Před zhruba padesáti lety žili v Číně muž a žena. Vzali se, a když se novomanželka nastěhovala do mužova domu, okamžitě se začala hádat se svou tchýní o spoustu maličkostí, které souvisely s chodem domácnosti. Postupně se jejich konflikty rozrostly do té míry, že obě ženy nedokázaly jedna na druhou ani pohlédnout. Novomanželka vnímala svou tchýni jako hádavou, starou čarodějnici, zatímco ta si myslela, že snacha je arogantním děckem bez špetky úcty ke starším. Nebyl přitom žádný objektivní důvod k tomu, aby jejich nesnášenlivost nabrala takové rozměry.
Zloba mladé ženy se nakonec vystupňovala až k rozhodnutí, že se tchýně stůj co stůj zbaví. Šla tedy k doktorovi a požádala ho o jed, který by mohla přimíchat své příbuzné do jídla.
Lékař ji vyslechl a souhlasil, že jí jed poskytne. „Kdybych ti ale dal něco, co účinkuje okamžitě,“ vysvětloval, „každý by na tebe hned ukázal a řekl by: Otrávila svou tchýni! Zjistili by také, že jsi dostala jed ode mne, a to by nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Takže ti dám jemný jed, který bude působit velmi pozvolna, aby ta žena neumřela hned.“
Poradil jí také, aby se ke své tchýni chovala velice mile, až jí jed bude podávat. „Každé jídlo jí dávej s úsměvem,“ nabádal. „Řekni, že doufáš, že jí pokrm chutná, a zeptej se, jestli jí můžeš ještě něco přinést. Buď uctivá a milá, aby tě nikdo nepodezíral.“
Mladá žena souhlasila a donesla si jed domů. Ještě toho večera ho začala přidávat tchýni do jídla, které jí pak s milým úsměvem přeložila. Po několika dnech, když snacha projevovala staré ženě náležitou úctu, začala na ni tchýně měnit názor: „Možná, že nakonec není tak arogantní.,“ říkala si. „Třeba jsem se v ní spletla.“. A pozvolna se začala chovat ke snaše vstřícněji. Pochválila jí její vaření i způsob jakým se stará o domácnost, a občas si dokonce vyměnily nějaký ten drb a legrační historku.
Jak se měnilo chování staré ženy, měnil se samozřejmě také přístup manželky jejího syna. Napadlo ji: „Možná moje tchýně není tak zlá, jak jsem si myslela. Ona je vlastně docela milá.“
Takhle to pokračovalo asi měsíc, dokud z obou žen nezačaly být opravdu dobré přítelkyně. Vycházely spolu tak výborně, že novomanželka nakonec přestala tchýni dávat do jídla jed. Pak si ale uvědomila, že za tu dobu už jí dala jedu příliš mnoho, a že pravděpodobně stejně zemře.
Běžela tedy k doktorovi a svěřila se mu: „Udělala jsem chybu. Moje tchýně je ve skutečnosti velmi příjemná osoba. Nechci ji otrávit. Pomozte mi, prosím, a dejte mi protijed, který bych jí mohla podat.“
Doktor tiše seděl a naslouchal. „Je mi to velmi líto,“ řekl potom, „ale nemůžu ti pomoct. Neexistuje protijed.“
Dívku jeho odpověď rozrušila, začala plakat a přísahala, že se zabije.
„Proč by ses zabíjela?“ zeptal se lékař.
„Protože jsem otrávila tak milou paní,“ odvětila dívka. „A ona teď zemře. Musím si vzít život, abych odčinila tu strašnou vinu.“
Doktor se začal potichu smát.
„Nemusíš se trápit,“ odpověděl. „Protijed neexistuje, protože jsi své tchýni nikdy žádný jed nepodala. Dal jsem ti jen neškodné byliny.“
čtvrtek 29. října 2009
Kdy se připravit a kdy už se předvést?
Kolik času a energie věnujete přípravě a kolik samotnému provedení? Věřte, že tato otázka stojí za pozornost.
Jak vypadají přípraváři? Vezměme si třeba obchod; setkali jste se někdy s obchodníky, kteří se pořád věnovali telefonování, prezentacím a školení, ale prodej se jim nedařil? Jsou to lidé, kteří vnímají tlak odpovědnosti, cíl je pro ně závazkem, cesta k cíli břemenem. Nejraději by se viděli doma, kde by se mohli v klidu pracovat na tom, aby sebe, své umění, produkt či službu představili jako hotovou, vypilovanou a pokud možno dokonalou věc. Rádi prověřují možnosti.
Realizátory naopak cesta vůbec nezajímá – chtějí už být v cíli – tam se vidí. Všechno, co nevede přímo k výsledku, je zdržuje. Důležitý je maximální výkon. Pokud se pohybují např. ve sféře umění, tak nečekají až dosáhnout nějaké úrovně pokroku či mistrovství a jdou přímo na věc. Povýší svůj produkt na umění. Cílem je ukázat se, prosadit a vejít ve známost.
Otázkou není: co je lepší způsob? Nebo: kdo to dělá správně? Otázka zní: který typ chování u vás převažuje a co vás vede k tomu, že to děláte tím či oním způsobem? Vede vás k tomu dobrý pocit nebo pochybnost a obava?
Povím vám příběh o třech poutnících:
Tři lidé začínají na stejném místě a vydávají se za svým cílem. První poutník se veškerou svou vůlí upře k cíli a spěchá k němu nejkratší možnou cestou. Překážek si nevšímá, nevšímá si ani bolesti z jejich překonávání, jeho vůle ho žene dál a vpřed – bez zastavení a zbytečných prodlev. Na své cestě nevnímá nic kolem sebe a jakkoliv je cesta zajímavá, on jen spěchá za svým snem. Na konci cesty, když se na chvilku zastaví, ho dostihne bolest, kterou potlačil, když se vší silou dral přes a skrz překážky. Dosáhl cíle, ale ten mu nepřináší uspokojení v jaké doufal. Do jeho mysli se vetře pocit prázdnoty a nenaplnění, a nevěda co učinil špatně, vrhne se dobýt další cíl.
Druhá poutnice také ví, kam má jít a je si vědoma toho, že ji na cestě čeká mnoho překážek. Vše podrobně předem promyslí, prozkoumá, zváží všechny možné alternativy. Rozplánuje si jednotlivé části cesty tak, aby si byla jistá tím, že bezpečně a jisto-jistě dosáhne svého cíle – což se také stane. Po cestě se často dívá do mapy, kontroluje, zda se neodchýlila od svých plánů, dělá si starosti. Potkává zajímavé lidi, ocitá se na zvláštních místech, ale čím jsou její setkání podivuhodnější, tím víc ji její ostražitost strhává do pochybností a obav. Její cesta je namáhavá a vyčerpávající, protože je plná nejistoty a hodnocení. Svého cíle dosahuje udřená a unavená. Nový cíl si prohlíží s nedůvěrou. Váhá, zda se k němu vydat, protože ví, že cesta k němu bude pravděpodobně znovu obtížná a vyčerpávající.
Třetí poutník, stejně jako oba předešlí, zná svůj cíl a chce k němu dorazit. Vydá se na cestu. Třeba má i mapu (plán), ale ví, že podmínky na cestě se neustále mění, a tak na mapu spoléhá jen v krajních případech, kdy sám neví rady, kterým směrem se dát. Má oči otevřené a jde uvolněně. Jakoby ani nikam nesměřoval. Potkává mnoho poutníků, zvláštních míst, učí se ze své cesty (každý kousek jeho cesty je sám cílem) a nakonec přirozeně dosahuje svého hlavního cíle, jehož hodnota je sumou hodnot všech předešlých kroků (cílů), které učinil. Prošel svou cestou bez stresu a jeho cíl nemá pachuť prázdnoty, ani námahy – je jen dalším krokem vedoucím ke kroku, který přijde po něm. Cítí se naplněn, protože každý svůj krok sdílel – s lidmi, poutníky, místy, sám se sebou.
Nejsilnější lidskou touhou, je touha realizovat se – být vidět. Jedni se chtějí ukázat. Ti druzí chtějí, aby na ně bylo ukázáno. Za oponou lidské mysli to funguje následovně: ti, kteří jdou rovnou k cíli, se podvědomě obávají toho, že nebudou-li aktivní, nebudou-li křičet nebo jinak „čeřit hladinu“, nikdo je neuvidí a nezbude na ně. Ti, kteří se věnují přípravám, studiu a doufají v to, že si jich svět všimne, se podvědomě obávají možnosti, že by mohli být spatřeni nepřipraveni, uprostřed své nedokonalosti. Vždyť která žena by se chtěla ukázat před publikem hned poté, co ráno vstane z postele? Jaký pocit za tím vším stojí? V obou případech je to strach.
Ke které skupině patříte vy a jak se nastoluje rovnováha mezi těmito dvěma stranami? Kdy se ještě připravit a kdy už se předvést?
Zkuste cestu jednoduchosti a podívejte se – pozorně a zcela upřímně se podívejte – na to, jak to s vámi doopravdy je. Co vidíte? Kolik procent času a energie věnujete přípravám (výrobě) a kolik realizaci (prodeji)? Který ze dvou prvních poutníků vás lépe vystihuje? Jaká je skutečnost? A jaký máte teď pocit? Usmíváte se? Smějete se od srdce jako blázen? Cítíte odpor, nesouhlas nebo jste pobouřeni? Nebo cítíte smutek a lítost? V každém případě jste na dobré cestě! Pokud máte pocit, že se vás to netýká, tak jste podobni člověku, jenž stoje hluboko v bahně, je přesvědčen o tom, že až bude chtít, vytáhne se vlastní rukou ven.
Zmiňovaná jednoduchost tkví v tom, že když si přiznáte pravý stav věci, ukončíte boj, který vedete proti sobě samým. Otevře se tak prostor pro změnu – která proběhne přirozenou, nenásilnou cestou, skrze uvědomění a přijetí. Nemusíte nic zvláštního dělat ani přestat dělat – už se stalo.
Miluji a obdivuji umění kaligrafie. Je ve svém jádru krásným příkladem sjednocení zmiňovaných protikladů. Když něco skutečně děláme celou svou bytostí, pak je příprava realizací a současně realizace přípravou. Nakonec zde není žádná příprava, žádná realizace, jen skutečnost právě taková jaká je. Tím nelze začít (to bychom patřili k první skupině). Nelze si na to ani počkat (to bychom patřili do druhé skupiny poutníků). K tomu je třeba dojít.
Martin Wilczek koučink a koučování.
Jak vypadají přípraváři? Vezměme si třeba obchod; setkali jste se někdy s obchodníky, kteří se pořád věnovali telefonování, prezentacím a školení, ale prodej se jim nedařil? Jsou to lidé, kteří vnímají tlak odpovědnosti, cíl je pro ně závazkem, cesta k cíli břemenem. Nejraději by se viděli doma, kde by se mohli v klidu pracovat na tom, aby sebe, své umění, produkt či službu představili jako hotovou, vypilovanou a pokud možno dokonalou věc. Rádi prověřují možnosti.
Realizátory naopak cesta vůbec nezajímá – chtějí už být v cíli – tam se vidí. Všechno, co nevede přímo k výsledku, je zdržuje. Důležitý je maximální výkon. Pokud se pohybují např. ve sféře umění, tak nečekají až dosáhnout nějaké úrovně pokroku či mistrovství a jdou přímo na věc. Povýší svůj produkt na umění. Cílem je ukázat se, prosadit a vejít ve známost.
Otázkou není: co je lepší způsob? Nebo: kdo to dělá správně? Otázka zní: který typ chování u vás převažuje a co vás vede k tomu, že to děláte tím či oním způsobem? Vede vás k tomu dobrý pocit nebo pochybnost a obava?
Povím vám příběh o třech poutnících:
Tři lidé začínají na stejném místě a vydávají se za svým cílem. První poutník se veškerou svou vůlí upře k cíli a spěchá k němu nejkratší možnou cestou. Překážek si nevšímá, nevšímá si ani bolesti z jejich překonávání, jeho vůle ho žene dál a vpřed – bez zastavení a zbytečných prodlev. Na své cestě nevnímá nic kolem sebe a jakkoliv je cesta zajímavá, on jen spěchá za svým snem. Na konci cesty, když se na chvilku zastaví, ho dostihne bolest, kterou potlačil, když se vší silou dral přes a skrz překážky. Dosáhl cíle, ale ten mu nepřináší uspokojení v jaké doufal. Do jeho mysli se vetře pocit prázdnoty a nenaplnění, a nevěda co učinil špatně, vrhne se dobýt další cíl.
Druhá poutnice také ví, kam má jít a je si vědoma toho, že ji na cestě čeká mnoho překážek. Vše podrobně předem promyslí, prozkoumá, zváží všechny možné alternativy. Rozplánuje si jednotlivé části cesty tak, aby si byla jistá tím, že bezpečně a jisto-jistě dosáhne svého cíle – což se také stane. Po cestě se často dívá do mapy, kontroluje, zda se neodchýlila od svých plánů, dělá si starosti. Potkává zajímavé lidi, ocitá se na zvláštních místech, ale čím jsou její setkání podivuhodnější, tím víc ji její ostražitost strhává do pochybností a obav. Její cesta je namáhavá a vyčerpávající, protože je plná nejistoty a hodnocení. Svého cíle dosahuje udřená a unavená. Nový cíl si prohlíží s nedůvěrou. Váhá, zda se k němu vydat, protože ví, že cesta k němu bude pravděpodobně znovu obtížná a vyčerpávající.
Třetí poutník, stejně jako oba předešlí, zná svůj cíl a chce k němu dorazit. Vydá se na cestu. Třeba má i mapu (plán), ale ví, že podmínky na cestě se neustále mění, a tak na mapu spoléhá jen v krajních případech, kdy sám neví rady, kterým směrem se dát. Má oči otevřené a jde uvolněně. Jakoby ani nikam nesměřoval. Potkává mnoho poutníků, zvláštních míst, učí se ze své cesty (každý kousek jeho cesty je sám cílem) a nakonec přirozeně dosahuje svého hlavního cíle, jehož hodnota je sumou hodnot všech předešlých kroků (cílů), které učinil. Prošel svou cestou bez stresu a jeho cíl nemá pachuť prázdnoty, ani námahy – je jen dalším krokem vedoucím ke kroku, který přijde po něm. Cítí se naplněn, protože každý svůj krok sdílel – s lidmi, poutníky, místy, sám se sebou.
Nejsilnější lidskou touhou, je touha realizovat se – být vidět. Jedni se chtějí ukázat. Ti druzí chtějí, aby na ně bylo ukázáno. Za oponou lidské mysli to funguje následovně: ti, kteří jdou rovnou k cíli, se podvědomě obávají toho, že nebudou-li aktivní, nebudou-li křičet nebo jinak „čeřit hladinu“, nikdo je neuvidí a nezbude na ně. Ti, kteří se věnují přípravám, studiu a doufají v to, že si jich svět všimne, se podvědomě obávají možnosti, že by mohli být spatřeni nepřipraveni, uprostřed své nedokonalosti. Vždyť která žena by se chtěla ukázat před publikem hned poté, co ráno vstane z postele? Jaký pocit za tím vším stojí? V obou případech je to strach.
Ke které skupině patříte vy a jak se nastoluje rovnováha mezi těmito dvěma stranami? Kdy se ještě připravit a kdy už se předvést?
Zkuste cestu jednoduchosti a podívejte se – pozorně a zcela upřímně se podívejte – na to, jak to s vámi doopravdy je. Co vidíte? Kolik procent času a energie věnujete přípravám (výrobě) a kolik realizaci (prodeji)? Který ze dvou prvních poutníků vás lépe vystihuje? Jaká je skutečnost? A jaký máte teď pocit? Usmíváte se? Smějete se od srdce jako blázen? Cítíte odpor, nesouhlas nebo jste pobouřeni? Nebo cítíte smutek a lítost? V každém případě jste na dobré cestě! Pokud máte pocit, že se vás to netýká, tak jste podobni člověku, jenž stoje hluboko v bahně, je přesvědčen o tom, že až bude chtít, vytáhne se vlastní rukou ven.
Zmiňovaná jednoduchost tkví v tom, že když si přiznáte pravý stav věci, ukončíte boj, který vedete proti sobě samým. Otevře se tak prostor pro změnu – která proběhne přirozenou, nenásilnou cestou, skrze uvědomění a přijetí. Nemusíte nic zvláštního dělat ani přestat dělat – už se stalo.
Miluji a obdivuji umění kaligrafie. Je ve svém jádru krásným příkladem sjednocení zmiňovaných protikladů. Když něco skutečně děláme celou svou bytostí, pak je příprava realizací a současně realizace přípravou. Nakonec zde není žádná příprava, žádná realizace, jen skutečnost právě taková jaká je. Tím nelze začít (to bychom patřili k první skupině). Nelze si na to ani počkat (to bychom patřili do druhé skupiny poutníků). K tomu je třeba dojít.
Martin Wilczek koučink a koučování.
pondělí 26. října 2009
Kouzlo aneb o nejslabším článku řetězu
Svět je plný protikladů a paradoxů. Moji klienti se mě občas ptají: mám udělat to nebo tamto? Mám tady přidat nebo ubrat? Mám těm lidem dát víc nebo míň, popohnat je nebo jim dát čas? Vzpomínám si, jak Dan Millman, autor knihy Cesta pokojného bojovníka, vyprávěl, že od mala sbírá citáty a že byl překvapen jak si běžná moudra a různá rčení odporují – jak jsme neustále v zajetí duality a paradoxu. Uvedu příklad. Říká se: „méně je někdy více“, ale Eddie Vedder zpívá ve své písni Society: "but if less is more, how you keepin' score?" a zrovna včera, v Československé superstar zaznělo: „Lepší je dát tam toho víc, pak jde vždy ubrat.“ Nebo určitě znáte následující: „Vrána k vráně sedá“ – ale také se říká: „Protiklady se přitahují.“. To vše člověka uvádí ve zmatek. Tak jako to je? Potřebujeme najít nějaký pevný, obecně platný bod, neměnný přírodní zákon, ze kterého není výjimka – např. fakt, že řetěz (celek) je tak silný, jako jeho nejslabší článek. To je univerzální pravda.
V kolektivních sportech například stačí, aby 20% mužstva nehrálo naplno, a tento fakt samotný téměř vylučuje možnost zvítězit! Ve velkém fotbalu, kde hraje 11 hráčů to znamená, že se na hru nesoustředí nebo neodevzdávají své maximum dva, v malém fotbalu stačí, když přestane hrát jeden jediný! Jak je to v pracovních týmech? Je to stejné. Představte si bitvu: přehled o celém dění mají generálové na kopci, ale pěšáci se spoléhají na různé zprávy a fámy, které se k nim dostávají na bojiště. I proto je možné, aby hrstka statečných, odhodlaných a jako jeden muž bojujících lidí přemohla velikou přesilu, která postrádá pevné velení. Jakmile totiž taková hrstka bojovníků prorazí linii a obrátí určitou část protivníků na útěk, efekt působí jako lavina. A jako pěšák nevíte, co se děje – vidíte, že se utíká. A pokud nejste odhodlaný lídr, který by semknul prchající bojovníky zpět do šiku, tak tam nezůstanete stát, ale utečete s ostatními. A tak přesto, že máte přesilu, a za normálních okolností byste nemohli prohrát, bitva je ztracena.
K průlomu v bitvě, k rozptýlení vlastního strachu a dosažení vítězství, se často používá např. zpěv nebo jiný mocný rituál. Vzpomenete si určitě na Husity, možná i na Maorské válečníky, jejichž odkaz dnes v rugby představují novozélandští Allblacks, když provádějí Haku. Víte, co dělají fotbaloví kouzelníci a mistři světa z Brazílie, když jedou na zápas? Ano, muzicírují a zpívají v autobuse i v šatně. A aby byl rituál úplný, tak se těsně před vstupem na hřiště vezmou všichni kolem ramen a společně se pomodlí. Jeden rituál zpečetí druhým.
Zákon nejslabšího článku řetězu však neplatí jen u týmů a skupin, stejně tak působí u jednotlivců. Dám příklad z tenisu (nebo si to převeďte na golf či jiný sport, chcete-li); Co je např. slabým článkem vašeho servisu? Nadhoz, pozice nohou, dech, technika úderu, držení rakety, nedostatečná síla či pružnost v nohou, ruce, nebo rotace těla? Nevíte? Zahrajte podání. A vnímejte. Brněla vás ruka? Možná, že míček netrefil střed rakety! Možná se vám pootočila v ruce! Kde skončila vaše raketa po podání a v jaké poloze se po odehrání míčku nachází tělo? V náklonu dopředu, do strany nebo do zadu? Nebo stojíte rovně?
Nejde jen o bitvu, tenisové podání nebo o fotbalový zápas. Jde o život, o podnikání, o úspěch, o rodinu a vztahy, ale také o zdraví a psychickou pohodu. V koučování se věnujeme slabým článkům řetězu – ať už se objeví kdekoliv. Jde o jejich rozpoznání a přijetí – jednoduše o uvědomění si: ano, tady je slabý článek. Tím, že mu věnujete pozitivní pozornost, začíná jeho posílení. Pokud mu ovšem začnete věnovat negativní pozornost (budete ho chtít odstranit, vyjadřovat svou nespokojenost s jeho stavem, trápit se jím, stěžovat si nebo nadávat), pak jej, a tím i sebe, ještě víc oslabíte.
Na tomto místě přichází zásadní otázka, kterou jste si už možná v duchu položili: „Je možné se toho článku jednoduše zbavit?“
A já odpovím ano, ale pouze za určitých podmínek. Nicméně takové podmínky se vytváří právě zmiňovanou pozitivní pozorností. Říkám tomu soukromě „kouzlo“. A obzvlášť dobře funguje jedné z mých klientek. Krásně jí slouží a je to nádhera pozorovat a číst, když její zpráva začíná slovy: "Tomu bys něvěřil, ...". Slabými články byli v jednom případě někteří její spolupracovníci a členové týmu. Když si to uvědomila a věnovala jim pozitivní pozornost, tak jí ti lidé zmizeli ze života. Sami dali výpověď, odešli!
Uvědomění, doplněné o soucitnou a pozitivní pozornost, vede ke změně, jejímž výsledkem je buď obnova a posílení nejslabšího článku, nebo jeho odstranění ve správný čas a správnou chvíli.
Martin Wilczek - koučink a koučování.
čtvrtek 22. října 2009
O jednoduchosti a zjednodušení
Nestarat se o dokonalost a začít, je někdy to nejdůležitější. Jenže někdy je kolem "toho" tolik věcí, a je to tak složité. Tak dobrá! Co je složité? To každý ví. Pořád se s tím setkáváme. Co je jednoduchost? To každý tuší. A proto o tom stále složitě přemítáme a nalézáme pro to deset tisíc slov v myriádách variant.
Je to tohle.
A abychom to rozpoznali, potřebujeme opak - složitost. Dám příklad: má klientka mi v kopii poslala e-mail, kde zvala členy svého týmu na velmi zajímavou akci. Odepsal jsem jí, že to je zatraceně zajímavá nabídka a že doufám, že reakce bude odpovídající. O chvíli později jsem dostal odpověď, jejímž jádrem bylo: "...zatím jsi má jediná reakce, nicméně - věřím, věřím, věřím..." Věřit můžu, až když mi nezbývá žádná jiná možnost. Odepsal jsem: "Tak je pošťouchni, zavolej jim, řekni jim, že s nimi počítáš, že je tam potřebuješ. Vymysli si a udělej cokoliv, co je tam dostane. ... Chápeš jak je to důležité? I ony musejí rozumět tomu jak moc je to důležité." a uvědomil jsem si jeden zásadní fakt: když je to důležité, OPRAVDU důležité, a chcete na svou nabídku odpověď, tak to neposílejte mailem. Mimochodem, z dob kdy jsem pracoval v direct marketingové reklamní agentuře, si pamatuji, že response rate na e-mailovou nabídku se pohybuje kolem 1%.
Klíčová otázka může v tomto případě znít takto: Pro koho je ten mail jednodušší - pro pisatele nebo pro příjemce? Komu usnadní život - vám nebo zákazníkovi? A usnadní zákazníkovi odpovědět: "ano"?
To mě přivádí zpět k principu jednoduchosti a k tomu, že mezi udělat něco jednoduše nebo si něco zjednodušit, může být opravdu velký rozdíl. O necelou hodinu později jsem měl v mailu odpověď, které vévodilo sdělení: "už mám tři". Paráda! Takže to není o víře.
Martin Wilczek - koučink a koučování.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
