O povaze zla

Jaká je povaha zla? Co je jeho jádrem, jeho příčinou a jak se zlu postavit?

Vnímám, jak zlo proniká lidmi, jak je pohlcuje a utváří. Proměňuje jejich přirozenou povahu a tvář. Odděluje je od sebe samých, od reality a jednoho od druhého. Zlo rozděluje. To je jeho pravá povaha. Rozděluje, aby mohlo panovat. Vytvoří velký tlak, energetickou nouzi, ať hmotnou nebo citovou nebo jemnější. A dříve nebo později, pokud v sobě nenajdou dostatek síly, se podle něj lidé ohnout, podvolí se, zlomí. Každý člověk musí projít touto zkouškou, setkáním se zlem, a to na každé rovině svého bytí – tedy nejméně třikrát za život.

Největší tlak je, jak známo, dole. Lze obrazně říct, že zlo pochází ze zdola. Pochází z míst kam „slunce nemůže“, z míst kam není vidět nebo kam nemáme chuť či čas se dívat. Zlo pochází zdola v těle, v psychice, ve firmě i ve státě. A tlačí se směrem vzhůru.

Zlo vzniká na základě nevědomosti o pravé povaze skutečnosti. Nahrazuje skutečnost absolutní skutečností relativní. Jádrem této nevědomosti je nevědomost o pravé povaze osobního já. Z tohoto zmatení vzniká neschopnost vnímat správně hranice, a to jak hranice osobní, tak i hranice celku. Člověk pod vlivem zla není schopen vnímat, že je součástí celku, že jeho existence má kontext a přesah a že má své místo, které je jedinečné a nesrovnatelné s místy ostatních.

Zlo v člověku usiluje o své rozmnožení. To se děje skrze konflikt, skrze překročení osobních hranic jiné bytosti. Konflikt je to, co obrací ke zlu pozornost – a dává mu energii. Zlo si také současně pěstuje určitou kulturu, živnou půdu a podmínky pro svou existenci. Velmi dobře tomuto účelu slouží jakýkoliv systém – počínaje demokracií a konče morálkou - neboť systémy lze celkem snadno infiltrovat, díky jejich rigidní, neživé povaze. V přírodě je to však jinak. Např. ve vlčí smečce, když jeden člen smečky překročí hranice dané hierarchií smečky, je velmi tvrdě a nekompromisně vykázán zpět na své místo. Objeví se zuby, vrčení, eventuelně i boj. Důvodem všeho toho je vrátit zlo zpět na své místo a nastolit řád – vrátit toho, kdo překročil hranice zpět, kam patří. Nikdo se nepozastaví nad chováním vlka, který vrátil člena smečky na jeho místo. Jinak je to však u nás u lidí, neboť u nás je často obrana vlastních hranic považována za projev něčeho zlého.

Jaké je resumé? Co s tím? Zlo nelze porazit dobrem, neboť jak známo cesta do pekel je dlážděna právě dobrými úmysly. Zlo se snadno převleče za dobro. Nelze jej však porazit ani vlastním (či větším) zlem. Zlo počíná v člověku a jedině tam může být zničeno. Je třeba nedovolit mu vstoupit, tvrdě a nekompromisně vymezit své hranice pokaždé, když se je pokusí překročit – ať uvnitř či vně. Nedovolit ničemu a nikomu, aby rozdělil a ovládl váš svět. Vládnout sobě, vládnout svému světu. A v případě potřeby být jako vlk, a v tom nejlepším slova smyslu umět ukázat zuby.

Feng Šuej aneb připravené prostředí v NestLingue

V létě jsme se ve školce, mimo jiné, naplno věnovali proměně základního nastavení jednotlivých tříd NestLingue dle principů harmonie prostoru (feng šuej). Na konci školního roku byla tímto způsobem upravena třída Primary I. a v průběhu srpna pak i jesličková třída a Primary II. Hlavní pozornost jsme věnovali toku energie ve třídách.

Uvědomění si principů umožňuje rozestavit jednotlivé prvky místnosti, nábytek, jakož i logické celky na správné místo. Pozornost věnovaná harmonickému prostředí podporuje funkčnost dalšího připraveného a uceleného systému, tentokrát vzdělávacího, která na nastavení místnosti navazuje, a to je Montessori pedagogika. Správně uskutečňované a fungující Montessori prostředí pak vytváří prostor pro tu nejjemnější práci a to je rozvoj přirozených vloh a vrozeného nadání dětí.

Pro ilustraci přikládám několik fotografií:

O životě radostném a zjevném – o mužském a ženském v muži

Anotace: k napsání tohoto článku mě inspiroval život, situace a otázky mužů kolem mě.

Možná jste si všimli – dnes je to, zdá se, samá krize, všude. Stačí mi jen podívat se kolem – na kamarády, spolupracovníky nebo známé, na to, jak jednoho zaživa spolkla jeho rodina a už se s ním nedá nic podniknout, jak jiný si myslí, že by měl studovat, další, že musí hodně pracovat nebo vydělávat a s jinými se nedá hrát fotbal, protože si na všechno a všechny stěžují. Mnozí nemají čas, a když před ně postavíte přímý návrh, začnou kličkovat a couvat. Každý touží dělat si, co chce, ale přijmout odpovědnost se, jak pozoruji, nechce nikomu. Připadá mi to jako nemoc - jakási mužská malátnost. A k tomu všemu se od žen už standardně ozývá, že nejsou pořádní muži. Muži jsou, ale zmizeli pod hladinou vše zahlcujícího ženství – zmalátněli, zženštěli, jsou jako bláto. Mám dojem, že i pro muže je dnes v módě být ženskou. Vypadá to, že je v módě se tak nějak plácat, vézt se a přežívat, jak to jde. Podáte takovému mužskému ruku, a je nepřítomný – snaží se vám ji podat shora, nebo je leklý nebo ještě hůř, tiskne vám ji jako byste žádali o svěrák a ne o podání ruky. I když dostane lákavou nabídku, která má hodnotu mnoha set tisíc korun … začne váhat a pochybovat. Pozvete jej ke spolupráci nebo ke hře a on – nemá čas. Cítíte tu všudypřítomnou svázanost, tu podmíněnost? Vzpomínám si, že Nietzsche ústy Zarathustry říká: „Vojáků vidím mnoho, kéž bych viděl mnoho válečníků!“.

Krize neslouží mužům. Muži slouží krizi. A jakmile si to uvědomí, je s ní amen. A to platí pro politiku, pro práci, vztahy a další témata a situace. Muži jsou stavěni na jedinou věc – na čin. A skrze svůj čin jsou stvořeni pro vítězství. Muž a vítězství jsou jedno! Ovšem zvítězit je třeba především a na prvním místě sám nad sebou, nad vším ženským a zrádným v sobě. Žena není nepřítel, avšak zženštilost ano! Není vnějších nepřátel, jen vnitřních!

Jeví se, jako by nás doba nebo kultura obírala o příležitost vítězit – o tuto jedinečnou mužskou výsadu – a tím i o radost. A tak se s vítězstvím alespoň virtuálně identifikujeme při sledování fotbalových zápasů či jiných sportů. To je však virtuální svět – svět televizních přenosů a zpráv. V tom našem světě, v tom bezprostředním kolem nás, vidíme místo činů a vítězství často pouze váhání, přešlapování a chození kolem horké kaše. Je to svět plný nejistot a pochybností, plný politiky či agrese, kde se z válečníků stávají obchodníci a ze lvů mrchožrouti. Kráčíme prostředím zahlceným jinovou energií, plným temného ženského aspektu – tj. zženštilosti. Krize i politika, všimněte si, jsou (možná jen shodou okolností?) ženského rodu. Slovo komunikace je ženského rodu. Ke komunikaci jsou stvořeny ženy. A jim náleží sláva. Čin je slovo mužského rodu, k němu jsou stvořeni muži. A k činu a k muži náleží vítězství.

K vítězství je potřeba sebevědomí – tj. energičnost, lehkost a přímočarost. Pokud máte chuť něco udělat a neuděláte to, znamená to, že jste se dostali pod vládu svých ženských energií, ztrácíte vědomí a s ním i rozhodnost a jasnost. Muž, jangová síla, se manifestuje mimo jiné jako světlo, moudrost, soucit, a právě jako zmíněná rozhodnost. Vidím a slyším kolem sebe, jak muži řeší, zda jsou dostatečně mužní. Vidím vycházet knihy o mužství a o tom, jak být mužem. Dobrý Bože! Muž nepotřebuje NIC, aby byl mužem! On už JE mužem! Podívejte se na malé kluky – pochybuje někdo z nich, že je kluk?! Ptá se, zda-li je dost klukem?! Samozřejmě, že ne! Koho by vůbec napadla taková hloupost, taková – pochybnost? Tak jak to, že je to potkává, když jim je dvacet, třicet let a víc? A jak to, že se mnozí schovávají a jiní se nedokáží nechat na pokoji? Když se vám chce čůrat, co uděláte?! Jdete a vyčůráte se! Přemýšlíte o tom? Váháte, zda ano či ne? Váhá malý kluk? Nikoliv. Jen to udělá. Konec, nazdar! Hotovo. A jde se dál.

Na kluka, který vyroste v muže, čeká ve světě žena. Je druhou polovinou jeho duše. Představuje temnou stranu jeho síly, to, co je nepoznané, to, z čeho jde strach. Žena, jinová energie, reprezentuje chaos, tmu, stín, negativitu, váhavost, nerozhodnost, vinu. Když píši, že muže čeká ve světě žena, nemám na mysli jen fyzickou ženu, ale vůbec ženský aspekt. Jít do boje je snadné, vydržet námahu a snášet únavu je snadné, potit krev a drtit písek mezi zuby – to všechno muž zvládne, ale porazit vinu, pochybnost nebo nerozhodnost? Nepodlehnout vábení moci nebo peněz, nepodlehnout pohodlí a jistotě dobrého bydla? Ustát manipulaci a touhu po souhlasu? Není (vyjma stáří) strašlivějších nepřátel.

A úkolem muže je tento mrak, tuhle mlhu plnou stínů projít stejným způsobem, jakým světlo proniká tmou. Projít ji, a to bez uchopování – tak, jako se praktikuje meditace vhledu (vipassaná), kdy se myšlenky objevují a zanikají, jako mraky plující po obloze vědomí a meditující je vnímá, ale nechává je vznikat a zanikat. To může být zpočátku obtížné, ale meditace je jen legrační dětská hra oproti výzvě, kterou představuje náš hrubohmotný projevený svět plný konfliktů, povinností, hranic, očekávání a podmínek.

Muži milují hru. A muži si mají hrát. A svět a ženy je mají nechat na pokoji. Válka vznikla z hry. Válka byla původně hrou. Etymologicky má slovo válka (war) původ ve slově hra – hrát si. Až později z toho zmizela hra – a zůstala jen válka. Zmizelo světlo muže (jangu) a zůstala tma ženy (jinu).

Skoro to vypadá, že za vše zlé mohou ženy a ženská, jinová energie. Samotná tato myšlenka je však opět jinovou, ženskou pastí. Muž nechť si je vědom skutečnosti, že vše dobré i zlé povstává a pochází od ženy. Jak je to možné? Neboť jin (ženská síla) je plodivá a jang (mužská), je tvořivá síla. Je však nakonec na muži, zda uchopí to zlé či to dobré a na co zaměří světlo své přítomné pozornosti. Zda na konflikty a krize, na špatné pocity a to, co nefunguje nebo zda ji bude věnovat dobrým pocitům, řádu, kráse, vůni.

Potom může skrze oddanost a jemnost ženy povstat – a pevností a soucitným činem muže rozvinout se a utvořit - svět, o kterém si zatím necháváme jen zdát.

Napsal jsem už dříve, že muž potřebuje ženu. To je třeba správně pochopit. Skutečností je, že pro muže je požehnáním, potká-li pravou ženu. Teprve skrze ni, se stává úplným. Neboť muž už v sobě nese ženu – úplnou ženu – ženskost, chcete-li. Je člověkem nesoucím dar. Ten dar je určen jí – ženě. Až když potká ženu schopnou přijmout celý jeho dar, stává se úplným mužem. Je osvobozen od toho, co nesl a je volný. Vždy byl mužem, ale nesl dar, břímě. Jakmile dar předá a jakmile je současně jeho dar plně přijat, dochází klidu a radosti. Jak vám už jistě dochází, celá ta věc má ještě jednu stránku: také on, muž, má za úkol přijmout dar – od ženy. Neboť nese-li muž celé ženství, nese žena dar v podobě mužství a také ona jej touží předat a doufá v to, aby byl přijat ve své celistvosti a velikosti.

Přijetí daru je současně sejmutím břímě z jiné lidské bytosti.

A ten dar, je něco jako pták v dlaních, jako motýl. Jakmile je předán, zmizí. Vlastně není nikoho, kdo by co předal a nikoho, kdo by co přijal. Najednou je to zjevné. Ona vždy byla plně ženou a on byl vždy mužem. Tím skutečným darem, oním motýlím zázrakem, je ta zjevnost – muže v jeho vítězství, ženy v její slávě.

A když se život stane zjevným – můžeme si začít hrát. Říká se tomu žít, tryskat, hořet, létat, milovat.

O autentickém člověku a volbě, o vládnutí, vzdělání a demokracii

Autentický člověk nemá volbu.

Takové tvrzení se jeví jako velmi odvážné. Jak to, že autentický, vědomý člověk nemá volbu!? Odpověď zní: neboť jedná podle svého citu. Ovládl své pocity (srdce) a emoce (tělesnost). Jedná na základě své intuice. Volbu již nepotřebuje. Nevědomý člověk, ovládaný svými emocemi a tělesností také nemá volbu. Tyto dva druhy lidských bytostí, ačkoliv na venek mohou působit zcela stejně, jsou zcela odlišné.

Je možné buď volit, nebo být autentický. Autenticita, tedy opravdovost, vždy vychází z vědomí. A jejím základem je otevřenost a projevem je rozhodnost. Není to spontánnost dětí (ta je nevědomá), ale má stejné vnější kvality, znaky. Člověk citu, ten, jehož vědomí dosáhlo krania (oblasti energetických center hlavy), volbu nepotřebuje. Má vhled a poznání. Vidí (tj. vnímá) skutečnost právě takovou, jaká je, ví, co je co, aniž by to uchopoval. Nerozhoduje se – je rozhodný. Je pevný navenek a pružný uvnitř, neboť je otevřený.

Projevem volby je rozhodování, a rozhoduje se pouze ten, kdo je nevědomý.

Jsou dva druhy nevědomých lidí. Jedním z nich je člověk vnímající své pocity – tedy ten, jehož vědomí už dosáhlo srdce. To současně značí, že do velké míry ovládl i svou tělesnost a emoce. Takový člověk se rozhoduje – má možnost volby – má omezenou, avšak reálnou možnost dojít ke správnému rozhodnutí a následně činu. Nevnímá skutečnost přímo, ale cítí ji.

Tím druhým typem nevědomého člověka, je člověk ovládaný svou tělesností a svými emocemi. Takový ani nemá na výběr. Musí tam, kam „fouká vítr“ vnějších událostí. Navenek se může jevit pevný, ale jeho pevnost postrádá onu vnitřní pružnost člověka citu a je pouhou ztuhlostí, je sevřením. Postrádá také jemnost svých skutečných pocitů a tak nemá ani příležitost dojít ke správnému rozhodnutí skrze pravé rozlišování. Člověk ovládaný emocemi je velmi předvídatelný, a jeho „správná rozhodnutí“, jsou pouze výsledkem shody vnějších okolností, jimiž je determinován.

Když se podíváme např. na oblast vzdělávání, můžeme vidět, že Montessori pedagogika zdůrazňuje respektující prostředí a možnost volby a také děti daným směrem vede. Je tedy podobná člověku vedenému svými pocity, schopnému rozlišovat. To je dobrý základ, ke kterému se většina školských a vzdělávacích institucí v minulosti ani nepřiblížila. A přesto to není vše a není to ani zdaleka celé. Ještě tu je jeden krok, jeden stupeň k realizaci. A ten mě v NestLingue zajímá především - tedy, aby se učitelé i děti orientovali od volby směrem k autentičnosti, k opravdovosti.

Je na místě uvědomit si, že pocity jsou spojeny s očekáváními a emoce s nároky. Cit však není spojen s ničím takovým. Je prostým a opravdovým vyjádřením sebe sama, životní síly. Buddha hovoří o takovosti, zenový mistr Seung Sahn (Soen Sa Nim) tento stav vyjadřuje slovy „právě tak, jak je“.

* * *

Tady se nabízí velmi zajímavá otázka: Jak se to má, ve světle dané skutečnosti, s demokracií, s tím jak vládnout a jak, koho či zda volit?

Téma volby je spojené s hlasem. V demokracii se konají volby a člověk v nich odevzdává svůj hlas svému volenému zástupci resp. instituci (politické straně), která se profiluje programovým prohlášením. Je na místě povšimnout si blíž některých slov a jejich významů.

Odevzdat hlas. Co to znamená? Hlas dává člověku moc se vyslovit.

Slovo „demos“ znamená lidé a „kratia“ znamená moc. A celá historie demokracie a všechna její selhání vycházejí z nepochopení pravého významu spojení těchto dvou slov. Neboť se překládá jako „vláda lidu“ a realizuje se volbami, kde lidé volí své zástupce. Ale ve slově demokracie není nic o volbě ani o zástupcích, vidíte? Správný překlad a význam toho sousloví zní: mocní lidé. Demokracie je vláda mocných lidí, nikoliv vláda lidí, kteří se dostali k moci. Doplním pro úplnost, že sanskrtské slovo označující člověka – puruša – se překládá jako „nadaný mocí“. A zde je důležité dodat, co po desítky let chybělo: nadaný svou vlastní, nikoliv cizí mocí.

Slovem utváříme náš svět. Odevzdat hlas, znamená odevzdat svou moc. Dát svou moc někomu jinému, aby rozhodoval a tvořil svět za nás? A stát se bezhlasým – bezmocným. Demokracie je ve své současné pokřivené formě honbou za hlasy, je tedy honem na moc – bojem o energii druhých lidí. Moc i bezmoc mají své výhody. Kdyby je neměly, lidé by na tento obchod nepřistoupili. Faktem je, že objektem volby je reálně vždy a pouze subjekt – jinými slovy: ve skutečnosti nemůžete zvolit nikoho jiného než sebe. Neboť jen právě sobě můžete dát svůj hlas. Doslovný, do krajnosti dotažený příklad zřetelně ukáže celou absurdnost "dávání hlasu": představte si, jak stojíte, a vedle vás stojí další člověk. Můžete mu dát hlas? Tedy – můžete promluvit jeho hlasem? Nikoliv. To může jen on sám. A stejně tak ani on nemůže promluvit vaším hlasem, ani pohnout vašima rukama.

Člověk má tedy učinit mocným sebe – a to aktem vycházejícím z nitra – nikoliv však učinit se mocným skrze obohacení se o moc vnější (např. o hlasy druhých). Pokud máte pochybnost, odpovězte si na otázku: Dali byste svůj hlas – svou moc – cizímu člověku, aby se za vás pomiloval s vaším partnerem?

Co se stane, když si ponecháte vlastní hlas. Budete mu moci naslouchat. Když si ponecháte hlas budete schopni zpívat! Celá vaše bytost bude zpívat. Můžete hovořit, můžete se projevit, můžete manifestovat své umění a své nadání, celé své bytí. Můžete říct, co si přejete – můžete souhlasit i nesouhlasit. Ten, kdo svůj hlas odevzdal, už nemůže říkat, co si přeje (neboť nemá možnost své přání naplnit) – říká pouze, „že by rád“ a obvykle za to dodává "ale..." – zmiňuje také to, co si nepřeje a nadává na to, že mu není přáno.

Člověk s hlasem je člověk, jenž je vládcem svého života. Může nakonec dojít až do bodu, kdy skutečně ovládá sám sebe a síly svého vrozeného nadání. Taková bytost vládne svému světu. Nepotřebuje vládu vnější. Přesto to neznamená zánik vnějších struktur. Společenství, kmen, obec či stát se v takovém případě tvoří zevnitř, přirozeně, tak jako se strom větví do koruny. Pozice ve správě obce či státu zaujímají přirozeně ti, jejichž nadání a dispozice jsou pro danou pozici a roli ideální. To je patrné a vychází ze způsobu, jakým vládnou svému světu, jak žijí vlastní život.

Existuje specifická alternativa, situace, ve které je možné dát svůj hlas, aniž bychom jej ztráceli. Jsou to chvíle, kdy u člověka převáží kraniální energie – tj. zvítězí cit nad pocity (kardio pulmonální energií) i rozumem, tedy tělesností (urogenitální energií) – chvíle, kdy jsme naprosto sami sebou, živoucí lidské bytosti. V takové chvíli víme, co je třeba udělat a nenazýváme to volbou. Ani nás to nenapadne (to bychom museli nejprve váhat a rozmýšlet). V takový moment se řídíme dobrým pocitem. Dáváme moc sami sobě a tuto moc, svou sílu, užíváme pro vykonání díla, které je třeba v danou chvíli vykonat. Může to být umytí nádobí, napsání článku, ale také podpora druhého člověka, ochrana majetku či hranic, může to být ano a může to být ne.

Vládnout státu může pouze ten, který nejprve vládne obci. Vládnout obci může ten, kdo vládne kmeni, firmě či rodině. Vládnout rodině může pouze ten, kdo dokáže vládnout sám sebou a sobě. Volby jsou falešná hra, kterou vymysleli slabí a bezmocní, aby se dostali k moci. Nebo jste někdy slyšeli, že by kde v původních kulturách volili náčelníka kmene nebo šamana? Ne, ti lidé se stávali náčelníky, stali se šamany. Bylo zjevné, že právě oni jsou ti praví, aby se stali, čím se měli stát. Mohli být také vybráni či vyvoleni (ale nikoliv zvoleni!) a to opět pouze těmi, kdo měli schopnosti rozpoznávat specifická nadání a byli na své poslání a povolání připravováni. Tak se udržovala decentralizace moci, neboť moc zůstávala v rukou člověka, kterému patřila. A tím se současně udržoval řád a celek neboť každý z těch mocí nadaných lidí poskytoval své schopnosti, své nadání a sílu ve prospěch celku přesně tam, kde měl a způsobem, jakým to bylo nejvhodnější.

Moc, která neslouží tomu z koho pochází, vždy nakonec slouží jen sama sobě. Má tendenci se agregovat, hromadit – a tím se posilovat. Proto je tak klíčové, aby člověk prošel sám u sebe zkouškou moci – jakou např. v Pánu Prstenů prochází každá postava Společenstva – a v té zkoušce, aby obstál. Je zajímavé podívat se na téma volby ve světle nadčasového a výrazně archetypálního Tolkienova díla. V Roklince je představen vládnoucí Prsten Moci. Je jasně stanoveno, že je třeba jej donést do Hory Osudu a zničit v ohních, ve kterých byl vykován. Kdo jej ponese? Přítomní se ani neobtěžují s demokratickou lživou hrou na hlasování – rovnou se pohádají. Gimli říká: „To radši umřu, než bych ten Prsten viděl v rukou elfa!“ Jedna bytost ze všech přítomných, je však pro daný úkol určena, její nadání a dispozice jsou dokonalé, a přestože ani zdaleka jí není tolik let a nemá tolik moci či síly, jako jiní ze shromážděných, pozvedne svůj hlas, svou autentickou sílu a řekne: „Já to udělám. Já ho vezmu do Mordoru.“ Tady nastává další unikátní situace neboť Frodův autentický hlas zaniká v hluku neautentických hlasů – tedy v křiku hádky a rozepře, jež doprovází boj o moc ostatních zúčastněných. Je tu však další bytost, jež je na svém místě a na tento slabý, autentický hlas čeká. A tou je Gandalf, který Froda slyší a teprve až Gandalfova reakce upozorní všechny ostatní, že se našel pravý nositel Prstenu. A za povšimnutí stojí také to, že Frodo zvolil sebe. Neřekl např: "Já vím, že by jej měl nést Boromir." apod.

Neméně zajímavý je také fakt, že Gandalf, ačkoliv tuší, kdo má být tím, kdo ponese Prsten, také neužije svůj hlas, svou moc k tomu, aby učinil volbu za někoho jiného (i když k tomu má jako jediný nadání). Následně po Frodovi zvolí sebe sama za členy Společenstva Prstenu další shromáždění: Aragorn, Legolas, Gimli, Boromir, a ostatní hobiti, Frodovi kamarádi z Kraje.

Nejprve tedy člověk musí poznat a zvolit sám sebe – své nadání a určení. A pak teprve může svou silou, svým činem přiložit ruku ke společnému dílu a nakonec třeba vládnout své firmě, své obci nebo státu. Drtivá většina lidí však obchází sebe sama, zbavuje se odpovědnosti a svou volbu považuje za svůj čin. Jako by říkali: já už jsem své udělal, zvolil jsem je, ať se tedy snaží. A dává ruce pryč, jako Pilát Pontský si je myje.

Právě volba, jež znamená odevzdání hlasu, je sama o sobě symbolickým Prstenem Moci. A lidé, nevědouce, jak se věci ve skutečnosti mají, se vzdávají své moci, za nuzný a iluzorní dar toho, že budou zbaveni (sami před sebou) břímě přímé odpovědnosti za stav věcí vezdejších. Odevzdávají dobrovolně svou moc. A vězte, že jinak než dobrovolně vlastní moc ztratit nelze! A co získávají? Povinnost (např. trpět zvůlí druhých a stěžovat si na to).

Volba a Prsten Moci jsou jedno. Pokud vám někdo nabídne, abyste si něco nebo někoho zvolili nebo vás chce zvolit, nevšímejte si jeho nabídky a jděte dál. Jenom autentický člověk má skutečnou "volbu", avšak jeho volba už pro něj není věc rozhodování mezi dvěma či více alternativami, skutečná volba je absence rozhodování. Pravá volba je uvědomění. A uvědomění přirozeně vede k činu.

Až se zase přiblíží čas demokratických či jiných demagogických voleb, zvažte, zda odevzdat svou moc nebo zda se projevit činem. Můžete se zeptat sami sebe: Kdo jsem já? K čemu mám svůj hlas? Jak namísto toho, abych svou sílu odevzdal druhým (nebo proti druhým), ji mohu s dobrým pocitem užít? Jaké Dílo cítím, že mohu nebo mám vykonat?

A možná, že zjistíte, že pouze toho je třeba v danou chvíli, abyste dětem šli přečíst pohádku, pohladili milovanou ženu nebo umyli špinavé nádobí. A když to uděláte, objevíte, že vás váš čin dovedl zase o krok dál, a že vás u čtení pohádky napadlo, že jste vždy chtěli být spisovatelem nebo učitelem a třeba si vzpomenete, že znáte někoho, s kým byste si na to téma rádi promluvili a kdo vám může pomoct učinit další krok a podpořit vás. A tak postupně získáte zkušenost, že dokážete vládnout svému světu – a že nejspíš právě to bylo, jen tak mimochodem, předmětem vaší volby, aniž jste to za volbu považovali.

O vrozeném nadání člověka Co je vrozené nadání člověka a co se s ním dělá a proč je tak cenné věnovat mu pozornost už od dětství?

Co je to vrozené nadání? Je to zdroj největší síly v člověku. Lze si ho představit jako program. A lze si ho také představit jako meč. Jak jde dohromady meč a program?

Nadání, jak samo slovo uvozuje, je něco, co je nám „dáno“. Dostali jsme ho. Každý jej dostal. Nejsou tedy lidé bez nadání - každý člověk je nadaný! Člověk se v sanskrtu nazývá puruša – což znamená „nadaný mocí.“ Ta moc je ukryta v programu – je zašifrovaná v DNA člověka. Je přítomna, ale není snadné ji rozpoznat, ovládnout a užívat. Proto také všichni, kdo se zabývají nadáním, kráčejí po slepé cestě. Nadání je podobno zašifrovanému dopisu ležícímu na stole. Každý má k němu přístup, ale přečíst si jej může a dokáže pouze ten, kdo má šifrovací klíč. A ten klíč mají u sebe jen dvě osoby na světě. Tou první osobou je konkrétní nadaný člověk, neboť nadání a klíč k němu, jdou vždy spolu – jeden vychází z druhého. O té druhé osobě se zmíním později. Proč je však tak nesnadné najít klíč k vlastnímu nadání? Protože se vzájemně zrcadlí. Klíč leží „za zrcadlem“, ve stínu. A člověk, tak, jako Alenka, musí pro něj do „kraje divů“ a zpět.

Představte si to takhle: mít nadání, je jako narodit se s mečem. K ovládnutí meče je třeba trénink, pravé porozumění a disciplína. A ta je od slova disciple, tj. žák, což je slovo související s učením a schopností se učit. Učit se, je ve své podstatě schopnost proměny, tedy nejdůležitější část výbavy pro vývoj a přežití – je to adaptace.

Představte si to malé dítě a ten veliký meč! Takový meč může být ostrý jako žiletka, tak jako japonská katana! Nelze začít cvičit s mečem, dokud neovládáme své vlastní pohyby – pohyby těla a emocí, dokud jsme stále ovládáni pohyby našich pocitů a pohyby myšlenek. Náš meč, naše nadání, čeká, jako čekal Excalibur v kameni na krále Artuše, který jediný jej mohl z kamene vysvobodit.

Lidé, kteří se zabývají talentovanými a nadanými dětmi se obvykle snaží najít vhodný „nástroj“. Pokud je nadání současně programem, k čemu se tedy hodí? Na to se ptají. Co dělá? Jaký „meč“ se hodí k tomu či onomu člověku/dítěti? Jaké povolání bude dělat? Bude to profesionální fotbalista nebo šéfkuchař? Bude z něj vědec nebo velký učitel? Bude chudák nebo boháč?

Pro začátek jedno jasné rozdělení: Představuje-li nadání symbolický meč, pak talent určuje, do jakých služeb tento meč člověk vkládá. Ve světle této skutečnosti je patrné, jak zavádějící jsou výše uvedené otázky. Nevedou k jádru, zabývají se sekundární skutečností. Primární skutečnost tkví v odpovědi na otázku: Ovládá člověk svůj meč (svou moc)? A jakým způsobem to činí? Vezmu-li si na pomoc příklad s programem, zní otázka: Ovládá program člověka nebo člověk program?

Excalibur byl legendární meč, se kterým byl král Artuš neporazitelný v boji. Podle legend měl mimo jiné moc zastavit krvácení. Artuš se s ním však nesměl dopustit jediné věci: svévole – tedy nespravedlnosti. Nesměl jej užít neprávem. V tu chvíli přišel o svou moc. Excalibur reprezentoval Artušovu svrchovanou vládu nad sebou samým, moc krále nad zemí, tedy, chcete-li ducha nad hmotou. A tu samou schopnost má naše vrozené nadání. Určuje způsob, jakým realizujeme svou tvořivou sílu a projevujeme energii do světa.

Dnes jsem četl, že podle aktuálního průzkumu, jedna desetina Čechů v produktivním věku tvrdí, že miluje svou práci. Deset procent – na jednu stranu docela velké číslo, na druhou – vlastně téměř nic. Těch deset procent lidí nějakým způsobem objevilo či narazilo na způsob jak otevřít a aplikovat program svého nadání. Zjistili, že zacházet se svým mečem lze i jiným způsobem, než s ním naslepo máchat kolem sebe a propůjčovat ho komukoliv a čemukoliv. Dokáží s ním obstojně šermovat, dalo by se říct. Vymanili se do určité míry z nadvlády svého programu. Jsou to lidské bytosti v pravém smyslu toho slova. Možná svůj program teprve začínají poznávat a zkoumají jeho hranice a možnosti, ale už jím nejsou cele ovládáni, nejsou sami pouhými programy.

Tito lidé jsou na cestě k mistrovství. Neboť je-li prvním stupněm umění meče praktikovat bez meče a k meči se vůbec dostat, druhým stupněm je jeho ovládnutí – tedy technická zdatnost – umět jej správně používat. Král Qinu ve filmu Hrdina (2002) velmi přesně formuluje stadia ovládnutí umění meče, když říká:

Na první úrovni člověk a meč splynou v jedno. Zde se i stéblo trávy může stát smrtící zbraní. V další úrovni meč nespočívá v rukou, ale v srdci. I beze zbraně je válečník schopen porazit svého protivníka na vzdálenost sta kroků. Ale absolutní ideál je dosažen, když meč úplně zmizí. Válečník je za jedno se vším. Touha zabíjet se rozplynula. Zůstává jen mír.

Když člověk objeví své nadání, odhalí svůj řídící program. Takto realizovaný program je programem sebeurčení a stává se nástrojem seberealizace. Z člověka jenž byl programem (tj. byl ovládán podmínkami, nevědomými programy a silami svého nitra) se stává živý člověk, živá bytost. Je-li dosaženo mistrovství a je-li nadání plně realizováno, i tento živý člověk zaniká a na jeho místo nastupuje živoucí bytost. Ukáži, co to znamená na příkladu veskrze každodenním, na práci.

Program, který vypadá jako člověk, každý z nás potkal. Jeho základní vlastností je podmíněnost (tedy omezenost) a nepřítomnost – je nepřítomný, i když je tady, i když je s vámi. Jistě jste zažili bezmyšlenkovitou obsluhu v restauraci, nemastnou neslanou prodavačku u kasy, anonymní a roboticky působící kolemjdoucí či pochůzkujícího prodavače květin, který za vámi v restauraci přišel až ke stolu a dotázal se, zda nechcete koupit květiny. Vy jste řekli ne a on odkráčel. Program, který prodával květiny. Program, který hlásí zprávy v televizi. Program, který je zaměstnancem. Program, který kouří cigaretu, či nadává na politiku. Program, který vykonává politiku. Program, který volí. Program, který učí – vaše děti. Program, který s vámi možná žije v domácnosti a říká si váš partner či manžel(ka), program, který prodává to, či ono, program, který občas spatříte při pohledu do zrcadla. Nespočet lidských bytostí je řízeno svým programem. Meč jejich nadání je stále hluboko v kameni a čeká na jejich přítomnost – čeká, až se zastaví – staví se pro něj – vytáhnout ho – a sebe taky, z té mizérie.

Člověk, který je živý, už ví, že má program a k tomu navrch řadu dalších přejatých programů od jiných lidí. Různě často se programem stále ještě stává a programy druhých na něj mají stále různě silný vliv. Na rozdíl od předchozí skupiny, si je vědom toho, jakou práci vykonává. Může ještě pracovat pro programy (rozumějte být zaměstnaný nebo brigádničit), ale žije ještě jiný, živý život, kde se věnuje tomu, co je pro něj přirozené a co mu činí radost. Možná po večerech píše svůj román, učí se tančit nebo zakládá a připravuje svůj vlastní podnik. Čím víc je člověk živý, tím víc je schopen „dělat sám na sebe“. Člověk-program toho schopen není. Živý člověk trénuje se svým „mečem“, zkoumá své nadání, hledá, kde jej nejlépe projevit, pracuje se svou silou, se svou energií. Nedělá pouze to, co mu kdo zadá, nepřijímá hned, co se mu nabízí. Takový člověk už také nebývá nemocný, a pokud onemocní, nechodí k doktorům (programům), nezakládá si pojištění apod. Čím víc je živý, tím méně se jistí. K jištění slouží programy.

Živý člověk může své konání (své umění meče) dostat na velmi vysokou úroveň – takzvaně až do "první ligy", ať už je to liga čehokoliv – od fotbalu po kulinářství nebo obchod. Avšak stále je zde přítomno nebezpečí, že se nechá ovládnout programem. Že svůj meč, jako král Artuš, použije svévolně, dopustí se nepravosti. A to se snadno stane, obzvlášť z počátku. Když se to stane, tak bez ohledu na zručnost, se kterou je kdo mistrem svého nadání, jej znovu ovládne program. Kámen, země - jinými slovy materie - opět pohltí čepel meče, sevře a uzavře jej do temnoty. A člověk se stane jen dalším programem, který hraje první ligu. A může to být klidně liga duchovní! Jeho živost zmizí. Stane se z něj velmi výkonný nebo také velmi nebezpečný program. Aby se z něj vymnanil, musí se obvykle vrátit na počátek, k základům a začít znovu – stát se opět začátečníkem, osvojit si zejména mysl začátečníka.

Je zde ještě jedna úroveň – stav, mimo všechny úrovně. Tento stav reprezentuje člověk, jehož jsem nazval živoucí bytostí. Takový hraje svou "vlastní" ligu. Je originální a jedinečný. Japonci mají pro své mečíře, pro ty nejlepší z nejlepších, jenž jsou považováni za národní poklady, zvláštní slovo: mukansa. To slovo značí toho, kdo je mimo soutěž – tedy neporovnatelný. Živoucí – je nepostižitelný. Takuan říká o takovém člověku, že chodí po vodě jako by kráčel po zemi a chodí po zemi jako by kráčel po vodě. Tento člověk není zaměstnanec ani podnikatel, vykonává to, k čemu je povolán – své povolání. Lze o něm říct mnoho superlativů, ale žádný ho nevystihne. Jen jste-li nemocní a on je lékař, víte, že půjdete za ním, ať to stojí cokoliv, je-li to švec, od nikoho jiného byste si nechtěli nechat ušít boty, je-li to mečíř, tak právě od něj byste si přáli nechat si vykovat meč. A je-li to žena či muž, žádného jiného byste nechtěli mít za partnera po celý svůj život.

A jak to celé souvisí s nadáním a otázkou, proč se mu věnovat od dětství? Protože i vzdělávací instituce jako jsou školka nebo jesle, jsou programy. Státní školky jsou programy pro děti jedné skupiny lidí, soukromé školky a školy jsou programy pro děti další skupiny lidí. A tyto vzdělávací programy (instituce) učí děti potřebným i nepotřebným programům pro přežití a pro to, aby je mohly v dospělosti využívat. Přesně to vzdělávací instituce dělají – předávají programy. Některé předávají průměrné a podprůměrné programy, některé předávají kvalitnější či velmi kvalitní programy (např. soukromé lesní, Montessori či Waldorfské školky/školy). V některých působí živí lidé. Ale ani lidé-programy ani živí lidé nemají schopnost vést děti k rozpoznání vrozeného nadání. Na začátku jsem zmínil, že jsou pouze dvě osoby na celém světě, které mají klíč k nadání. Jednou z nich je člověk sám, avšak jeho vlastní klíč je pro něj těžko k rozpoznání pod vrstvou všech běžících programů, jimž navíc slouží další programy, které cíleně odvádějí pozornost člověka od pravé skutečnosti a ztěžují mu orientaci. Tou druhou osobou, která má klíč k nadání, je živoucí člověk. Tedy ten, který ovládl své nadání, má k němu celý a správný klíč. Takový člověk dokáže rozpoznat nadání druhé lidské bytosti, je-li to nadání blízké jeho vlastnímu. A právě od něj se dokáže jiná lidská bytost, dítě či mladý člověk, učit povaze a tajemství vlastního klíče a odhalit tak dříve či později plnou sílu svého nadání. Existuje však jedno nadání, které má vlastnost univerzálního klíče (nikoliv klíče konkrétního). Člověk s takovým nadáním má schopnost rozpoznat a umožnit rozvinout nadání každé bytosti dle jejích momentálních dispozic a situace.

PS: Ve světle mého článku stojí za pozornost mezinárodní pražská Montessori školka a jesle NestLingue, kde věnuji svou pozornost tématu rozvoje vrozených nadání a vedení dětí směrem k autentičnosti. Navenek a na povrchu je NestLingue řádná vzdělávací instituce pro předškolní děti. Dřív hrála prim v první lize mezi soukromými mateřskými Montessori školami v Praze – učily v ní nejpřednější učitelské programy a svými výsledky patřila mezi vůbec nejlepší. V současnosti se od této hry odpoutává a směřuje k tomu, aby mohla být nazývána mukansa a stala se základem a vzorem pro budoucí model vzdělávání dětí.

"Kdo jsi? Jsem Čas, řekl." O jasných hranicích, jejich překračování a o setkání

„Nemůžeme jít za své hranice, pokud nejsou jasně stanoveny. Nemůžeme sami sebe překročit, aniž jasně cítíme, kdo jsme. Mezi jasnými hranicemi a obranářstvím je ohromný rozdíl.“

Kdo jsi? Jsem Čas, řekl. A odkud kam jsi? Od počátku do konce. To není fér říct, že skončíš na konci. A co na tom není fér? Nemůžu tě potom chytit. Já se nechytám. Mě nemůžeš chytit. Ale já bych rád. Proč? Chci vyhrát. Vyhraješ jen tehdy, když se sejdeme, řekl. To je teď? Ne, teď se jen potkáváme. A kdy se sejdeme? Když tu bude ten třetí. A kdo to je? Hádanka. Ty mě zkoušíš! Ne. Ty to víš! Kdo to je? Já si nejsem jist. Jsem jen Čas. Jdu. Ten třetí je jiný. On stojí. Je to Prostor? Ne tak docela. Úuúúú, to mě ničí!! Kdo je to?! On je hranice. Není hranicí, ale je jejím Strážcem. Je to Strážce Hranice? Snad. Jak snad? Špatně se ptáš. Aha, tak … kde je? Ne, to není ta otázka. Jaký je? Pevný. Je daný? Ne, ale může být dán. Kým? Tebou. Ale já nejsem on. Ano, ale on je znamením, že ty jsi. A když se to podaří? To není otázka zdaru. Dobrá, tak když je dán? Pak se sejdeme. A já vyhraju! Pokud tomu tak chceš říkat… Ano, chci. Vyhraju? Nevyhnutelně. Jak tomu říkáš ty, Čase? Říkám, že přejdeš. Kam? Na druhou stranu. Jak to myslíš? Jako po mostě? Ne tak docela – projdeš. Jako branou? Ano.

A řekni mi, Čase, jak poznám, že jste blízko? Já jsem tu pořád. A on? On je blízko i daleko. V něm je tedy ten problém! Problém? No, že nemůžu tak snadno zařídit, abychom se sešli! To nemůžeš. No právě! Ale ani nemusíš. Jak to? Problém je problém. Jak to myslíš? Já nemyslím. Tak kde má tvá úvaha svůj konec? V tvém pochopení. Ale já to nechápu! To je v pořádku. Zkus otázku. Jak zjistím, kdy mi bude dáno? Dej nás dohromady. Ne, to jsem nechtěl slyšet. A co jsi chtěl slyšet? Chtěl jsem slyšet: když se chystám něco udělat, jak poznám, že vyhraju – chci to poznat, abych předem nemrhal sílu. Rozumíš? Ano. Tak co odpovíš? Zkus to. Eeeeh… Pomalu. Dobrá, zkusím, ale počkej. Já nečekám. Dobře, chci se zeptat… Ptej se. Dejme tomu, že to zkusím a zjistím, že se nesetkáváme, že jeden z nás chybí. Pak přijď. Uf! To jsem taky nechtěl slyšet! A co jsi chtěl slyšet? Hmmmm… třeba to, že mám odejít. Tak odejdi. No jo, ale je to správně? Já odcházím pořád. A co když zůstanu? Třeba se to zlepší! On stojí pořád. Tvoje odpovědi mi nepomáhají, Čase. Ty si nepomáháš. Stojíš mezi námi. Spoj nás. Pak ty poznáš stání? A on běh… A já? Ty poznáš to tvé vítězství. Hm, nejsem ani o coul blíž. Protože jsi ještě nevykročil. Já už jsem mezitím odešel další kus cesty. A kde je On v tom případě? Tady. Tady? Ano. Takže… Ano, přesuň ho tam. Tam? Ano. Myslíš jako… Ano. Otevři ty dveře. Udělej to rázně. On tam bude. A když ne? Jdi tam, kam jsi ho dal. Nechoď před ním, ani za ním – potom půjdeme společně. A můžu se vrátit i zpátky, vycouvat? Na tom nezáleží. A na čem záleží. Na Setkání. A co je, když se nesetkáváme? Míjíme se. A k čemu je Míjení. K ničemu, nevím. Můžeš mě minout? Ne. A on? Ne. Eh… My dva jsme vždy spolu. Takže ten bloudící jsem já? Ne tak úplně. Když ty bloudíš, jak říkáš, všichni bloudíme. Pak já nevím, zda jdu. A On neví, jestli stojí. Vše je relativní. Může se to, někdy, zdát …čarovné. Jako sen! Ano, jako sen. Pak můžu létat! Ano, ale nemůžeš se ničeho chytit. Aha, takže „bez přistání“. To nevadí. Ne, dokud se ti nezdá noční můra. Ty víš snad úplně všechno. Nevím, já jen jdu – držím krok – s tebou. Někdo říká, že i běžíš! To je také sen. Aha. A když se sejdete vy dva? Když nás spojíš. Pak je to jako … Ano. …jako když se probudím.

Čase? Ano? Sním? Vyzkoušej to. Jak? Sejdi se s Ním. A najdu tebe. I sebe. A kdo jsem já? To jsi ty.