O očekávání aneb jak získáváme to, co chceme

Očekávání je zajímavý a klíčový prvek lidského života. Lze říct, že náš život je řízen očekáváními. Jak vlastně fungují, odkud pocházejí, a kdy nám prospívají a kdy škodí. O tom je tento článek. Začnu krátkým zenovým příběhem:


Jeden mnich se zeptal zenového mistra Te-šana Süan-ťiena: „Dejme tomu, že se před jedním rozevírá tisíc sáhů hluboká propast a za druhým se ženou tygři a vlci – řekni mi prosím, co udělat v takové situaci?“

„Zůstat bez starosti.“ opáčil mistr.


Jak je možné v takové situaci „zůstat bez starosti“? Smrt vám dýchá za krk, problémy či povinnosti se kupí a vy máte zůstat v klidu, bez starostí?! Možná si pomyslíte: to je fajn, to se mu řekne, zůstaň bez starostí, ale kdo odežene ty tygry, kdo to za mě vyřídí, kdo mi pomůže, udělá mou práci, pohlídá děti, nakrmí zvířata, zaplatí složenky? Všechny tyto otázky a námitky jsou přirozené a všechny prozrazují očekávání – negativní očekávání.

Očekávání, která přicházejí zvenčí nebo jste je přejali zvenčí, vám berou energii. Vaše vlastní, autentická očekávání vám energii dávají. Všimněte si slovního kořene, je jím slovo čekat. Čekání je zapomenuté umění, opuštěný prostor. Zapomněli jsme jak čekat, za vším se ženeme, spěcháme. Vnější očekávání znamená, že ve vnějším světě něco domnělého čeká a vy se nutíte k následování, musíte za tím jít, musíte něco udělat, někam se včas dostat, vyvinout úsilí a energii. Kdežto jde-li o vaše autentické očekávání, jste vy tím, kdo čeká a okolní svět je tím, kdo přichází. Toto čekání však není čekání na něco, je to bdělé vědomí. Když čekáte na něco, jste mimo rytmus, nerozumíte své situaci. Když jste ve stavu bdělého vědomí, cítíte rytmus, jste ve správnou chvíli na správném místě. Pořád. Vnější očekávání jsou vždy negativní - otevřeně nebo skrytě motivovaná strachem. Vnitřní očekávání nejsou nikdy negativní, právě naopak.

Ukážu to na příkladu. Očekávání, která vám byla vnucena, např. výchovou nebo školou, která jste vědomě či nevědomě přijali, se obvykle projevují otázkou typu: „Jak mám donutit ty lidi, aby dělali to, co chci já?“ nebo: „Jak mám zařídit, aby druzí přestali dělat to, co se mi nelíbí, to co nechci?“. Jak to mám udělat, abych zbohatnul, abych se vyléčil z nemoci, abych nemusel pracovat, abych zhubla, aby mě ostatní měli rádi, aby mě miloval, abych byla dobrou matkou, abych byl opravdovým mužem? Jak splníme výrobní cíle nebo prodejní plán, zvýšíme obrat či zisk? Jak získáme to, co chceme?

Vše, co jsem vyjmenoval, lze skutečně zařídit, jde to „udělat“, jde toho dosáhnout - silou a vůlí. Bude vás to stát váš čas, váš život, nesmírné množství energie, vyčerpá vás to a nakonec odhodí. Žádná radost na konci, žádné opravdové uspokojení, žádný pocit štěstí. Plníte-li očekávání, jež přicházejí z vnějšku, sloužíte jim, dáváte jim svou energii. Tímto způsobem vás vlastní vaše firma, které, v souladu se „svými“ očekáváními, dáváte denně 10 – 12 hodin svého času v kanceláři, víkendy na telefonu. Tímto způsobem vás vlastní nemoc, kde v souladu s všeobecným přesvědčením očekáváte, že vám pomůže „boj s nemocí“ pomocí množství léků, náročných operací nebo bolestivých procedur. Tímto způsobem vás vlastní a vyčerpává „vaše“ očekávání toho, co to znamená být dobrým otcem, milencem a úspěšným mužem – bez ohledu na to, zda to zahrnuje představu sexuální výkonnosti, velikost konta nebo schopnost najít a udržet si krásnou ženu.

Uvědomte si, že žádné z těchto „vašich“ očekávání ve skutečnosti není vaše. Očekáváte od sebe pracovitost, zdraví, mužnost či ženskost? Považujete se za svědomité, přátelské, poctivé, slušné, hodné, milující a laskavé lidi, kteří pomáhají druhým? Zahoďte to! Všechno to zahoďte! Co tím myslím? Nesnažte se být hodní, nepovažujte se za slušné a pracovité, jen buďte hodní, slušní a pracovití, jen to dělejte. Jinak je to pouze kámen, který s sebou táhnete – ne, je to kámen, který před sebou tlačíte do kopce a který vám vždy těsně před vrcholem sjede a stáhne vás zpátky dolů do beznaděje. Podívejte se na ten kámen dobře. Podívejte se dobře na vaši pracovitost, náboženství, politiku, na svědomitost, na své nemoci, starosti, výkonnost, zisky a ztráty, mužnost či ženskost. Jsou to jen vaše představy – je to váš sport, takový zvláštní koníček. Něco jako jízda na kole, ale na rozdíl od jízdy na kole tady si nic neužijete. Je to agrese. Jste agresivní vůči sobě samým. Když si to začnete uvědomovat, mnoho z těchto podmíněných, nutkavých činností přirozeně změníte nebo opustíte. Prostě samy zmizí. Uvědomíte si, že už nepotřebujete tvrdě pracovat ani tvrdě milovat, že nepotřebujete konflikty, názory, odsuzování, že nepotřebujete vyčerpání ani neštěstí a deprese.

Zbavit se očekávání se může zdát zdánlivě obtížné a nepohodlné. Obtížné však není vůbec. Není potřeba nic zvláštního dělat. Stačí si jen uvědomovat svá očekávání, rozpoznávat je. Nepohodlné? To ano, takové to opravdu může být. Důvodem je fakt, že i negativní očekávání nám dávají energii, a to tím, že poskytují naší očekávané identitě strukturu pro existenci, pro přežití. Dávají nám pocit jistoty. Rozpadání této struktury je přirozené, ale je člověkem přeneseně vnímáno jako ohrožení jeho existence, ohrožení hranic jeho známého já. Vytvořená, umělá identita se rozpadá a s ní se ztrácí i všechny vazby a významný způsob, kterým získávala energii z okolí. Avšak když se tato struktura rozpadne, nenastane konec člověka, nastane konec jeho živoření a přežívání – a začne jeho – váš – skutečný a autentický život. Napojíte se na svůj původní a daleko silnější zdroj.

A najednou se začnete cítit líp. Budete mít víc energie. Všechna vnější a přijatá očekávání vám ji brala. Snažili jste se být vzornými podnikateli, obchodníky či zaměstnanci, vzornými muži, ženami, otci od rodin, prostě vzornými lidmi. A teď nemusíte. Můžete, ale není to třeba. Jste jen sami sebou. Bez podmínek. Skvělé, ne? No, někdy místy i dost hrozné, protože najednou žijete s někým, komu jste se celý život snažili vyhnout - sami se sebou.

A co teď? Co potom?

Potom – respektive postupně nastane ten zázrak. Vaše očekávání začnou vznikat zevnitř. Začnete si uvědomovat svá očekávání. Začnete si uvědomovat, kdo jste a že můžete očekávat to nejlepší. Ne to nejlepší vzhledem k okolí, ne nejlepší ve srovnání s něčím vně, ale jen nejlepší. Očekávání, které vychází zevnitř, nic nestojí. Budete mít dobrou práci, ne protože jste svědomití. Budete svědomití, protože máte dobrou práci. Budete bohatí ne proto, že jste tvrdě pracovali, ale budete s láskou pracovat, protože se cítíte bohatí. Budete druhé milovat ne proto, že jsou krásní, budou krásní, protože je milujete. Očekávání, které vychází z vás je realizace vaší bytosti, vašeho nadbytku energie. Je to přetékání vašeho dobrého pocitu do okolí, do světa. To je skutečná láska. A najednou budete opravdovými muži a ženami aniž byste pro to cokoliv udělali, aniž byste museli cokoliv splňovat, budete úspěšnými podnikateli nebo spokojenými zaměstnanci, dobrými otci a dobrými matkami. Vyléčíte se z nemocí, odvyknete jim, protože nemoci jsou jen špatný zvyk. Problémy zmizí, bohatství přijde za vámi. Všechno co potřebujete, za vámi přijde – samo od sebe.

Budete jako slunce dávat energii všemu a všem kolem sebe. Dříve, když jste plnili vnější či přijatá očekávání a řídili se „dobrými radami“ druhých, bojovali s osudem či s ostatními lidmi, pořád jste někam směřovali, pořád jste někde něco hasili, něco řešili a za něčím se honili.

Teď už nebudete směřovat, ale ani tím neztratíte směr. Vy sami budete tím směrem – vy a směr budete jedno. Stanete se ukazatelem i cestou. Uvědomíte si, čím vším jste. Jste originálem. Případné selhání, neschopnost či nedostatečnost je v pořádku, nemoc je v pořádku, omezení jsou v pořádku, nálady jsou v pořádku, vaše tělo je v pořádku právě tak, jak je. Nedávejte podmínky svému štěstí. Nechejte štěstí určovat vaše podmínky.

Začal jsem zenovým příběhem a na závěr se k němu vrátím. Ani štěstí totiž nesmí být podmínkou štěstí. Mistr odpovídá: „Zůstat bez starosti.“ To je odpověď člověka, který je úplně uvolněný a má ohromné množství energie. Ale tygři a vlci tím nemusejí zmizet. To je jejich věc, co udělají. Třeba toho dotyčného zabijí a sežerou. Ona bezstarostnost není lístkem, který člověku v těžké situaci koupí záchranu. Mistr má však tolik energie, že záchranu nepotřebuje. Když má zemřít, zemře. Ani smrt není problém, když máte takovou míru a kvalitu energie. Možná ho tygři a vlci sežerou, možná ne. To není jeho starost. On není bez starostí proto, aby ho vlci a tygři nesežrali. Bezstarostnost je jeho přirozený stav. Jeho očekávání vychází z jeho bytí, zevnitř. Nedává svému štěstí a svému životu žádnou podmínku. A tak se mu ani život samotný nemůže stát mrakem, který by zastínil slunce jeho bytí.



PS: Pro ty, kdo rozumějí slušně anglicky, přidávám ještě bonus o tom, jak důležité je věřit a oč důležitější je to believe in the right thing, věřit sobě, tomu kdo opravdu jste se vším všudy (třeba i se slepotou). Nádherně a vášnivě o tom na příkladu svého životního příběhu hovoří Caroline Casey v neobyčejně inspirující a silné přednášce s názvem Looking past limits

Mohou dát děti život svým rodičům?

Život – ten biologický – dávají dětem rodiče. Mohou ale děti dát život svým rodičům? Já tvrdím, že ano, a to když se přestanou snažit uspokojit a naplnit rodičovská očekávání a začnou plnit svá vlastní přání, když se přestanou snažit dělat radost rodičům, a začnou být sami radostnými, když místo na štěstí svých rodičů, začnou myslet na své vlastní štěstí.

Rodiče nelze uspokojit. I kdyby se děti roztrhaly, vařily jim, uklízely, dávaly peníze, vystudovaly nejlepší školy a našly si nejlepší zaměstnání, nevěsty a ženichy, porodily nejkrásnější děti, chodily na návštěvy každý den, nikdy neučiní své rodiče spokojenými, šťastnými a naplněnými. Nespokojenost rodičů ve skutečnosti nemá s dětmi nic společného. Je to jejich vlastní nespokojenost. Cokoliv děti pro rodiče udělají, může být použito proti nim – neboť tuto rodičovskou nespokojenost mohou všechny důkazy lásky a oddanosti uklidnit a zakrýt pouze na krátký čas – nemohou ji však odstranit.

Je zde jedna cesta, která jde zdánlivě proti proudu, je proti zvyklostem a konvenci, která držela a drží generace lidí v utrpení, doslova v pekle. Tou cestou je vykašlat se na to, jestli jsou rodiče spokojení a začít být sám spokojený – žít svůj život podle svých přání, dělat to z čeho máte dobrý pocit. Nakonec jen vlastním příkladem – tím, že děti upustí od svého utrpení, mohou skutečně přinést klid do života svých rodičů – dát jim symbolicky nový život – inspirovat je ke změně. Neboť i jejich rodiče byli jednou dětmi a všichni se učíme stejně – okoukáváme, napodobujeme. Nenapodobujte a nepřizpůsobujte se nespokojenosti vašich rodičů. Dovolte jim přizpůsobit se vašemu štěstí!

Staňte se šťastnými. Buďte šťastní. Nezachraňujte rodiče, neberte na sebe odpovědnost za jejich štěstí a spokojenost. Jděte jim příkladem! A uvidíte, že váš život, klid a štěstí začnou pomalu pronikat do života vašich rodičů a vašich blízkých. Je to nevyhnutelné. A je to jediná možná cesta. Nestarejte se o rodiče. Postarejte se o to, abyste byli šťastní. A vaše štěstí se postará o vaše rodiče.

Tady bych mohl svůj krátký text ukončit, ale ještě cítím, že zbývá říct pár vět. Stejně jako vy nemůžete ničím, co uděláte přinést štěstí a spokojenost vašim rodičům, stejně tak ani oni nejsou a nemohou být zdrojem vašeho štěstí. Uvědomte si ten fakt. Mohou být velikou inspirací a vzorem, pokud jsou to velkorysí a štědří lidé, kteří žijí naplněným životem.

Mějte své rodiče v úctě a respektujte je bez ohledu na to, jací jsou. Pokud jsou to šťastní a spokojení lidé, učte se od nich. Ale pokud ne, tak odejděte, držte se od nich dál a nevracejte se, dokud nebudete šťastní! Jinak budou vaše návštěvy jen více či méně rozmnožovat nepochopení a utrpení, které se v cyklech opakuje už po nespočetné generace, kdy rodiče vysávají sílu a energii ze svých dětí a živí v nich pocity viny, přenášejí na jejich bedra svá očekávání, odpovědnosti a povinnosti, které na ně zase naložili jejich rodiče. Vzniká tak začarovaný kruh vzájemné závislosti – nevyhnutelného parasitismu, kde každá strana nějakým způsobem oslabuje stranu druhou. Rodiče parazitují na připoutanosti svých dětí, ale i děti parazitují na připoutanosti svých rodičů, na tzv. „rodičovské lásce“.

Uvědomte si a pamatujte, že ten koho milujete, vám není ničím povinován. Láska je stav bezpodmínečné náklonnosti, bezpodmínečného dávání bez očekávání. A nenechte se zmást, není zde nikoho, kdo by dával ani akt dávání, je zde pouze stav plnosti. Z této skutečnosti je patrné, jak nesmírně důležité je nejprve stát se šťastným a naplněným. Samotný pocit naplnění však není podmíněn ani určen dosažením jakýchkoliv věcí, pozic, titulů nebo majetku na tomto světě. Je to stav bytí, hlubokého uvolnění mysli a těla.

Tento stav mysli a těla se projevuje otevřeným srdcem a je zdrojem energie, která dokáže projasnit a přeměnit život druhých lidí, a dát symbolicky i doslova nový život i vašim rodičům.

Jak se to má s penězi?

Peníze mohou být krásné. Jsou geniálním prostředkem směny. Jsou prostředkem ke splnění lidských snů, pro získání mnoha obdivuhodných a příjemných věcí stvořených člověkem. Lze za ně pořídit vše dobré na světě – dobré jídlo, cestování i střechu nad hlavou, pohodlné oblečení, nástroje, poesii, hudbu, obrazy i lekce u učitelů hry na klavír nebo matematiky. Jediné, co si za ně nelze koupit je to, co je v člověku věčné – blaženost, smysl života, lásku, duchovní hodnoty.

Peníze jsou jako děti. Jak se chováte ke svým penězům? A jak ke svým dětem? Děti milují hry, jsou schopny neustále se radovat a oslavovat, jejich energie pro hru je zdánlivě nevyčerpatelná. Nedotýkáte se jich, tak jako peněz na spořicích účtech? Zavíráte své děti do sklepa jako peníze v bance? Držíte je pod dozorem a nikam nepustíte? Nebo je vyhazujete oknem? Hlídáte je na každém kroku? Bojíte se o ně?

Zkuste se podívat na peníze jako na děti, jako na sebe, když vám byly tři nebo čtyři roky. Peníze jsou neposedné! Vyžadují pozornost. Milují pohyb! Pořád by se někam vrhaly, proudily, směňovaly se. Hra peněz je směna. Kolik peněz dáte, tolik dostanete. Ale někdy nedostane zpátky žádné. A někdy naopak jich přiběhne desetkrát tolik! Čím to je? Můžete mít spoustu peněz a nemusíte z nich mít žádnou radost, právě naopak! Čím to je?

Je to vaším postojem k penězům. Podobně jako odpovídá spokojenost vašich dětí lásce a důvěře, kterou jim věnujete, odpovídá také ochota peněz přijít k vám kvalitě vaší pozornosti. Buďte prosím pozorní – píšu o kvalitě, ne kvantitě pozornosti! Kvalita sama určuje správnou kvantitu. Vaše peníze musejí vědět, že je máte na úžasné věci! Mějte to na vědomí. Představte si: je to jako byste své děti, přes týden kdy chodí do školy a plní své povinnosti, připravovali na to, že o víkendu spolu půjdete na dobrodružnou výpravu do neznáma. Možná že byste jim to naznačili i slovy, ony by to však samy cítily z každého vašeho gesta, viděly by, že ve sklepě cosi kutíte, že něco zařizujete a že se sami připravujete na to dobrodružství.

Peníze vás milují! Stejně jako děti, jako vaši zvířecí miláčci! Stačí, když jim prostě dáte prostor a volnost, když je necháte v pohybu, když si s nimi budete hrát. Ne za každou cenu, ne pořád. Hrát si neznamená být aktivní, být posedlý „děláním“, vymýšlením aktivit, investováním, kupováním nebo cestováním. Hrát si znamená být uvolněným, pomalým, plynoucím. Hrajete si, když máte chuť si hrát, ne když si chce hrát někdo druhý nebo když cítíte, že byste si měli hrát nebo když se to od vás očekává. Hra vychází z vašeho dobrého pocitu a ten vychází z vaší uvolněnosti, z toho, že máte čas. Dejte na to dobrý pozor, jinak se z vašeho života stane jen honba za penězi, únik před strachem z nedostatku, který žádná suma peněz spolehlivě neutiší.

Skepticismus mnohých lidí spočívá v tom, že vidí, že jsou na světě velmi bohatí a velmi chudí lidé. Existují lidé, jejichž nadáním je tvořit bohatství – finanční bohatství. Někdo je prostě nadaný malíř, někdo skvělý účetní a někdo je nadaným boháčem. Tak to je. Problém tkví v tom, že ti, co mají schopnost rozmnožovat peníze, si je schovávají a schraňují. Každý lidský dar slouží k obohacení druhých. Až skrze sdílení našeho daru se stáváme celiství a šťastní. A tak se lékař stává bohatým tím, že léčí – resp. tím, že lidé, o které pečuje, jsou zdraví. A nemusí jít nutně o bohatství finanční, i když k tomu patří. Opravdovému lékaři nezáleží na tom, co dostane, ale co dává. A člověk, který umí vytvořit finanční bohatství, se má starat o to, aby se to bohatství dostalo k co nejvíce lidem. Ale nepleťte si to s nakupováním věcí a rozhazováním peněz, ani s promyšleným investováním do dobročinných organizací! Finančně bohatý člověk, tak jako každý bohatý člověk, ať je jeho bohatstvím schopnost léčit či vařit, má za úkol vnímat, kam jej jeho dar, jeho nadání, jeho bohatství směřuje.

Vaše peníze vědí, co chtějí. Vaše schopnosti vědí, kde je jich potřeba. Neuvěřitelné? Vyzkoušejte si to. Naslouchejte jim. Jdou tam, kde je radost být, kde je radost si hrát, kde je naplňující sloužit, kde je potěšením sdílet a potěšením dávat – tedy směňovat sebe (nikoliv něco za něco).

Peníze, stejně jako lidé, se touží směnit za něco, co má smysl, co je krásné. Peníze jsou prostředkem pro oslavu. Tak se to má s penězi. Patří k životu, jenž je oslavou sebe sama.

O novém školském řádu a systému vzdělávání

Naše babičky a moudré tety věděly a vědí, že člověk je součástí svého prostředí, a že v tomto prostředí je obsaženo vše, co potřebuje pro svůj život, zdraví i přežití. A tak se kupříkladu říkávalo, že byliny, které rostou okolo vašeho domu a na vaší zahradě, jsou ty, které potřebujete. Příroda je moudrá. Nestojí si v cestě. To umí jenom člověk, který zapomněl, že je součástí přírody. Dnes jsou děti deprimovány a nuděny systémem školství, který je zastaralý a nefunkční, který je molochem sloužícím akademikům a zaměstnancům v učitelských pozicích. Tento systém omezuje jak děti, tak i skutečně nadané učitele.

Lidé v přirozeném, neomezujícím a neautoritativním prostředí vytvářejí společenství – rodiny, komunity, obce. V takovém pospolitém společenství se o výchovu dětí přirozeně stará celá komunita – každý má svou roli, své místo. V takovém prostředí se malé děti a děti do 12 až 14 let učí u lidí blízkých a důvěryhodných.

To, co vidím, je nevyhnutelnost zániku jednotného školského systému diktovaného státem, jehož produktem jsou zprůměrovaní a demotivovaní „řádní“ občané. To, co vidím, jsou společenství lidí, kde se děti do 14 let učí u učitelů, kteří pocházejí z jejich blízkého okolí, kteří tam bydlí a působí. Právě tito lidé, bez ohledu na to, co vystudovali, jsou ti správní učitelé dětí „základních škol“ neboť v tomto věku je důležitější JAK učitelé děti učí, než CO a ČEMU je učí. Důležitější je přístup a předání hodnot týkajících se mezilidských vztahů, tvořivosti, schopnosti objevovat a experimentovat. K těmto hodnotám patří i základní dovednosti jako je čtení, psaní a počítání, které dnes dokáže své děti naučit každý základně vzdělaný a pozorný rodič.

Tímto způsobem mohou v rodinách, komunitách, společenstvích a obcích vznikat a rozvíjet se určité dovednosti a znalosti, které budou další generace dále prohlubovat. Dejme tomu, že by v obci bydleli zejména nadaní řezbáři, truhláři a lesníci. To by bylo nadáním jejich komunity, zdrojem jejich hrdosti i bohatství. Přirozeně by vedli své děti k lásce k těmto řemeslům a rozvíjeli u nich tato nadání. Taková obec by tím vešla ve známost. Potřebovali byste nejlepší truhláře? Zajeli byste do „Truhlařovic“ za tamějšími rodinnými mistry řemesla.

Ale pojďme dále. Co když se narodíte ve vesnici kominíků, kteří vás naučí svému řemeslu, ale vám se zdává o hudbě a o klavíru? Středoškolská léta (mezi 14 a 18 lety) by sloužila právě těm, kteří by, ač vzděláni ve své obci či komunitě, cítili, že jim tam chybí to jejich, po čem touží a k čemu je to táhne. Když to zjednoduším, tak byste mohli zjistit či vědět, že učitel hudby a klavíru a obec plná muzikantů je hned za humny, v nejbližším městě. A pokud se takový učitel nenachází v blízkém okolí, v domovině, je třeba jej najít a dát se u něj do učení – stát se učedníkem, studentem nebo tovaryšem, jak se říkalo. Tam, v blízkém i vzdáleném okolí, by měli pokračovat ve studiích mladí lidé mezi 14 a 18 rokem života – v oborech, které si oni sami vyberou a u učitelů, kteří je přijmou.

Tady by pravděpodobně mnoho lidí mohlo skončit – dle svých dispozic by realizovali svá nadání pro dobro a užitek svůj i druhých. Avšak zbývá ještě jedna skupina studentů, jedna skupina hledajících. Dnes jim říkáme vysokoškoláci, jsou to mladí lidé ve věku zhruba od 18 do 26 let, resp. do 30 let. V osmnácti letech už mají nejen obecné a specifické základy od učitelů ze své obce, ale také mají za sebou specializaci a praktické studium u odborníků daného řemesla či profese svého kraje či zemského celku. Na blízkém východě, v arabské kultuře (a nejen tam) bylo tradicí, že se mladý člověk musel vydat do světa. I my to u nás známe – z pohádek. Vydat se do světa je tou nejlepší „vysokou školou“ života. Už to však nebyla cesta za humna, do vzdáleného či blízkého města v kraji. Byla to cesta do neznáma, avšak ne nazdařbůh. Ve skutečnosti bylo cílem takové cesty najít opravdového mistra – ať už velkého učitele, básníka, vizionáře, válečníka, léčitele nebo řemeslníka. Takoví lidé se obvykle vyskytovali v hlavních městech říší, na univerzitách, ale ti největší mistři a mystici se nacházeli na neznámých místech a nebylo snadné je najít a nebylo snadné je poznat, či dostat od nich pozvání a povolení ke studiu.

Mladý člověk definitivně opustil svůj rodný kraj a putoval i několik let. Pokud naše velkého mistra a učil se u něj, mohl se sám stát mistrem. Ve skutečnosti nehledal jen lepší techniku nebo tajemství řemesla, hledal a nacházel tajemství nejvyšší – sám sebe. Jeho pouť byla tavící pecí jeho duše. Studium u mistra bylo přeměnou mladého člověka v člověka dospělého, celistvého. Takový se potom mohl stát mistrem a učitelem druhých a obvykle se také vrátil domů, kde vedl naplněný život. Neboť jak říkají sibiřští šamani, člověk má žít v zemi svých duchů, svých předků – tedy v krajině, kde se narodil.

Nový systém vzdělávání, o kterém zde píši, je založen na lidové a přírodní moudrosti. Není tedy nový ve smyslu nepoznaný – historie tento koncept zná, ale zatím jej nedokázala naplnit, protože člověk touží po moci, slávě, renomé, titulech a bohatství a po tom, aby byl mistrem druhých a pro druhé než mistrem sám sobě. Ale přichází znovu čas, kdy to můžeme změnit. Systém vzdělávání, který jsem představil a oprášil nelze kontrolovat, neexistují v něm tituly, kterými by bylo možno se chlubit nebo srovnávat. Je to však systém, který v člověku rozvíjí jeho vlohy a nadání přirozeným a nenásilným způsobem. Otevírá nekonečné možnosti, aniž by člověka demotivoval nebo za něj přejímal odpovědnost. V tomto přístupu neexistuje povinnost, je založen na spolupráci. Rozvíjí ducha a tvořivost, rozvíjí a vytváří zdravou společnost prostou otrockých a zbytečných prací a hlavně nestaví člověka tam, kde ho chce mít, ale tam, kde on sám chce stát.

Dnes tento přístup už v neoficiálních rovinách existuje a nejen v oblasti vzdělávání, ale například i v oblasti potravin a zdravé výživy, zdravotnictví a ekonomiky. Lidé dávají přednost plodinám vypěstovaným ve své obci, svém kraji či zemi, nakupují u svých farmářů a hospodářů, nechávají se léčit od svých rodinných lékařů, místních léčitelů a znalců bylin. Je zřejmé, že pro vzdělávání platí to samé. Buďte nejlepšími učiteli svých dětí. Nacházejte pro ně učitele ve svém okolí, važte si jich a dobře je plaťte. Myslete lokálně, jednejte světově. A žijte spokojeně!

Po třech letech od napsání svého článku jsem narazil na rozhovor týkající se stejného tématu v rozhovoru s Šárkou Winter.

O úkolu učitele a účelu vzdělávání

Učitel má jediný úkol – vést děti a studenty k tomu, aby se vyjádřili – a to jakkoliv tvořivě. Nemají sedět trpně v lavicích a poslouchat monology o ničem a prázdná intelektuální cvičení přednášená pseudoučiteli, které samotné nezajímá, co říkají. Děti nemají být oběti sadistů, malých Napoleonů a podružných školních politiků, kteří si na dětech spravují své komplexy a realizují touhu ovládat.

Vyjádřit se – předvést se – to je zapomenutý účel vzdělávání. Nacházet a překračovat své hranice. To vyžaduje proces zkoušení – student musí zkoušet, nikoliv být zkoušen! Experimentovat! Všechny velké objevy světa byly učiněny díky pokusům, díky výletům do neznáma, díky experimentování. Všechny triky na skateboardu, na lyžích, na kolech, autech, snowboardu a jinde vznikly skrze experimentování, zkoušení a opakování. Všechny „triky“ v matematice taktéž. Opakování není matka moudrosti proto, že se nás cpe starými daty a nutí nás si je pamatovat, ale protože my sami bez ustání hltáme nové věci. To je definice opravdového učení.

Opakování je tedy o nadšení, ne o nudě. Nemám nic proti cvičení paměti, ale je rozdíl mezi cvičením se malé násobilky nebo hudebních stupnic, které jsou základem pro další možnosti experimentování, objevování a tvoření nových souvislostí a mezi pamatováním si bezvýznamných dat a událostí jejichž „význam“ tkví zejména v tom, že způsobila velké utrpení „učiteli“, který je dále nutí a vyučuje druhé, hnán motivem, který lze nejlépe vyjádřit slovy: „já jsem musel trpět, teď budete trpět i vy“.

Úkol učitele a účel vzdělávání je umožnit vyjádřit se a experimentovat. Škola hrou, to je učení se, jehož kořenem je experiment, kmenem opakované zkoušení všeho nového a větvemi a listy je jedinečné tvořivé vyjádření. Plodem takového vzdělávání je osobní rozvoj, seberealizace a služba druhým.

Zajímavou audio-prezentaci na téma školství a kultura učení předkládá také Dr. Tae

Násilí hodné hrdinů

V dnešní společnosti je násilí tabu. Proto je naše společnost tak násilná a lidé mají pocity bezmoci a izolace. Násilí není agrese. U těchto dvou slov je třeba začít. Násilí je slovo, které znamená užití síly. Každá lidská bytost na tomto světě je obdařena silou – fyzickou i duševní. A každá lidská bytost touží uplatnit a předvést svou sílu – ukázat se. A nejedná se jen o přání člověka, ale přímo o biologickou a existenční nutnost. Člověk nemůže nevyužívat svou sílu. Pokud se o to pokusí a vědomě či nevědomě ji potlačí, projeví se ta energie jinak – nezdravě, pokřiveně. Vnitřně jako nemoc nebo tloustnutí, navenek třeba jako agrese. Agrese je agregovaná – tedy nahromaděná, potlačená síla. V tomto smyslu slova je násilí výbuchem agrese, výbuchem síly, která se nemohla či nesměla projevit.

Síla je krásná. Podívejte se na Slunce nebo na strom – to jsou čisté projevy mohutné životní síly. Společnost se krásy a síly bojí a tak si nárokuje právo určovat co je krásné a co ošklivé, co je silné a slabé, správné a špatné. Vymysleli jsme si spoustu velmi důmyslných mechanismů a systémů, které naši sílu potlačují a usměrňují už od dětství. Máme instituce jako je rodina, škola, zdravotnictví, zaměstnání, státní aparát, média a jiné nástroje společnosti, které nás hlídají a kontrolují, zda se tzv. „chováme slušně“, zda nevybočujeme z řady. Slušné chování – tedy chování etické a ctnostné – však nelze vynutit. Vynucení vytváří pouze poníženost a přetvářku – morálku a agresi. Opravdové slušné chování je přirozeným projevem člověka, který vyjadřuje sám sebe takový, jaký je – který může projevovat své bytostné nadání – to, v čem je silný. Všechny zmíněné systémy společnosti však působí opačně, což děti i dospělé lidi vede k adaptaci – jednoduše řečeno k podvádění, lhaní a manipulaci. V extrémních případech k zoufalství a násilí ve formě agrese.

U žen se potlačené násilí projevuje obvykle nepřímo nebo víc skrytě – a nabývá forem agrese zaměřené proti sobě (psychické obtíže, problémy s váhou, deprese, sebepoškozování), dětem (týrání, bití, citové vydírání) nebo manipulace se svým okolím a obzvláště pak s muži. Takový stav neprospívá nikomu a musí se nevyhnutelně změnit. Můžeme ho změnit, právě když si uvědomíme, jakou roli v jeho pozadí hraje násilí a jak jej lze využít.

Existuje totiž i jiné „násilí“, krásné, hravé násilí, které není agresí, ale bouřlivou radostnou vzpourou proti všem umělým systémům, rutinám a autoritám, násilí, které není cílem samo o sobě, ale prostředkem – k tvoření, celistvosti a duševní dospělosti. Chci se o něm zmínit zejména v souvislosti s dětmi – chlapci a kluky – protože právě muži v našem světě jsou největším zdrojem agrese a krutosti. Vyblbnutý a vydováděný muž není sexuálně násilný, není agresivní vůči ženám, dětem ani zvířatům.

Dnes se otevřeně začíná hovořit o tom, co se dlouhá léta jen šeptalo – v naší společnosti chybí přechodové rituály a to zejména u chlapců. V tradičních původních kulturách (např. u severoamerických indiánů nebo australských Aboriginců) měly tyto rituály své místo, řád a čas. Není to tak, že by nám dnes tyto rituály zcela chyběly, ale jsou potlačené a skrz nevědomí se projevují různými nepřirozenými formami. Jednou z nejabsurdnějších je ubližování dívkám nebo šikana slabších spolužáků ve škole. Kluci a mladí muži, kteří se chtějí ukázat, si vybíjejí agresi právě na těch, v jejichž očích touží být za hrdiny – na dívkách a ženách. Je přirozené, že z hrdinů jsou rázem hrubci, blbci a hlupáci.

V dospělosti se pak tito „hrdinové“ projevují jako zloději či bezohlední obchodníci, kdy agresivním projevem násilí je hra na získávání peněz a obírání druhých, politici, kde se agrese transformuje do soutěže o moc a vliv nebo profesionální sportovci, kteří jsou mylně považováni za hrdiny, a jimž agrese vůči sobě či druhým přináší slávu, prestiž a peníze. Profesionální sport je obecně společenským katalyzátorem, který uvolňuje potlačené napětí celých skupin lidí. Na druhé straně sport ve smyslu sportování, ve smyslu hry a hravosti, je jedním z krásných a ušlechtilých způsobů, jak projevit a ukázat svou sílu. Ale nenechte se zmást, i mezi profesionálními sportovci se občas najde někdo, jehož přístup je oproštěný od agrese a jehož hra je opravdovým uměním, které povznáší ducha. Takový člověk se pozná podle toho, že mu fandí a obdivují jej všichni bez ohledu na klubovou či národní příslušnost.

Příběh hravého násilí a vzpoury proti systémům kontroly začíná v dětství. Kluci milují válku. Poznávají celistvost skrze destrukci jednotlivostí, skrze objevování a definování svých hranic. Válka byla kdysi hrou – hrou pro dospívající chlapce a mladé muže, jež jim umožňovala poznat hranice svých sil a rozvíjet se. Jejím účelem tehdy nebylo zabití soupeře. Byl to zápas, kde šlo o kontakt, byl to lov, byla to výzva předvést svou sílu a schopnosti. Když jsem byl kluk, naší nejoblíbenější hrou byla válka, hra na vojáky s puškami vyrobenými z klacků, s granáty v podobě hroud uschlé hlíny nebo klasů kukuřice.

Nikomu z nás nebylo víc než osm let. Hráli jsme bitvy na poli, kolem domu, na zahradě nebo v lese. V zimě byly municí sněhové nebo ledové koule. Patřilo k tomu stavění bunkrů, úkrytů a pevností a všechny možné lovecké a válečnické dovednosti. Scénáře byly různé – např. ten, který se dnes standardně objevuje ve střílečkách (tj. válečných počítačových hrách) a hráči jej znají jako CTF (capture the flag – tj. boj o vlajku) nebo jako Domination (kde se hájí jednotlivé body území proti nepříteli) nebo Headquarters (velitelství), kde je zapotřebí uhájit po co nejdelší dobu určité místo, pevnost. To jsme všechno dělali a milovali! Stříleli jsme z praků a samostřílů a luků na vrány na poli a sloupech elektrického vedení, na sršně, kteří si udělali hnízdo v našem oblíbeném remízku. Vránu jsme nikdy netrefili a sršni nás naštěstí nepobodali, i když to bylo divoké. Všechno tohle bylo divoké – bylo to násilí. Nikdo z nás to tak nevnímal, nepojmenoval, ale cítili jsme se dobře, jako hrdinové, jako lovci, jako válečníci. Stejně tak jsme milovali, když se s námi pral táta, když jsme se ho s bráchou snažili přeprat všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Taky jsme chodili do lesa na lovecké výpravy, kde ulovit znamenalo hrát si na lov, na skrytého nepřítele, kde odměnou byl tichý postup lesem a úlovkem zahlédnutí divokých zvířat nebo alespoň nalezení nějakých hub pro mámu na smaženici.

Bylo to, dnes tak vzácné, násilí formou hry. Ne hra na násilí! Násilí a destrukce je jen prostředek, nikdy nesmí být cíl. Byli jsme tvořiví! Vytvářeli jsme společenství, aliance a party – i třeba jen na chvíli, na jeden boj, jednu bitvu. Učili jsme se boji, spolupráci, míru i ústupu a někdy i útěku (to když se v hroudě hlíny skrýval kámen a někdo z protivníků to odskákal krvavým šrámem na hlavě). A to nás nikdo neřídil, nikdo nás nedozoroval, nikdo nám nevytvářel prostředí. To prostředí tam bylo a my jej využívali, jak jsme uměli nejlépe! Byli jsme tam jen my a naše chyby. A v poledne jsme se vraceli z dobrodružných výprav, bitev a schovávaček domů na oběd a večer s klekáním na večeři.

Co jiného je násilí, než hra – na válku, na utrpení a poznání, na hledání a nacházení, na pozvednutí ducha?

Násilí dnes znamená agresi. Tam, kde nejsou hrdinové, jsou agresoři, násilníci, politici, lháři, zloději a manipulátoři. Dopřejme sami sobě i dětem – klukům a holkám – cítit se jako hrdinové a hrdinky. Lidé, kteří nemají nebo nezažili pocit hrdinství, jsou plní smutku, apatie a zášti. Jsou to chudí lidé, lidé, kteří neumějí a nechtějí nikoho ocenit, pohladit, poděkovat. Ale jaké máme dnes příležitosti stát se hrdiny, vybojovat velké bitvy a dosáhnout spokojenosti a štěstí? Cítí se jako hrdina táta, který od rána do večera dře v práci? Cítí se jako hrdina, když vydělá hodně peněz? Cítí se jako hrdinka máma, která je celý den uprostřed „bitvy“ s dětmi a domácností? Cítí se kluci jako hrdinové, když přinesou jedničky ze školy? Možná, na chvilku. Ale oni všichni cítí, že to není život, že tam nejde o život, že to dělají jen pro sebe anebo z nutnosti, že to postrádá prvek sdílení, ale také napětí a vzrušení, že svou sílu neukazují, že se spíš jen brání a že to celé je, koneckonců, jenom rutina.

A tak usedají k fotbalovým zápasům a jiným sportovním nebo společenským kláním, aby na krátkou, prchavou chvíli cítili napětí a identifikovali se s těmi, které jim jako hrdiny prezentují média a autority – se sportovci, kluby, politickými stranami a politiky, celebritami, značkami, firmami nebo podnikateli. Stávají se „hrdiny“, když si koupí značkové věci. Stávají se hrdiny, když usednou za volant rychlých vozů nebo za počítač k počítačové hře. Problémem ale není fotbal, ani celebrity, značkové oblečení, rychlá jízda autem nebo hraní počítačových her. Například u her netkví potíž v násilí, které hra předvádí … jak jsem napsal, kluci milují hry na válku. Potíž je v tom, že virtuální hra poskytne jen dočasný a virtuální pocit – ne skutečné hrdinství. Skutečné hrdinství je neopakovatelné, kdežto virtuální hrdinství lze zopakovat, pocit znovu navodit. Proto lidé hrají různé hry stále dokola. Druhým důležitým aspektem her je, že stimulují lokálně – hráč není účasten cele. Je třeba zapojen celou myslí, ale ne celým tělem. Jenomže život není lokální ani virtuální – je všezahrnující. A co se týče virtuálního hrdinství, neznám muže, který by se každodenním hraním her, čtením bulvárních plátků, intelektuálními monology, nošením značkového oblečení nebo koukáním na fotbal, stal hrdinou v očích těch, které nám jediné mohou tento status opravdově přiznat a propůjčit – tedy žen.

Skutečné hrdinství je tedy neopakovatelné, kdežto virtuální či umělé hrdinství lze zopakovat. A i proto, abychom mohli zažívat skutečné hrdinství, potřebujeme uznat a osvobodit násilí, tedy svou sílu. Ne se jí bát. Protože to, čeho se bojíme, nás ovládá.

Hravé násilí – hry, dovádění, fyzická námaha a dobrodružství uvolňují napětí, nastolují harmonii v organismu. To je pravá role násilí. Když se nevyblbneme, držíme se na uzdě stimulanty. Rozumějme tomu správně – krotíme naši touhu po akci a nahrazujeme akci aktivitou („nutkáním dělat“) či pocitem aktivity, který stimuluje například jídlo (jíme-li, když nemáme hlad), cigarety, káva, energy drinky, alkohol, drogy, sex, planý hovor, sledování televize, nakupování, sladké či slané pochutiny atp. Na všech těchto věcech a aktivitách si lze snadno vybudovat závislost.

Není nad to vzít si sekeru a naštípat dříví na oheň, hrát si s dětmi v lese na indiány, experimentovat a soutěžit a zejména – tvořit. Každý tvořivý člověk je hrdina. Vyzkoušejte si to! Tvořivost je cesta do neznáma – není to opakování něčeho, rutina. Tvořivost je nejvyšším druhem násilí – je to opravdové předvedení lidského nadání a síly. Násilí a destrukce se stávají prostředkem tvoření, když dokážeme rozbít – měnit – své rutiny, a když to dokážeme s humorem. To je opravdu o život! Je to vzrušující a nebezpečné – je to zážitek, úkol hodný člověka – lovce, válečníka, léčitele a učitele. To je skutečným zdrojem neporazitelnosti – násilí hodné hrdinů.

Až vás popadne neklid nebo agrese – hněv, smutek či zklamání, zkuste být vědomí – zkuste být tvořiví a překonejte se. Neříkám „potlačte se“, neříkám „překonejte někoho druhého“, neříkám „překonejte svůj hněv nebo svou nespokojenost“. Myslím tím použijte to a překonejte sami sebe. Udělejte něco jinak – vstaňte a jděte ven nebo kupte své ženě tolik květin, kolik od vás ještě nedostala nebo si sedněte a napište jí krásný dopis. Přestaňte s tím, čemu se věnujete a uvařte dobré jídlo. Pokud jste nervózní z práce nebo vás naštvali protivníci v počítačové hře, jděte se proběhnout nebo si zahrát na klavír. Vezměte tužku a papír a pište, kreslete to, co cítíte a jak se cítíte. Dělejte to vášnivě a divoce pokud jste rozčilení a máte zlost. Můžete tančit, udělat o deset kliků víc, než je vaše domnělé maximum, můžete „rozbít hubu“ boxovacímu pytli nebo zorganizovat akci pro své přátele – pozvat je na mariáš, na turnaj ve volejbale, na airsoftovou bitvu – na oslavu!

Vše co jsem uvedl, jsou příklady krásného násilí – ukázka a zkušenost vlastní síly projevené neočekávaným způsobem, skrze změnu. Toto krásné násilí přináší mír. Až se totiž vyblbnete a vydovádíte, zjistíte, že jste klidní, že možná není potřeba přestat něco dělat a začít dělat něco jiného, dalšího – že stačí jen nedělat vůbec nic, upustit od své neurotické aktivity a jenom vnímat a být. To je stav, ve kterém vše chodí za vámi, vše vám jde tzv. na ruku, najednou máte kliku a to, co jste dlouho nemohli překonat, se samo vyřešilo.

Ale jedno po druhém – nejdříve tedy vyblbnout se, vydat se na cestu. Každý opravdový král se nejprve musel stát hrdinou.

Láska Nebeská - aneb jak nachází muž a žena lásku a mír

Žít bez naděje na pochopení od ostatních, je absolutní opuštění, je absolutní beznaděj. A to je dospělost. Horší začátek článku s názvem Láska Nebeská si lze jen těžko představit, že? Beznaděj však neznamená zoufalství a opuštění není opuštěnost. Opravdová beznaděj je současně nejblížším bodem svého opaku – naplnění. Nemůže to být jinak. Takový je život. Taková je cesta jakou muži a ženy nacházejí lásku.

Ženy budou chtít vždy soupeřit s muži, vyzývat je "na souboj", chtít, aby jim muži něco dokazovali. Vždyť žena je nestálá síla, je jako voda, stále se mění… proto se o ní říká, že neví, co chce… kocourka nebo tygra s drápy. Není na muži jí vyhovět, to ani nemůže. Nejde to. Je zkázou muže pokoušet se o to, a přitom je jeho povinností se pokusit. Bez toho, že se pokusí o nemožné, nemůže dojít míru. Žádný námořník se nemůže stát námořníkem, dokud se nevydal na otevřené moře, dokud neopustil známé břehy a neriskoval, že ztratí vše včetně svého života, dokud se neodvážil do bouře, do otevřena – nad hlubinu. Žádný muž se nemůže stát Mužem, dokud neopustil své rodné město, svou matku, svou rodinu, svou práci, vše, co je stálé a nevydal se za ženou, za dobrodružstvím, na pouť, na cestu do neznáma. Některým mužům se však dobrodružství, ženy nebo cesty stávají „druhým domovem“, který nehodlají opustit. Tomu je třeba dobře rozumět. Žádný muž nemůže najít mír a naplnění, dokud se nevydá z racionálna do iracionálna, z rozumu do srdce, ze světa známého do světa neznámého a nepoznatelného.

Když zde píši o mužích a ženách, mám na mysli vědomé bytosti. Běžný, domnělý muž je ovládán svou představou o sobě samém, a tak je pro něj žena výzvou, kterou chce dobýt a pokořit, vlastnit a využít. Podoben hlupáku, který se v chatrné bárce z trámů a plachtoví, které říká loď, snaží dobýt a ovládnout moře. Bylo a je stále dost takových hlupáků, kteří se považují za pány moří a pány žen. Zmiňuji se o mužích, ale ženy na tom nejsou o nic lépe, protože dospělost, tvořivost a naplnění není věc mužů nebo žen, ale záležitost veskrze lidská.

Žena musí také najít svůj vlastní mír. Ne jej hledat, ale vytvořit, a to s pomocí muže. Mír není věc, která někde leží a lze na ni narazit. Musí být stvořen. A muž symbolicky představuje mír. Představuje ho doslovně, pokud je opravdu Mužem. Muž je stálost a jistota, a zároveň prázdnota – je jako hora plná jeskyní a dutin. Žena je nestálost, proměnlivost a zároveň plnost – je jako moře plné života a vln. A tak jsou tu od věků – vedle sebe, ale málokdy opravdu spolu.

Jak žena nachází naplnění a tvoří mír? Žena cítí stálost v muži a tak ho vyzývá. Vyzývá ho, aby ji miloval, aby s ní bojoval a soupeřil a aby nad ním nakonec zvítězila. To vítězství je však její porážkou. Tím, že muže "zabije" (viz ukázka z filmu Hrdina), že jej porazí, nezíská jeho mír. Získá pouze krátký okamžik prázdnoty. Pokud se domníváte, že přeháním, podívejte se kolem sebe – podívejte se, kolik mužů se chová přirozeně vedle své ženy nebo vedle žen a ve společnosti obecně. Žena se potřebuje naučit získat mír, aniž by porazila muže. Protože tím, že ho porazí, o něj zároveň přijde. Pochopí mír, prázdnotu a osamění. Její vlastní plnost se jí však stane závažím, kamenem na srdci – neboť mír a stálost sice žena poznává skrze prázdnotu, ale dosahuje jej jen skrze plnost.

Plnost je splynutí. Ve skutečnosti žena má za úkol vyzvat muže, vyzvat prázdnotu v sobě, ale nesmí jej porazit, musí se nakonec vzdát. Splynout. Odevzdat. Odevzdat svou plnost jeho náruči, jeho prostoru, který se její přítomností promění v domov. Odevzdat svou nestálost, svou proměnlivost, vše co se domnívá, že ji činí jí samotnou. Pak skončí její samota. Voda se vlije do řeky, řeka do moře, plnost se spojí s prázdnotou.

To je okamžik, kdy se moře dotkne slunce. Ten okamžik je zároveň věčností. Když jsme byli malí, říkali jsme mu Láska Nebeská.