž „význam“ tkví zejména v tom, že způsobila velké utrpení „učiteli“, který je dále nutí a vyučuje druhé, hnán motivem, který lze nejlépe vyjádřit slovy: „já jsem musel trpět, teď budete trpět i vy“.
Úkol učitele a účel vzdělávání je umožnit vyjádřit se a experimentovat. Škola hrou, to je učení se, jehož kořenem je experiment, kmenem opakované zkoušení všeho nového a větvemi a listy je jedinečné tvořivé vyjádření. Plodem takového vzdělávání je osobní rozvoj, seberealizace a služba druhým.
Zajímavou audio-prezentaci na téma školství a kultura učení předkládá také Dr. Tae
čtvrtek 10. února 2011
Násilí hodné hrdinů
V dnešní společnosti je násilí tabu. Proto je naše společnost tak násilná a lidé mají pocity bezmoci a izolace. Násilí není agrese. U těchto dvou slov je třeba začít. Násilí je slovo, které znamená užití síly. Každá lidská bytost na tomto světě je obdařena silou – fyzickou i duševní. A každá lidská bytost touží uplatnit a předvést svou sílu – ukázat se. A nejedná se jen o přání člověka, ale přímo o biologickou a existenční nutnost. Člověk nemůže nevyužívat svou sílu. Pokud se o to pokusí a vědomě či nevědomě ji potlačí, projeví se ta energie jinak – nezdravě, pokřiveně. Vnitřně jako nemoc nebo tloustnutí, navenek třeba jako agrese. Agrese je agregovaná – tedy nahromaděná, potlačená síla. V tomto smyslu slova je násilí výbuchem agrese, výbuchem síly, která se nemohla či nesměla projevit.
Síla je krásná. Podívejte se na Slunce nebo na strom – to jsou čisté projevy mohutné životní síly. Společnost se krásy a síly bojí a tak si nárokuje právo určovat co je krásné a co ošklivé, co je silné a slabé, správné a špatné. Vymysleli jsme si spoustu velmi důmyslných mechanismů a systémů, které naši sílu potlačují a usměrňují už od dětství. Máme instituce jako je rodina, škola, zdravotnictví, zaměstnání, státní aparát, média a jiné nástroje společnosti, které nás hlídají a kontrolují, zda se tzv. „chováme slušně“, zda nevybočujeme z řady. Slušné chování – tedy chování etické a ctnostné – však nelze vynutit. Vynucení vytváří pouze poníženost a přetvářku – morálku a agresi. Opravdové slušné chování je přirozeným projevem člověka, který vyjadřuje sám sebe takový, jaký je – který může projevovat své bytostné nadání – to, v čem je silný. Všechny zmíněné systémy společnosti však působí opačně, což děti i dospělé lidi vede k adaptaci – jednoduše řečeno k podvádění, lhaní a manipulaci. V extrémních případech k zoufalství a násilí ve formě agrese.
U žen se potlačené násilí projevuje obvykle nepřímo nebo víc skrytě – a nabývá forem agrese zaměřené proti sobě (psychické obtíže, problémy s váhou, deprese, sebepoškozování), dětem (týrání, bití, citové vydírání) nebo manipulace se svým okolím a obzvláště pak s muži. Takový stav neprospívá nikomu a musí se nevyhnutelně změnit. Můžeme ho změnit, právě když si uvědomíme, jakou roli v jeho pozadí hraje násilí a jak jej lze využít.
Existuje totiž i jiné „násilí“, krásné, hravé násilí, které není agresí, ale bouřlivou radostnou vzpourou proti všem umělým systémům, rutinám a autoritám, násilí, které není cílem samo o sobě, ale prostředkem – k tvoření, celistvosti a duševní dospělosti. Chci se o něm zmínit zejména v souvislosti s dětmi – chlapci a kluky – protože právě muži v našem světě jsou největším zdrojem agrese a krutosti. Vyblbnutý a vydováděný muž není sexuálně násilný, není agresivní vůči ženám, dětem ani zvířatům.
Dnes se otevřeně začíná hovořit o tom, co se dlouhá léta jen šeptalo – v naší společnosti chybí přechodové rituály a to zejména u chlapců. V tradičních původních kulturách (např. u severoamerických indiánů nebo australských Aboriginců) měly tyto rituály své místo, řád a čas. Není to tak, že by nám dnes tyto rituály zcela chyběly, ale jsou potlačené a skrz nevědomí se projevují různými nepřirozenými formami. Jednou z nejabsurdnějších je ubližování dívkám nebo šikana slabších spolužáků ve škole. Kluci a mladí muži, kteří se chtějí ukázat, si vybíjejí agresi právě na těch, v jejichž očích touží být za hrdiny – na dívkách a ženách. Je přirozené, že z hrdinů jsou rázem hrubci, blbci a hlupáci.
V dospělosti se pak tito „hrdinové“ projevují jako zloději či bezohlední obchodníci, kdy agresivním projevem násilí je hra na získávání peněz a obírání druhých, politici, kde se agrese transformuje do soutěže o moc a vliv nebo profesionální sportovci, kteří jsou mylně považováni za hrdiny, a jimž agrese vůči sobě či druhým přináší slávu, prestiž a peníze. Profesionální sport je obecně společenským katalyzátorem, který uvolňuje potlačené napětí celých skupin lidí. Na druhé straně sport ve smyslu sportování, ve smyslu hry a hravosti, je jedním z krásných a ušlechtilých způsobů, jak projevit a ukázat svou sílu. Ale nenechte se zmást, i mezi profesionálními sportovci se občas najde někdo, jehož přístup je oproštěný od agrese a jehož hra je opravdovým uměním, které povznáší ducha. Takový člověk se pozná podle toho, že mu fandí a obdivují jej všichni bez ohledu na klubovou či národní příslušnost.
Příběh hravého násilí a vzpoury proti systémům kontroly začíná v dětství. Kluci milují válku. Poznávají celistvost skrze destrukci jednotlivostí, skrze objevování a definování svých hranic. Válka byla kdysi hrou – hrou pro dospívající chlapce a mladé muže, jež jim umožňovala poznat hranice svých sil a rozvíjet se. Jejím účelem tehdy nebylo zabití soupeře. Byl to zápas, kde šlo o kontakt, byl to lov, byla to výzva předvést svou sílu a schopnosti. Když jsem byl kluk, naší nejoblíbenější hrou byla válka, hra na vojáky s puškami vyrobenými z klacků, s granáty v podobě hroud uschlé hlíny nebo klasů kukuřice.
Nikomu z nás nebylo víc než osm let. Hráli jsme bitvy na poli, kolem domu, na zahradě nebo v lese. V zimě byly municí sněhové nebo ledové koule. Patřilo k tomu stavění bunkrů, úkrytů a pevností a všechny možné lovecké a válečnické dovednosti. Scénáře byly různé – např. ten, který se dnes standardně objevuje ve střílečkách (tj. válečných počítačových hrách) a hráči jej znají jako CTF (capture the flag – tj. boj o vlajku) nebo jako Domination (kde se hájí jednotlivé body území proti nepříteli) nebo Headquarters (velitelství), kde je zapotřebí uhájit po co nejdelší dobu určité místo, pevnost. To jsme všechno dělali a milovali! Stříleli jsme z praků a samostřílů a luků na vrány na poli a sloupech elektrického vedení, na sršně, kteří si udělali hnízdo v našem oblíbeném remízku. Vránu jsme nikdy netrefili a sršni nás naštěstí nepobodali, i když to bylo divoké. Všechno tohle bylo divoké – bylo to násilí. Nikdo z nás to tak nevnímal, nepojmenoval, ale cítili jsme se dobře, jako hrdinové, jako lovci, jako válečníci. Stejně tak jsme milovali, když se s námi pral táta, když jsme se ho s bráchou snažili přeprat všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Taky jsme chodili do lesa na lovecké výpravy, kde ulovit znamenalo hrát si na lov, na skrytého nepřítele, kde odměnou byl tichý postup lesem a úlovkem zahlédnutí divokých zvířat nebo alespoň nalezení nějakých hub pro mámu na smaženici.
Bylo to, dnes tak vzácné, násilí formou hry. Ne hra na násilí! Násilí a destrukce je jen prostředek, nikdy nesmí být cíl. Byli jsme tvořiví! Vytvářeli jsme společenství, aliance a party – i třeba jen na chvíli, na jeden boj, jednu bitvu. Učili jsme se boji, spolupráci, míru i ústupu a někdy i útěku (to když se v hroudě hlíny skrýval kámen a někdo z protivníků to odskákal krvavým šrámem na hlavě). A to nás nikdo neřídil, nikdo nás nedozoroval, nikdo nám nevytvářel prostředí. To prostředí tam bylo a my jej využívali, jak jsme uměli nejlépe! Byli jsme tam jen my a naše chyby. A v poledne jsme se vraceli z dobrodružných výprav, bitev a schovávaček domů na oběd a večer s klekáním na večeři.
Co jiného je násilí, než hra – na válku, na utrpení a poznání, na hledání a nacházení, na pozvednutí ducha?
Násilí dnes znamená agresi. Tam, kde nejsou hrdinové, jsou agresoři, násilníci, politici, lháři, zloději a manipulátoři. Dopřejme sami sobě i dětem – klukům a holkám – cítit se jako hrdinové a hrdinky. Lidé, kteří nemají nebo nezažili pocit hrdinství, jsou plní smutku, apatie a zášti. Jsou to chudí lidé, lidé, kteří neumějí a nechtějí nikoho ocenit, pohladit, poděkovat. Ale jaké máme dnes příležitosti stát se hrdiny, vybojovat velké bitvy a dosáhnout spokojenosti a štěstí? Cítí se jako hrdina táta, který od rána do večera dře v práci? Cítí se jako hrdina, když vydělá hodně peněz? Cítí se jako hrdinka máma, která je celý den uprostřed „bitvy“ s dětmi a domácností? Cítí se kluci jako hrdinové, když přinesou jedničky ze školy? Možná, na chvilku. Ale oni všichni cítí, že to není život, že tam nejde o život, že to dělají jen pro sebe anebo z nutnosti, že to postrádá prvek sdílení, ale také napětí a vzrušení, že svou sílu neukazují, že se spíš jen brání a že to celé je, koneckonců, jenom rutina.
A tak usedají k fotbalovým zápasům a jiným sportovním nebo společenským kláním, aby na krátkou, prchavou chvíli cítili napětí a identifikovali se s těmi, které jim jako hrdiny prezentují média a autority – se sportovci, kluby, politickými stranami a politiky, celebritami, značkami, firmami nebo podnikateli. Stávají se „hrdiny“, když si koupí značkové věci. Stávají se hrdiny, když usednou za volant rychlých vozů nebo za počítač k počítačové hře. Problémem ale není fotbal, ani celebrity, značkové oblečení, rychlá jízda autem nebo hraní počítačových her. Například u her netkví potíž v násilí, které hra předvádí … jak jsem napsal, kluci milují hry na válku. Potíž je v tom, že virtuální hra poskytne jen dočasný a virtuální pocit – ne skutečné hrdinství. Skutečné hrdinství je neopakovatelné, kdežto virtuální hrdinství lze zopakovat, pocit znovu navodit. Proto lidé hrají různé hry stále dokola. Druhým důležitým aspektem her je, že stimulují lokálně – hráč není účasten cele. Je třeba zapojen celou myslí, ale ne celým tělem. Jenomže život není lokální ani virtuální – je všezahrnující. A co se týče virtuálního hrdinství, neznám muže, který by se každodenním hraním her, čtením bulvárních plátků, intelektuálními monology, nošením značkového oblečení nebo koukáním na fotbal, stal hrdinou v očích těch, které nám jediné mohou tento status opravdově přiznat a propůjčit – tedy žen.
Skutečné hrdinství je tedy neopakovatelné, kdežto virtuální či umělé hrdinství lze zopakovat. A i proto, abychom mohli zažívat skutečné hrdinství, potřebujeme uznat a osvobodit násilí, tedy svou sílu. Ne se jí bát. Protože to, čeho se bojíme, nás ovládá.
Hravé násilí – hry, dovádění, fyzická námaha a dobrodružství uvolňují napětí, nastolují harmonii v organismu. To je pravá role násilí. Když se nevyblbneme, držíme se na uzdě stimulanty. Rozumějme tomu správně – krotíme naši touhu po akci a nahrazujeme akci aktivitou („nutkáním dělat“) či pocitem aktivity, který stimuluje například jídlo (jíme-li, když nemáme hlad), cigarety, káva, energy drinky, alkohol, drogy, sex, planý hovor, sledování televize, nakupování, sladké či slané pochutiny atp. Na všech těchto věcech a aktivitách si lze snadno vybudovat závislost.
Není nad to vzít si sekeru a naštípat dříví na oheň, hrát si s dětmi v lese na indiány, experimentovat a soutěžit a zejména – tvořit. Každý tvořivý člověk je hrdina. Vyzkoušejte si to! Tvořivost je cesta do neznáma – není to opakování něčeho, rutina. Tvořivost je nejvyšším druhem násilí – je to opravdové předvedení lidského nadání a síly. Násilí a destrukce se stávají prostředkem tvoření, když dokážeme rozbít – měnit – své rutiny, a když to dokážeme s humorem. To je opravdu o život! Je to vzrušující a nebezpečné – je to zážitek, úkol hodný člověka – lovce, válečníka, léčitele a učitele. To je skutečným zdrojem neporazitelnosti – násilí hodné hrdinů.
Až vás popadne neklid nebo agrese – hněv, smutek či zklamání, zkuste být vědomí – zkuste být tvořiví a překonejte se. Neříkám „potlačte se“, neříkám „překonejte někoho druhého“, neříkám „překonejte svůj hněv nebo svou nespokojenost“. Myslím tím použijte to a překonejte sami sebe. Udělejte něco jinak – vstaňte a jděte ven nebo kupte své ženě tolik květin, kolik od vás ještě nedostala nebo si sedněte a napište jí krásný dopis. Přestaňte s tím, čemu se věnujete a uvařte dobré jídlo. Pokud jste nervózní z práce nebo vás naštvali protivníci v počítačové hře, jděte se proběhnout nebo si zahrát na klavír. Vezměte tužku a papír a pište, kreslete to, co cítíte a jak se cítíte. Dělejte to vášnivě a divoce pokud jste rozčilení a máte zlost. Můžete tančit, udělat o deset kliků víc, než je vaše domnělé maximum, můžete „rozbít hubu“ boxovacímu pytli nebo zorganizovat akci pro své přátele – pozvat je na mariáš, na turnaj ve volejbale, na airsoftovou bitvu – na oslavu!
Vše co jsem uvedl, jsou příklady krásného násilí – ukázka a zkušenost vlastní síly projevené neočekávaným způsobem, skrze změnu. Toto krásné násilí přináší mír. Až se totiž vyblbnete a vydovádíte, zjistíte, že jste klidní, že možná není potřeba přestat něco dělat a začít dělat něco jiného, dalšího – že stačí jen nedělat vůbec nic, upustit od své neurotické aktivity a jenom vnímat a být. To je stav, ve kterém vše chodí za vámi, vše vám jde tzv. na ruku, najednou máte kliku a to, co jste dlouho nemohli překonat, se samo vyřešilo.
Ale jedno po druhém – nejdříve tedy vyblbnout se, vydat se na cestu. Každý opravdový král se nejprve musel stát hrdinou.
Síla je krásná. Podívejte se na Slunce nebo na strom – to jsou čisté projevy mohutné životní síly. Společnost se krásy a síly bojí a tak si nárokuje právo určovat co je krásné a co ošklivé, co je silné a slabé, správné a špatné. Vymysleli jsme si spoustu velmi důmyslných mechanismů a systémů, které naši sílu potlačují a usměrňují už od dětství. Máme instituce jako je rodina, škola, zdravotnictví, zaměstnání, státní aparát, média a jiné nástroje společnosti, které nás hlídají a kontrolují, zda se tzv. „chováme slušně“, zda nevybočujeme z řady. Slušné chování – tedy chování etické a ctnostné – však nelze vynutit. Vynucení vytváří pouze poníženost a přetvářku – morálku a agresi. Opravdové slušné chování je přirozeným projevem člověka, který vyjadřuje sám sebe takový, jaký je – který může projevovat své bytostné nadání – to, v čem je silný. Všechny zmíněné systémy společnosti však působí opačně, což děti i dospělé lidi vede k adaptaci – jednoduše řečeno k podvádění, lhaní a manipulaci. V extrémních případech k zoufalství a násilí ve formě agrese.
U žen se potlačené násilí projevuje obvykle nepřímo nebo víc skrytě – a nabývá forem agrese zaměřené proti sobě (psychické obtíže, problémy s váhou, deprese, sebepoškozování), dětem (týrání, bití, citové vydírání) nebo manipulace se svým okolím a obzvláště pak s muži. Takový stav neprospívá nikomu a musí se nevyhnutelně změnit. Můžeme ho změnit, právě když si uvědomíme, jakou roli v jeho pozadí hraje násilí a jak jej lze využít.
Existuje totiž i jiné „násilí“, krásné, hravé násilí, které není agresí, ale bouřlivou radostnou vzpourou proti všem umělým systémům, rutinám a autoritám, násilí, které není cílem samo o sobě, ale prostředkem – k tvoření, celistvosti a duševní dospělosti. Chci se o něm zmínit zejména v souvislosti s dětmi – chlapci a kluky – protože právě muži v našem světě jsou největším zdrojem agrese a krutosti. Vyblbnutý a vydováděný muž není sexuálně násilný, není agresivní vůči ženám, dětem ani zvířatům.
Dnes se otevřeně začíná hovořit o tom, co se dlouhá léta jen šeptalo – v naší společnosti chybí přechodové rituály a to zejména u chlapců. V tradičních původních kulturách (např. u severoamerických indiánů nebo australských Aboriginců) měly tyto rituály své místo, řád a čas. Není to tak, že by nám dnes tyto rituály zcela chyběly, ale jsou potlačené a skrz nevědomí se projevují různými nepřirozenými formami. Jednou z nejabsurdnějších je ubližování dívkám nebo šikana slabších spolužáků ve škole. Kluci a mladí muži, kteří se chtějí ukázat, si vybíjejí agresi právě na těch, v jejichž očích touží být za hrdiny – na dívkách a ženách. Je přirozené, že z hrdinů jsou rázem hrubci, blbci a hlupáci.
V dospělosti se pak tito „hrdinové“ projevují jako zloději či bezohlední obchodníci, kdy agresivním projevem násilí je hra na získávání peněz a obírání druhých, politici, kde se agrese transformuje do soutěže o moc a vliv nebo profesionální sportovci, kteří jsou mylně považováni za hrdiny, a jimž agrese vůči sobě či druhým přináší slávu, prestiž a peníze. Profesionální sport je obecně společenským katalyzátorem, který uvolňuje potlačené napětí celých skupin lidí. Na druhé straně sport ve smyslu sportování, ve smyslu hry a hravosti, je jedním z krásných a ušlechtilých způsobů, jak projevit a ukázat svou sílu. Ale nenechte se zmást, i mezi profesionálními sportovci se občas najde někdo, jehož přístup je oproštěný od agrese a jehož hra je opravdovým uměním, které povznáší ducha. Takový člověk se pozná podle toho, že mu fandí a obdivují jej všichni bez ohledu na klubovou či národní příslušnost.
Příběh hravého násilí a vzpoury proti systémům kontroly začíná v dětství. Kluci milují válku. Poznávají celistvost skrze destrukci jednotlivostí, skrze objevování a definování svých hranic. Válka byla kdysi hrou – hrou pro dospívající chlapce a mladé muže, jež jim umožňovala poznat hranice svých sil a rozvíjet se. Jejím účelem tehdy nebylo zabití soupeře. Byl to zápas, kde šlo o kontakt, byl to lov, byla to výzva předvést svou sílu a schopnosti. Když jsem byl kluk, naší nejoblíbenější hrou byla válka, hra na vojáky s puškami vyrobenými z klacků, s granáty v podobě hroud uschlé hlíny nebo klasů kukuřice.
Nikomu z nás nebylo víc než osm let. Hráli jsme bitvy na poli, kolem domu, na zahradě nebo v lese. V zimě byly municí sněhové nebo ledové koule. Patřilo k tomu stavění bunkrů, úkrytů a pevností a všechny možné lovecké a válečnické dovednosti. Scénáře byly různé – např. ten, který se dnes standardně objevuje ve střílečkách (tj. válečných počítačových hrách) a hráči jej znají jako CTF (capture the flag – tj. boj o vlajku) nebo jako Domination (kde se hájí jednotlivé body území proti nepříteli) nebo Headquarters (velitelství), kde je zapotřebí uhájit po co nejdelší dobu určité místo, pevnost. To jsme všechno dělali a milovali! Stříleli jsme z praků a samostřílů a luků na vrány na poli a sloupech elektrického vedení, na sršně, kteří si udělali hnízdo v našem oblíbeném remízku. Vránu jsme nikdy netrefili a sršni nás naštěstí nepobodali, i když to bylo divoké. Všechno tohle bylo divoké – bylo to násilí. Nikdo z nás to tak nevnímal, nepojmenoval, ale cítili jsme se dobře, jako hrdinové, jako lovci, jako válečníci. Stejně tak jsme milovali, když se s námi pral táta, když jsme se ho s bráchou snažili přeprat všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Taky jsme chodili do lesa na lovecké výpravy, kde ulovit znamenalo hrát si na lov, na skrytého nepřítele, kde odměnou byl tichý postup lesem a úlovkem zahlédnutí divokých zvířat nebo alespoň nalezení nějakých hub pro mámu na smaženici.
Bylo to, dnes tak vzácné, násilí formou hry. Ne hra na násilí! Násilí a destrukce je jen prostředek, nikdy nesmí být cíl. Byli jsme tvořiví! Vytvářeli jsme společenství, aliance a party – i třeba jen na chvíli, na jeden boj, jednu bitvu. Učili jsme se boji, spolupráci, míru i ústupu a někdy i útěku (to když se v hroudě hlíny skrýval kámen a někdo z protivníků to odskákal krvavým šrámem na hlavě). A to nás nikdo neřídil, nikdo nás nedozoroval, nikdo nám nevytvářel prostředí. To prostředí tam bylo a my jej využívali, jak jsme uměli nejlépe! Byli jsme tam jen my a naše chyby. A v poledne jsme se vraceli z dobrodružných výprav, bitev a schovávaček domů na oběd a večer s klekáním na večeři.
Co jiného je násilí, než hra – na válku, na utrpení a poznání, na hledání a nacházení, na pozvednutí ducha?
Násilí dnes znamená agresi. Tam, kde nejsou hrdinové, jsou agresoři, násilníci, politici, lháři, zloději a manipulátoři. Dopřejme sami sobě i dětem – klukům a holkám – cítit se jako hrdinové a hrdinky. Lidé, kteří nemají nebo nezažili pocit hrdinství, jsou plní smutku, apatie a zášti. Jsou to chudí lidé, lidé, kteří neumějí a nechtějí nikoho ocenit, pohladit, poděkovat. Ale jaké máme dnes příležitosti stát se hrdiny, vybojovat velké bitvy a dosáhnout spokojenosti a štěstí? Cítí se jako hrdina táta, který od rána do večera dře v práci? Cítí se jako hrdina, když vydělá hodně peněz? Cítí se jako hrdinka máma, která je celý den uprostřed „bitvy“ s dětmi a domácností? Cítí se kluci jako hrdinové, když přinesou jedničky ze školy? Možná, na chvilku. Ale oni všichni cítí, že to není život, že tam nejde o život, že to dělají jen pro sebe anebo z nutnosti, že to postrádá prvek sdílení, ale také napětí a vzrušení, že svou sílu neukazují, že se spíš jen brání a že to celé je, koneckonců, jenom rutina.
A tak usedají k fotbalovým zápasům a jiným sportovním nebo společenským kláním, aby na krátkou, prchavou chvíli cítili napětí a identifikovali se s těmi, které jim jako hrdiny prezentují média a autority – se sportovci, kluby, politickými stranami a politiky, celebritami, značkami, firmami nebo podnikateli. Stávají se „hrdiny“, když si koupí značkové věci. Stávají se hrdiny, když usednou za volant rychlých vozů nebo za počítač k počítačové hře. Problémem ale není fotbal, ani celebrity, značkové oblečení, rychlá jízda autem nebo hraní počítačových her. Například u her netkví potíž v násilí, které hra předvádí … jak jsem napsal, kluci milují hry na válku. Potíž je v tom, že virtuální hra poskytne jen dočasný a virtuální pocit – ne skutečné hrdinství. Skutečné hrdinství je neopakovatelné, kdežto virtuální hrdinství lze zopakovat, pocit znovu navodit. Proto lidé hrají různé hry stále dokola. Druhým důležitým aspektem her je, že stimulují lokálně – hráč není účasten cele. Je třeba zapojen celou myslí, ale ne celým tělem. Jenomže život není lokální ani virtuální – je všezahrnující. A co se týče virtuálního hrdinství, neznám muže, který by se každodenním hraním her, čtením bulvárních plátků, intelektuálními monology, nošením značkového oblečení nebo koukáním na fotbal, stal hrdinou v očích těch, které nám jediné mohou tento status opravdově přiznat a propůjčit – tedy žen.
Skutečné hrdinství je tedy neopakovatelné, kdežto virtuální či umělé hrdinství lze zopakovat. A i proto, abychom mohli zažívat skutečné hrdinství, potřebujeme uznat a osvobodit násilí, tedy svou sílu. Ne se jí bát. Protože to, čeho se bojíme, nás ovládá.
Hravé násilí – hry, dovádění, fyzická námaha a dobrodružství uvolňují napětí, nastolují harmonii v organismu. To je pravá role násilí. Když se nevyblbneme, držíme se na uzdě stimulanty. Rozumějme tomu správně – krotíme naši touhu po akci a nahrazujeme akci aktivitou („nutkáním dělat“) či pocitem aktivity, který stimuluje například jídlo (jíme-li, když nemáme hlad), cigarety, káva, energy drinky, alkohol, drogy, sex, planý hovor, sledování televize, nakupování, sladké či slané pochutiny atp. Na všech těchto věcech a aktivitách si lze snadno vybudovat závislost.
Není nad to vzít si sekeru a naštípat dříví na oheň, hrát si s dětmi v lese na indiány, experimentovat a soutěžit a zejména – tvořit. Každý tvořivý člověk je hrdina. Vyzkoušejte si to! Tvořivost je cesta do neznáma – není to opakování něčeho, rutina. Tvořivost je nejvyšším druhem násilí – je to opravdové předvedení lidského nadání a síly. Násilí a destrukce se stávají prostředkem tvoření, když dokážeme rozbít – měnit – své rutiny, a když to dokážeme s humorem. To je opravdu o život! Je to vzrušující a nebezpečné – je to zážitek, úkol hodný člověka – lovce, válečníka, léčitele a učitele. To je skutečným zdrojem neporazitelnosti – násilí hodné hrdinů.
Až vás popadne neklid nebo agrese – hněv, smutek či zklamání, zkuste být vědomí – zkuste být tvořiví a překonejte se. Neříkám „potlačte se“, neříkám „překonejte někoho druhého“, neříkám „překonejte svůj hněv nebo svou nespokojenost“. Myslím tím použijte to a překonejte sami sebe. Udělejte něco jinak – vstaňte a jděte ven nebo kupte své ženě tolik květin, kolik od vás ještě nedostala nebo si sedněte a napište jí krásný dopis. Přestaňte s tím, čemu se věnujete a uvařte dobré jídlo. Pokud jste nervózní z práce nebo vás naštvali protivníci v počítačové hře, jděte se proběhnout nebo si zahrát na klavír. Vezměte tužku a papír a pište, kreslete to, co cítíte a jak se cítíte. Dělejte to vášnivě a divoce pokud jste rozčilení a máte zlost. Můžete tančit, udělat o deset kliků víc, než je vaše domnělé maximum, můžete „rozbít hubu“ boxovacímu pytli nebo zorganizovat akci pro své přátele – pozvat je na mariáš, na turnaj ve volejbale, na airsoftovou bitvu – na oslavu!
Vše co jsem uvedl, jsou příklady krásného násilí – ukázka a zkušenost vlastní síly projevené neočekávaným způsobem, skrze změnu. Toto krásné násilí přináší mír. Až se totiž vyblbnete a vydovádíte, zjistíte, že jste klidní, že možná není potřeba přestat něco dělat a začít dělat něco jiného, dalšího – že stačí jen nedělat vůbec nic, upustit od své neurotické aktivity a jenom vnímat a být. To je stav, ve kterém vše chodí za vámi, vše vám jde tzv. na ruku, najednou máte kliku a to, co jste dlouho nemohli překonat, se samo vyřešilo.
Ale jedno po druhém – nejdříve tedy vyblbnout se, vydat se na cestu. Každý opravdový král se nejprve musel stát hrdinou.
úterý 1. února 2011
Láska Nebeská - aneb jak nachází muž a žena lásku a mír
Žít bez naděje na pochopení od ostatních, je absolutní opuštění, je absolutní beznaděj. A to je dospělost. Horší začátek článku s názvem Láska Nebeská si lze jen těžko představit, že? Beznaděj však neznamená zoufalství a opuštění není opuštěnost. Opravdová beznaděj je současně nejblížším bodem svého opaku – naplnění. Nemůže to být jinak. Takový je život. Taková je cesta jakou muži a ženy nacházejí lásku.
Ženy budou chtít vždy soupeřit s muži, vyzývat je "na souboj", chtít, aby jim muži něco dokazovali. Vždyť žena je nestálá síla, je jako voda, stále se mění… proto se o ní říká, že neví, co chce… kocourka nebo tygra s drápy. Není na muži jí vyhovět, to ani nemůže. Nejde to. Je zkázou muže pokoušet se o to, a přitom je jeho povinností se pokusit. Bez toho, že se pokusí o nemožné, nemůže dojít míru. Žádný námořník se nemůže stát námořníkem, dokud se nevydal na otevřené moře, dokud neopustil známé břehy a neriskoval, že ztratí vše včetně svého života, dokud se neodvážil do bouře, do otevřena – nad hlubinu. Žádný muž se nemůže stát Mužem, dokud neopustil své rodné město, svou matku, svou rodinu, svou práci, vše, co je stálé a nevydal se za ženou, za dobrodružstvím, na pouť, na cestu do neznáma. Některým mužům se však dobrodružství, ženy nebo cesty stávají „druhým domovem“, který nehodlají opustit. Tomu je třeba dobře rozumět. Žádný muž nemůže najít mír a naplnění, dokud se nevydá z racionálna do iracionálna, z rozumu do srdce, ze světa známého do světa neznámého a nepoznatelného.
Když zde píši o mužích a ženách, mám na mysli vědomé bytosti. Běžný, domnělý muž je ovládán svou představou o sobě samém, a tak je pro něj žena výzvou, kterou chce dobýt a pokořit, vlastnit a využít. Podoben hlupáku, který se v chatrné bárce z trámů a plachtoví, které říká loď, snaží dobýt a ovládnout moře. Bylo a je stále dost takových hlupáků, kteří se považují za pány moří a pány žen. Zmiňuji se o mužích, ale ženy na tom nejsou o nic lépe, protože dospělost, tvořivost a naplnění není věc mužů nebo žen, ale záležitost veskrze lidská.
Žena musí také najít svůj vlastní mír. Ne jej hledat, ale vytvořit, a to s pomocí muže. Mír není věc, která někde leží a lze na ni narazit. Musí být stvořen. A muž symbolicky představuje mír. Představuje ho doslovně, pokud je opravdu Mužem. Muž je stálost a jistota, a zároveň prázdnota – je jako hora plná jeskyní a dutin. Žena je nestálost, proměnlivost a zároveň plnost – je jako moře plné života a vln. A tak jsou tu od věků – vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.
Jak žena nachází naplnění a tvoří mír? Žena cítí stálost v muži a tak ho vyzývá. Vyzývá ho, aby ji miloval, aby s ní bojoval a soupeřil a aby nad ním nakonec zvítězila. To vítězství je však její porážkou. Tím, že muže "zabije" (viz ukázka z filmu Hrdina), že jej porazí, nezíská jeho mír. Získá pouze krátký okamžik prázdnoty. Pokud se domníváte, že přeháním, podívejte se kolem sebe – podívejte se, kolik mužů se chová přirozeně vedle své ženy nebo vedle žen a ve společnosti obecně. Žena se potřebuje naučit získat mír, aniž by porazila muže. Protože tím, že ho porazí, o něj zároveň přijde. Pochopí mír, prázdnotu a osamění. Její vlastní plnost se jí však stane závažím, kamenem na srdci – neboť mír a stálost sice žena poznává skrze prázdnotu, ale dosahuje jej jen skrze plnost.
Žena musí také najít svůj vlastní mír. Ne jej hledat, ale vytvořit, a to s pomocí muže. Mír není věc, která někde leží a lze na ni narazit. Musí být stvořen. A muž symbolicky představuje mír. Představuje ho doslovně, pokud je opravdu Mužem. Muž je stálost a jistota, a zároveň prázdnota – je jako hora plná jeskyní a dutin. Žena je nestálost, proměnlivost a zároveň plnost – je jako moře plné života a vln. A tak jsou tu od věků – vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.
Jak žena nachází naplnění a tvoří mír? Žena cítí stálost v muži a tak ho vyzývá. Vyzývá ho, aby ji miloval, aby s ní bojoval a soupeřil a aby nad ním nakonec zvítězila. To vítězství je však její porážkou. Tím, že muže "zabije" (viz ukázka z filmu Hrdina), že jej porazí, nezíská jeho mír. Získá pouze krátký okamžik prázdnoty. Pokud se domníváte, že přeháním, podívejte se kolem sebe – podívejte se, kolik mužů se chová přirozeně vedle své ženy nebo vedle žen a ve společnosti obecně. Žena se potřebuje naučit získat mír, aniž by porazila muže. Protože tím, že ho porazí, o něj zároveň přijde. Pochopí mír, prázdnotu a osamění. Její vlastní plnost se jí však stane závažím, kamenem na srdci – neboť mír a stálost sice žena poznává skrze prázdnotu, ale dosahuje jej jen skrze plnost.
Plnost je splynutí. Ve skutečnosti žena má za úkol vyzvat muže, vyzvat prázdnotu v sobě, ale nesmí jej porazit, musí se nakonec vzdát. Splynout. Odevzdat. Odevzdat svou plnost jeho náruči, jeho prostoru, který se její přítomností promění v domov. Odevzdat svou nestálost, svou proměnlivost, vše co se domnívá, že ji činí jí samotnou. Pak skončí její samota. Voda se vlije do řeky, řeka do moře, plnost se spojí s prázdnotou.
To je okamžik, kdy se moře dotkne slunce. Ten okamžik je zároveň věčností. Když jsme byli malí, říkali jsme mu Láska Nebeská.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
