How to build a preschool according to feng shui principles

Feng shui is a traditional Chinese art which deals with the relationship of man and his environment. It is based on the perception of the environment and its transformation towards the natural flow of energy. It is applicable to all kinds of environemt and a nursery can definitely be one of them.

Creation of harmonious space according to the principles of feng shui (literally "wind and water") requires a sensitivity to the whole and at the same time a great eye for detail and particulars. The key element is to be present in a given space, to physically dwell in it and observe. How do the children behave? Where they go slowly and where they tend to run? Are there places in the area which the children avoid or which prevent them from moving freely? Just watch and see. Another key factor in your observation should be the realization of the source and flow of energy. Where does the energy comes from? In NestLingue the source of energy, the imaginary energetic river, comes from the light of the Sun traveling across the sky and entering the huge windows in the class (on Southeast side). Additional gates of energy in the room are the doors. All this must be taken into account when you think about what role this or that area of the room plays in the overall energy exchange.

Energy behaves like water. It flows into the room from its source, passes through it and flows away from it. When you realize where does the "energy river " of the room flows, how it flows, where does it stop or where is it running at high speed, you can proceed to act. The goal of feng shui is the flow. Energy should not rush fast into the room and quickly fly away from it again. Nor does it have to create "dead river arms" of stagnant chi. Energy, like water, loves to meander and twist. It loves to divide and unite again.

I realized, for example, the window sill, through which the light and energy enters into Primary class was full of discarded things, tools, boxes, papers etc. Furthermore, the energy passed through the aquarium, which was often clogged and its back wall was covered with a ragged and worn piece of paper with a picture of underwater plants. The energy entered the class and travelled straight and fast into the center of the room to the ellipse, which is not only the central point of the room but also the centrum for the Montessori learning program as well. The impact of this setup was quite evident in the behavior of children, especially boys, who often displayed feelings of restlessness.

It was necessary to clean the window sill, ensuring good water filtration in the aquarium, and we also got rid of the glued paper. I changed the layout of the tables and shelves with Montessori tools so that the incoming energy flow slowed down and spread from the middle of the room to all its corners and kept flowing through these areas whilst it still continually headed towards the energetic center of the room – the ellipse. This way, the ellipse is provided with cultivated, rich energy which passes through the whole class and has the right properties and potency. It was also necessary to realize where the energy from ellipse flows further on and at what point it ends and flows away from the room.

Every object and every bit of space plays an important role in the overall settings. Proceed from large to small and from easy to fine and subtle things. Considering the complexity of the topic I cannot truly mention all that is important here that I take into consideration like the consistence and placement of colors, shapes or logical sequence of the functional part of classes, the pedagogical elements and nursery area as a whole.

I rebuilt the Toddler class according the same principles as well. And a lot of other changes preceeded this change in both classes. I decorated the hallway which changed into a gallery of photos of our children. We completely rebuilt and changed the office of teachers and also a room for preparation of food for children, the bedroom and last but not least also the office of the Head of school. These changes had significant direct and also indirect effect not only on the children but also on the staff and parents of the children.

One thing is to perceive the space and relationships, and make efforts to achieve harmony. The other thing is to keep the space harmonious and maintain its order. It requires to be constantly tuned and present, to perceive the passage of time with the connection to transformations of space and relationships that take place in it and to reflect it. The best and the most accurate mirror as to a level of harmony and quality of feng shui are the feelings and behavior of the children. They always perfectly show you when and where your awareness works properly and where you need to look into things again and make the neccessary adjustmens.

Children on the Ellipse in Primary I. class.

Afternoon school in accordance with feng shui principles.

Primary I. classroom.

Primary I. class on Halloween day.

Toddler Class in accordance with feng shui principles.

Jak se dělá feng šuej ve školce

Feng šuej je tradiční čínské učení, které se zabývá vztahem člověka a jeho životního prostoru. Jeho základem je vnímání harmonie prostoru a jeho proměna směřující k přirozenému plynutí energie. Takovým prostorem může být i školka.

Tvorba prostřední dle principů feng šuej (doslova „voda a vítr“) vyžaduje velkou vnímavost pro celek a současně velký cit pro detail a jednotlivost. Základem je být přítomen v daném prostoru, fyzicky v něm přebývat a pozorovat. Jak se chovají děti? Kudy chodí a kde mají tendenci běhat? Jsou v prostoru místa, kterým se vyhýbají nebo která jim brání v pohybu? Díváte se a vidíte. Klíčovým faktorem vašeho pozorování je uvědomění si zdroje a plynutí energie. Odkud se do prostoru vlévá? V objektu je zdrojem energie, jakousi pomyslnou energetickou řekou, světlo Slunce putujícího po obloze a vstupující ohromnými okny do třídy. Dalšími branami energie v prostoru, kromě oken, jsou dveře. To vše je nutné vzít v potaz a uvědomit si, jakou roli ta která část místnosti hraje v celkové energetické výměně.

Energie se chová jako voda. Vtéká do místnosti, prochází jí a odtéká z ní. Když si uvědomíte, kde se v místnosti nachází její „energetická řeka“, jak jí protéká, kde se zastavuje nebo naopak, kde se řítí velkou rychlostí, můžete přistoupit k činu. Cílem feng šuej je plynutí. Energie nemá rychle vletět do místnosti a rychle z ní zase odletět. Nemá však ani vytvářet „mrtvá říční ramena“ stagnující čchi. Energie, tak jako voda, miluje meandry, zákruty. Ráda se rozděluje a zase spojuje. Tomu je třeba věnovat pozornost.

Uvědomil jsem si, například, že parapet okna, kterým do třídy Primary vchází energie, byl plný odložených věcí, pomůcek, krabiček atp. Dále energie procházela akváriem, které se často zanášelo a jehož zadní stěna byla polepena papírem s obrázkem podvodních rostlin. Pronikala do třídy a ničím nebržděna směřovala rovnou do středu místnosti, k elipse, jež je centrálním místem jak místnosti, tak montessori výuky. Vliv této disharmonie byl poměrně dobře patrný v chování dětí, zejména chlapců, kteří častěji projevovali neklid.

Bylo třeba vyklidit parapet okna, zajistit dobré filtrování vody v akváriu, ze kterého také zmizel nalepený papír. Změnil jsem uspořádání stolů tak, aby přicházející energie zpomalila svůj tok a dostala se ze středu místnosti do všech jejích koutů a aby v těchto koutech zároveň dále plynula směrem k centru místnosti. Tímto způsobem se k elipse v současné době přivádí kultivovaná, plná energie, která prošla celou třídou a má ten správný náboj. Bylo také nutné uvědomit si, kam z elipsy energie odtéká a ve kterém bodě končí - kam se vlévá. Každý předmět a každý kousek prostoru hraje důležitou roli v celkovém nastavení. Postupuje se od věcí velkých k malým, od hrubých k jemným. Vzhledem k obsáhlosti tématu zde už nezmiňuji důležitost souladu barev, tvarů nebo logické funkční návaznosti jednotlivých částí tříd, pedagogických prvků a prostor školky jako celek.

Dle stejných principů byla přestavěna i jesličková třída. Tomu všemu navíc předcházely změny v ostatních prostorách školky, na chodbě, v kanceláři učitelů, v přípravně jídla, v ložnici pro děti i v kanceláři vedení školky. Provedené změny měly zásadní přímý i nepřímý efekt nejen na děti, ale i na zaměstnance a také rodiče dětí.

Jedna věc je vnímat prostor a vztahy a vyvinout úsilí k dosažení jejich harmonie. Tou druhou věcí je harmonický prostor a jeho řád udržovat. Vyžaduje to být stále naladěn a přítomen, vnímat plynutí a proměny prostoru a vztahů, které se v něm odehrávají. A reflektovat je. Nejlepším a nejdokonalejším zrcadlem míry harmonie a kvality feng šuej, jsou pocity a chování dětí. Ty vždy dokonale ukáží, čemu jste věnovali pozornost správně a kde je jí naopak znovu zapotřebí.

Jesličková třída podle feng šuej, před uspořádáním pomůcek.

Jeden z pohledů na školkovou Primary třídu po přestavbě dle principů feng šuej.

Primary třída - pohled od elispy po směru toku energie.

Třída odpolední družiny připravená dle principů feng šuej

Děti na elipse v Primary třídě postavené dle feng šuej a AMI principů.

O povaze zla

Jaká je povaha zla? Co je jeho jádrem, jeho příčinou a jak se zlu postavit?

Vnímám, jak zlo proniká lidmi, jak je pohlcuje a utváří. Proměňuje jejich přirozenou povahu a tvář. Odděluje je od sebe samých, od reality a jednoho od druhého. Zlo rozděluje. To je jeho pravá povaha. Rozděluje, aby mohlo panovat. Vytvoří velký tlak, energetickou nouzi, ať hmotnou nebo citovou nebo jemnější. A dříve nebo později, pokud v sobě nenajdou dostatek síly, se podle něj lidé ohnout, podvolí se, zlomí. Každý člověk musí projít touto zkouškou, setkáním se zlem, a to na každé rovině svého bytí – tedy nejméně třikrát za život.

Největší tlak je, jak známo, dole. Lze obrazně říct, že zlo pochází ze zdola. Pochází z míst kam „slunce nemůže“, z míst kam není vidět nebo kam nemáme chuť či čas se dívat. Zlo pochází zdola v těle, v psychice, ve firmě i ve státě. A tlačí se směrem vzhůru.

Zlo vzniká na základě nevědomosti o pravé povaze skutečnosti. Nahrazuje skutečnost absolutní skutečností relativní. Jádrem této nevědomosti je nevědomost o pravé povaze osobního já. Z tohoto zmatení vzniká neschopnost vnímat správně hranice, a to jak hranice osobní, tak i hranice celku. Člověk pod vlivem zla není schopen vnímat, že je součástí celku, že jeho existence má kontext a přesah a že má své místo, které je jedinečné a nesrovnatelné s místy ostatních.

Zlo v člověku usiluje o své rozmnožení. To se děje skrze konflikt, skrze překročení osobních hranic jiné bytosti. Konflikt je to, co obrací ke zlu pozornost – a dává mu energii. Zlo si také současně pěstuje určitou kulturu, živnou půdu a podmínky pro svou existenci. Velmi dobře tomuto účelu slouží jakýkoliv systém – počínaje demokracií a konče morálkou - neboť systémy lze celkem snadno infiltrovat, díky jejich rigidní, neživé povaze. V přírodě je to však jinak. Např. ve vlčí smečce, když jeden člen smečky překročí hranice dané hierarchií smečky, je velmi tvrdě a nekompromisně vykázán zpět na své místo. Objeví se zuby, vrčení, eventuelně i boj. Důvodem všeho toho je vrátit zlo zpět na své místo a nastolit řád – vrátit toho, kdo překročil hranice zpět, kam patří. Nikdo se nepozastaví nad chováním vlka, který vrátil člena smečky na jeho místo. Jinak je to však u nás u lidí, neboť u nás je často obrana vlastních hranic považována za projev něčeho zlého.

Jaké je resumé? Co s tím? Zlo nelze porazit dobrem, neboť jak známo cesta do pekel je dlážděna právě dobrými úmysly. Zlo se snadno převleče za dobro. Nelze jej však porazit ani vlastním (či větším) zlem. Zlo počíná v člověku a jedině tam může být zničeno. Je třeba nedovolit mu vstoupit, tvrdě a nekompromisně vymezit své hranice pokaždé, když se je pokusí překročit – ať uvnitř či vně. Nedovolit ničemu a nikomu, aby rozdělil a ovládl váš svět. Vládnout sobě, vládnout svému světu. A v případě potřeby být jako vlk, a v tom nejlepším slova smyslu umět ukázat zuby.

Feng Šuej aneb připravené prostředí v NestLingue

V létě jsme se ve školce, mimo jiné, naplno věnovali proměně základního nastavení jednotlivých tříd NestLingue dle principů harmonie prostoru (feng šuej). Na konci školního roku byla tímto způsobem upravena třída Primary I. a v průběhu srpna pak i jesličková třída a Primary II. Hlavní pozornost jsme věnovali toku energie ve třídách.

Uvědomění si principů umožňuje rozestavit jednotlivé prvky místnosti, nábytek, jakož i logické celky na správné místo. Pozornost věnovaná harmonickému prostředí podporuje funkčnost dalšího připraveného a uceleného systému, tentokrát vzdělávacího, která na nastavení místnosti navazuje, a to je Montessori pedagogika. Správně uskutečňované a fungující Montessori prostředí pak vytváří prostor pro tu nejjemnější práci a to je rozvoj přirozených vloh a vrozeného nadání dětí.

Pro ilustraci přikládám několik fotografií:

O životě radostném a zjevném – o mužském a ženském v muži

Anotace: k napsání tohoto článku mě inspiroval život, situace a otázky mužů kolem mě.

Možná jste si všimli – dnes je to, zdá se, samá krize, všude. Stačí mi jen podívat se kolem – na kamarády, spolupracovníky nebo známé, na to, jak jednoho zaživa spolkla jeho rodina a už se s ním nedá nic podniknout, jak jiný si myslí, že by měl studovat, další, že musí hodně pracovat nebo vydělávat a s jinými se nedá hrát fotbal, protože si na všechno a všechny stěžují. Mnozí nemají čas, a když před ně postavíte přímý návrh, začnou kličkovat a couvat. Každý touží dělat si, co chce, ale přijmout odpovědnost se, jak pozoruji, nechce nikomu. Připadá mi to jako nemoc - jakási mužská malátnost. A k tomu všemu se od žen už standardně ozývá, že nejsou pořádní muži. Muži jsou, ale zmizeli pod hladinou vše zahlcujícího ženství – zmalátněli, zženštěli, jsou jako bláto. Mám dojem, že i pro muže je dnes v módě být ženskou. Vypadá to, že je v módě se tak nějak plácat, vézt se a přežívat, jak to jde. Podáte takovému mužskému ruku, a je nepřítomný – snaží se vám ji podat shora, nebo je leklý nebo ještě hůř, tiskne vám ji jako byste žádali o svěrák a ne o podání ruky. I když dostane lákavou nabídku, která má hodnotu mnoha set tisíc korun … začne váhat a pochybovat. Pozvete jej ke spolupráci nebo ke hře a on – nemá čas. Cítíte tu všudypřítomnou svázanost, tu podmíněnost? Vzpomínám si, že Nietzsche ústy Zarathustry říká: „Vojáků vidím mnoho, kéž bych viděl mnoho válečníků!“.

Krize neslouží mužům. Muži slouží krizi. A jakmile si to uvědomí, je s ní amen. A to platí pro politiku, pro práci, vztahy a další témata a situace. Muži jsou stavěni na jedinou věc – na čin. A skrze svůj čin jsou stvořeni pro vítězství. Muž a vítězství jsou jedno! Ovšem zvítězit je třeba především a na prvním místě sám nad sebou, nad vším ženským a zrádným v sobě. Žena není nepřítel, avšak zženštilost ano! Není vnějších nepřátel, jen vnitřních!

Jeví se, jako by nás doba nebo kultura obírala o příležitost vítězit – o tuto jedinečnou mužskou výsadu – a tím i o radost. A tak se s vítězstvím alespoň virtuálně identifikujeme při sledování fotbalových zápasů či jiných sportů. To je však virtuální svět – svět televizních přenosů a zpráv. V tom našem světě, v tom bezprostředním kolem nás, vidíme místo činů a vítězství často pouze váhání, přešlapování a chození kolem horké kaše. Je to svět plný nejistot a pochybností, plný politiky či agrese, kde se z válečníků stávají obchodníci a ze lvů mrchožrouti. Kráčíme prostředím zahlceným jinovou energií, plným temného ženského aspektu – tj. zženštilosti. Krize i politika, všimněte si, jsou (možná jen shodou okolností?) ženského rodu. Slovo komunikace je ženského rodu. Ke komunikaci jsou stvořeny ženy. A jim náleží sláva. Čin je slovo mužského rodu, k němu jsou stvořeni muži. A k činu a k muži náleží vítězství.

K vítězství je potřeba sebevědomí – tj. energičnost, lehkost a přímočarost. Pokud máte chuť něco udělat a neuděláte to, znamená to, že jste se dostali pod vládu svých ženských energií, ztrácíte vědomí a s ním i rozhodnost a jasnost. Muž, jangová síla, se manifestuje mimo jiné jako světlo, moudrost, soucit, a právě jako zmíněná rozhodnost. Vidím a slyším kolem sebe, jak muži řeší, zda jsou dostatečně mužní. Vidím vycházet knihy o mužství a o tom, jak být mužem. Dobrý Bože! Muž nepotřebuje NIC, aby byl mužem! On už JE mužem! Podívejte se na malé kluky – pochybuje někdo z nich, že je kluk?! Ptá se, zda-li je dost klukem?! Samozřejmě, že ne! Koho by vůbec napadla taková hloupost, taková – pochybnost? Tak jak to, že je to potkává, když jim je dvacet, třicet let a víc? A jak to, že se mnozí schovávají a jiní se nedokáží nechat na pokoji? Když se vám chce čůrat, co uděláte?! Jdete a vyčůráte se! Přemýšlíte o tom? Váháte, zda ano či ne? Váhá malý kluk? Nikoliv. Jen to udělá. Konec, nazdar! Hotovo. A jde se dál.

Na kluka, který vyroste v muže, čeká ve světě žena. Je druhou polovinou jeho duše. Představuje temnou stranu jeho síly, to, co je nepoznané, to, z čeho jde strach. Žena, jinová energie, reprezentuje chaos, tmu, stín, negativitu, váhavost, nerozhodnost, vinu. Když píši, že muže čeká ve světě žena, nemám na mysli jen fyzickou ženu, ale vůbec ženský aspekt. Jít do boje je snadné, vydržet námahu a snášet únavu je snadné, potit krev a drtit písek mezi zuby – to všechno muž zvládne, ale porazit vinu, pochybnost nebo nerozhodnost? Nepodlehnout vábení moci nebo peněz, nepodlehnout pohodlí a jistotě dobrého bydla? Ustát manipulaci a touhu po souhlasu? Není (vyjma stáří) strašlivějších nepřátel.

A úkolem muže je tento mrak, tuhle mlhu plnou stínů projít stejným způsobem, jakým světlo proniká tmou. Projít ji, a to bez uchopování – tak, jako se praktikuje meditace vhledu (vipassaná), kdy se myšlenky objevují a zanikají, jako mraky plující po obloze vědomí a meditující je vnímá, ale nechává je vznikat a zanikat. To může být zpočátku obtížné, ale meditace je jen legrační dětská hra oproti výzvě, kterou představuje náš hrubohmotný projevený svět plný konfliktů, povinností, hranic, očekávání a podmínek.

Muži milují hru. A muži si mají hrát. A svět a ženy je mají nechat na pokoji. Válka vznikla z hry. Válka byla původně hrou. Etymologicky má slovo válka (war) původ ve slově hra – hrát si. Až později z toho zmizela hra – a zůstala jen válka. Zmizelo světlo muže (jangu) a zůstala tma ženy (jinu).

Skoro to vypadá, že za vše zlé mohou ženy a ženská, jinová energie. Samotná tato myšlenka je však opět jinovou, ženskou pastí. Muž nechť si je vědom skutečnosti, že vše dobré i zlé povstává a pochází od ženy. Jak je to možné? Neboť jin (ženská síla) je plodivá a jang (mužská), je tvořivá síla. Je však nakonec na muži, zda uchopí to zlé či to dobré a na co zaměří světlo své přítomné pozornosti. Zda na konflikty a krize, na špatné pocity a to, co nefunguje nebo zda ji bude věnovat dobrým pocitům, řádu, kráse, vůni.

Potom může skrze oddanost a jemnost ženy povstat – a pevností a soucitným činem muže rozvinout se a utvořit - svět, o kterém si zatím necháváme jen zdát.

Napsal jsem už dříve, že muž potřebuje ženu. To je třeba správně pochopit. Skutečností je, že pro muže je požehnáním, potká-li pravou ženu. Teprve skrze ni, se stává úplným. Neboť muž už v sobě nese ženu – úplnou ženu – ženskost, chcete-li. Je člověkem nesoucím dar. Ten dar je určen jí – ženě. Až když potká ženu schopnou přijmout celý jeho dar, stává se úplným mužem. Je osvobozen od toho, co nesl a je volný. Vždy byl mužem, ale nesl dar, břímě. Jakmile dar předá a jakmile je současně jeho dar plně přijat, dochází klidu a radosti. Jak vám už jistě dochází, celá ta věc má ještě jednu stránku: také on, muž, má za úkol přijmout dar – od ženy. Neboť nese-li muž celé ženství, nese žena dar v podobě mužství a také ona jej touží předat a doufá v to, aby byl přijat ve své celistvosti a velikosti.

Přijetí daru je současně sejmutím břímě z jiné lidské bytosti.

A ten dar, je něco jako pták v dlaních, jako motýl. Jakmile je předán, zmizí. Vlastně není nikoho, kdo by co předal a nikoho, kdo by co přijal. Najednou je to zjevné. Ona vždy byla plně ženou a on byl vždy mužem. Tím skutečným darem, oním motýlím zázrakem, je ta zjevnost – muže v jeho vítězství, ženy v její slávě.

A když se život stane zjevným – můžeme si začít hrát. Říká se tomu žít, tryskat, hořet, létat, milovat.

O autentickém člověku a volbě, o vládnutí, vzdělání a demokracii

Autentický člověk nemá volbu.

Takové tvrzení se jeví jako velmi odvážné. Jak to, že autentický, vědomý člověk nemá volbu!? Odpověď zní: neboť jedná podle svého citu. Ovládl své pocity (srdce) a emoce (tělesnost). Jedná na základě své intuice. Volbu již nepotřebuje. Nevědomý člověk, ovládaný svými emocemi a tělesností také nemá volbu. Tyto dva druhy lidských bytostí, ačkoliv na venek mohou působit zcela stejně, jsou zcela odlišné.

Je možné buď volit, nebo být autentický. Autenticita, tedy opravdovost, vždy vychází z vědomí. A jejím základem je otevřenost a projevem je rozhodnost. Není to spontánnost dětí (ta je nevědomá), ale má stejné vnější kvality, znaky. Člověk citu, ten, jehož vědomí dosáhlo krania (oblasti energetických center hlavy), volbu nepotřebuje. Má vhled a poznání. Vidí (tj. vnímá) skutečnost právě takovou, jaká je, ví, co je co, aniž by to uchopoval. Nerozhoduje se – je rozhodný. Je pevný navenek a pružný uvnitř, neboť je otevřený.

Projevem volby je rozhodování, a rozhoduje se pouze ten, kdo je nevědomý.

Jsou dva druhy nevědomých lidí. Jedním z nich je člověk vnímající své pocity – tedy ten, jehož vědomí už dosáhlo srdce. To současně značí, že do velké míry ovládl i svou tělesnost a emoce. Takový člověk se rozhoduje – má možnost volby – má omezenou, avšak reálnou možnost dojít ke správnému rozhodnutí a následně činu. Nevnímá skutečnost přímo, ale cítí ji.

Tím druhým typem nevědomého člověka, je člověk ovládaný svou tělesností a svými emocemi. Takový ani nemá na výběr. Musí tam, kam „fouká vítr“ vnějších událostí. Navenek se může jevit pevný, ale jeho pevnost postrádá onu vnitřní pružnost člověka citu a je pouhou ztuhlostí, je sevřením. Postrádá také jemnost svých skutečných pocitů a tak nemá ani příležitost dojít ke správnému rozhodnutí skrze pravé rozlišování. Člověk ovládaný emocemi je velmi předvídatelný, a jeho „správná rozhodnutí“, jsou pouze výsledkem shody vnějších okolností, jimiž je determinován.

Když se podíváme např. na oblast vzdělávání, můžeme vidět, že Montessori pedagogika zdůrazňuje respektující prostředí a možnost volby a také děti daným směrem vede. Je tedy podobná člověku vedenému svými pocity, schopnému rozlišovat. To je dobrý základ, ke kterému se většina školských a vzdělávacích institucí v minulosti ani nepřiblížila. A přesto to není vše a není to ani zdaleka celé. Ještě tu je jeden krok, jeden stupeň k realizaci. A ten mě v NestLingue zajímá především - tedy, aby se učitelé i děti orientovali od volby směrem k autentičnosti, k opravdovosti.

Je na místě uvědomit si, že pocity jsou spojeny s očekáváními a emoce s nároky. Cit však není spojen s ničím takovým. Je prostým a opravdovým vyjádřením sebe sama, životní síly. Buddha hovoří o takovosti, zenový mistr Seung Sahn (Soen Sa Nim) tento stav vyjadřuje slovy „právě tak, jak je“.

* * *

Tady se nabízí velmi zajímavá otázka: Jak se to má, ve světle dané skutečnosti, s demokracií, s tím jak vládnout a jak, koho či zda volit?

Téma volby je spojené s hlasem. V demokracii se konají volby a člověk v nich odevzdává svůj hlas svému volenému zástupci resp. instituci (politické straně), která se profiluje programovým prohlášením. Je na místě povšimnout si blíž některých slov a jejich významů.

Odevzdat hlas. Co to znamená? Hlas dává člověku moc se vyslovit.

Slovo „demos“ znamená lidé a „kratia“ znamená moc. A celá historie demokracie a všechna její selhání vycházejí z nepochopení pravého významu spojení těchto dvou slov. Neboť se překládá jako „vláda lidu“ a realizuje se volbami, kde lidé volí své zástupce. Ale ve slově demokracie není nic o volbě ani o zástupcích, vidíte? Správný překlad a význam toho sousloví zní: mocní lidé. Demokracie je vláda mocných lidí, nikoliv vláda lidí, kteří se dostali k moci. Doplním pro úplnost, že sanskrtské slovo označující člověka – puruša – se překládá jako „nadaný mocí“. A zde je důležité dodat, co po desítky let chybělo: nadaný svou vlastní, nikoliv cizí mocí.

Slovem utváříme náš svět. Odevzdat hlas, znamená odevzdat svou moc. Dát svou moc někomu jinému, aby rozhodoval a tvořil svět za nás? A stát se bezhlasým – bezmocným. Demokracie je ve své současné pokřivené formě honbou za hlasy, je tedy honem na moc – bojem o energii druhých lidí. Moc i bezmoc mají své výhody. Kdyby je neměly, lidé by na tento obchod nepřistoupili. Faktem je, že objektem volby je reálně vždy a pouze subjekt – jinými slovy: ve skutečnosti nemůžete zvolit nikoho jiného než sebe. Neboť jen právě sobě můžete dát svůj hlas. Doslovný, do krajnosti dotažený příklad zřetelně ukáže celou absurdnost "dávání hlasu": představte si, jak stojíte, a vedle vás stojí další člověk. Můžete mu dát hlas? Tedy – můžete promluvit jeho hlasem? Nikoliv. To může jen on sám. A stejně tak ani on nemůže promluvit vaším hlasem, ani pohnout vašima rukama.

Člověk má tedy učinit mocným sebe – a to aktem vycházejícím z nitra – nikoliv však učinit se mocným skrze obohacení se o moc vnější (např. o hlasy druhých). Pokud máte pochybnost, odpovězte si na otázku: Dali byste svůj hlas – svou moc – cizímu člověku, aby se za vás pomiloval s vaším partnerem?

Co se stane, když si ponecháte vlastní hlas. Budete mu moci naslouchat. Když si ponecháte hlas budete schopni zpívat! Celá vaše bytost bude zpívat. Můžete hovořit, můžete se projevit, můžete manifestovat své umění a své nadání, celé své bytí. Můžete říct, co si přejete – můžete souhlasit i nesouhlasit. Ten, kdo svůj hlas odevzdal, už nemůže říkat, co si přeje (neboť nemá možnost své přání naplnit) – říká pouze, „že by rád“ a obvykle za to dodává "ale..." – zmiňuje také to, co si nepřeje a nadává na to, že mu není přáno.

Člověk s hlasem je člověk, jenž je vládcem svého života. Může nakonec dojít až do bodu, kdy skutečně ovládá sám sebe a síly svého vrozeného nadání. Taková bytost vládne svému světu. Nepotřebuje vládu vnější. Přesto to neznamená zánik vnějších struktur. Společenství, kmen, obec či stát se v takovém případě tvoří zevnitř, přirozeně, tak jako se strom větví do koruny. Pozice ve správě obce či státu zaujímají přirozeně ti, jejichž nadání a dispozice jsou pro danou pozici a roli ideální. To je patrné a vychází ze způsobu, jakým vládnou svému světu, jak žijí vlastní život.

Existuje specifická alternativa, situace, ve které je možné dát svůj hlas, aniž bychom jej ztráceli. Jsou to chvíle, kdy u člověka převáží kraniální energie – tj. zvítězí cit nad pocity (kardio pulmonální energií) i rozumem, tedy tělesností (urogenitální energií) – chvíle, kdy jsme naprosto sami sebou, živoucí lidské bytosti. V takové chvíli víme, co je třeba udělat a nenazýváme to volbou. Ani nás to nenapadne (to bychom museli nejprve váhat a rozmýšlet). V takový moment se řídíme dobrým pocitem. Dáváme moc sami sobě a tuto moc, svou sílu, užíváme pro vykonání díla, které je třeba v danou chvíli vykonat. Může to být umytí nádobí, napsání článku, ale také podpora druhého člověka, ochrana majetku či hranic, může to být ano a může to být ne.

Vládnout státu může pouze ten, který nejprve vládne obci. Vládnout obci může ten, kdo vládne kmeni, firmě či rodině. Vládnout rodině může pouze ten, kdo dokáže vládnout sám sebou a sobě. Volby jsou falešná hra, kterou vymysleli slabí a bezmocní, aby se dostali k moci. Nebo jste někdy slyšeli, že by kde v původních kulturách volili náčelníka kmene nebo šamana? Ne, ti lidé se stávali náčelníky, stali se šamany. Bylo zjevné, že právě oni jsou ti praví, aby se stali, čím se měli stát. Mohli být také vybráni či vyvoleni (ale nikoliv zvoleni!) a to opět pouze těmi, kdo měli schopnosti rozpoznávat specifická nadání a byli na své poslání a povolání připravováni. Tak se udržovala decentralizace moci, neboť moc zůstávala v rukou člověka, kterému patřila. A tím se současně udržoval řád a celek neboť každý z těch mocí nadaných lidí poskytoval své schopnosti, své nadání a sílu ve prospěch celku přesně tam, kde měl a způsobem, jakým to bylo nejvhodnější.

Moc, která neslouží tomu z koho pochází, vždy nakonec slouží jen sama sobě. Má tendenci se agregovat, hromadit – a tím se posilovat. Proto je tak klíčové, aby člověk prošel sám u sebe zkouškou moci – jakou např. v Pánu Prstenů prochází každá postava Společenstva – a v té zkoušce, aby obstál. Je zajímavé podívat se na téma volby ve světle nadčasového a výrazně archetypálního Tolkienova díla. V Roklince je představen vládnoucí Prsten Moci. Je jasně stanoveno, že je třeba jej donést do Hory Osudu a zničit v ohních, ve kterých byl vykován. Kdo jej ponese? Přítomní se ani neobtěžují s demokratickou lživou hrou na hlasování – rovnou se pohádají. Gimli říká: „To radši umřu, než bych ten Prsten viděl v rukou elfa!“ Jedna bytost ze všech přítomných, je však pro daný úkol určena, její nadání a dispozice jsou dokonalé, a přestože ani zdaleka jí není tolik let a nemá tolik moci či síly, jako jiní ze shromážděných, pozvedne svůj hlas, svou autentickou sílu a řekne: „Já to udělám. Já ho vezmu do Mordoru.“ Tady nastává další unikátní situace neboť Frodův autentický hlas zaniká v hluku neautentických hlasů – tedy v křiku hádky a rozepře, jež doprovází boj o moc ostatních zúčastněných. Je tu však další bytost, jež je na svém místě a na tento slabý, autentický hlas čeká. A tou je Gandalf, který Froda slyší a teprve až Gandalfova reakce upozorní všechny ostatní, že se našel pravý nositel Prstenu. A za povšimnutí stojí také to, že Frodo zvolil sebe. Neřekl např: "Já vím, že by jej měl nést Boromir." apod.

Neméně zajímavý je také fakt, že Gandalf, ačkoliv tuší, kdo má být tím, kdo ponese Prsten, také neužije svůj hlas, svou moc k tomu, aby učinil volbu za někoho jiného (i když k tomu má jako jediný nadání). Následně po Frodovi zvolí sebe sama za členy Společenstva Prstenu další shromáždění: Aragorn, Legolas, Gimli, Boromir, a ostatní hobiti, Frodovi kamarádi z Kraje.

Nejprve tedy člověk musí poznat a zvolit sám sebe – své nadání a určení. A pak teprve může svou silou, svým činem přiložit ruku ke společnému dílu a nakonec třeba vládnout své firmě, své obci nebo státu. Drtivá většina lidí však obchází sebe sama, zbavuje se odpovědnosti a svou volbu považuje za svůj čin. Jako by říkali: já už jsem své udělal, zvolil jsem je, ať se tedy snaží. A dává ruce pryč, jako Pilát Pontský si je myje.

Právě volba, jež znamená odevzdání hlasu, je sama o sobě symbolickým Prstenem Moci. A lidé, nevědouce, jak se věci ve skutečnosti mají, se vzdávají své moci, za nuzný a iluzorní dar toho, že budou zbaveni (sami před sebou) břímě přímé odpovědnosti za stav věcí vezdejších. Odevzdávají dobrovolně svou moc. A vězte, že jinak než dobrovolně vlastní moc ztratit nelze! A co získávají? Povinnost (např. trpět zvůlí druhých a stěžovat si na to).

Volba a Prsten Moci jsou jedno. Pokud vám někdo nabídne, abyste si něco nebo někoho zvolili nebo vás chce zvolit, nevšímejte si jeho nabídky a jděte dál. Jenom autentický člověk má skutečnou "volbu", avšak jeho volba už pro něj není věc rozhodování mezi dvěma či více alternativami, skutečná volba je absence rozhodování. Pravá volba je uvědomění. A uvědomění přirozeně vede k činu.

Až se zase přiblíží čas demokratických či jiných demagogických voleb, zvažte, zda odevzdat svou moc nebo zda se projevit činem. Můžete se zeptat sami sebe: Kdo jsem já? K čemu mám svůj hlas? Jak namísto toho, abych svou sílu odevzdal druhým (nebo proti druhým), ji mohu s dobrým pocitem užít? Jaké Dílo cítím, že mohu nebo mám vykonat?

A možná, že zjistíte, že pouze toho je třeba v danou chvíli, abyste dětem šli přečíst pohádku, pohladili milovanou ženu nebo umyli špinavé nádobí. A když to uděláte, objevíte, že vás váš čin dovedl zase o krok dál, a že vás u čtení pohádky napadlo, že jste vždy chtěli být spisovatelem nebo učitelem a třeba si vzpomenete, že znáte někoho, s kým byste si na to téma rádi promluvili a kdo vám může pomoct učinit další krok a podpořit vás. A tak postupně získáte zkušenost, že dokážete vládnout svému světu – a že nejspíš právě to bylo, jen tak mimochodem, předmětem vaší volby, aniž jste to za volbu považovali.

O vrozeném nadání člověka Co je vrozené nadání člověka a co se s ním dělá a proč je tak cenné věnovat mu pozornost už od dětství?

Co je to vrozené nadání? Je to zdroj největší síly v člověku. Lze si ho představit jako program. A lze si ho také představit jako meč. Jak jde dohromady meč a program?

Nadání, jak samo slovo uvozuje, je něco, co je nám „dáno“. Dostali jsme ho. Každý jej dostal. Nejsou tedy lidé bez nadání - každý člověk je nadaný! Člověk se v sanskrtu nazývá puruša – což znamená „nadaný mocí.“ Ta moc je ukryta v programu – je zašifrovaná v DNA člověka. Je přítomna, ale není snadné ji rozpoznat, ovládnout a užívat. Proto také všichni, kdo se zabývají nadáním, kráčejí po slepé cestě. Nadání je podobno zašifrovanému dopisu ležícímu na stole. Každý má k němu přístup, ale přečíst si jej může a dokáže pouze ten, kdo má šifrovací klíč. A ten klíč mají u sebe jen dvě osoby na světě. Tou první osobou je konkrétní nadaný člověk, neboť nadání a klíč k němu, jdou vždy spolu – jeden vychází z druhého. O té druhé osobě se zmíním později. Proč je však tak nesnadné najít klíč k vlastnímu nadání? Protože se vzájemně zrcadlí. Klíč leží „za zrcadlem“, ve stínu. A člověk, tak, jako Alenka, musí pro něj do „kraje divů“ a zpět.

Představte si to takhle: mít nadání, je jako narodit se s mečem. K ovládnutí meče je třeba trénink, pravé porozumění a disciplína. A ta je od slova disciple, tj. žák, což je slovo související s učením a schopností se učit. Učit se, je ve své podstatě schopnost proměny, tedy nejdůležitější část výbavy pro vývoj a přežití – je to adaptace.

Představte si to malé dítě a ten veliký meč! Takový meč může být ostrý jako žiletka, tak jako japonská katana! Nelze začít cvičit s mečem, dokud neovládáme své vlastní pohyby – pohyby těla a emocí, dokud jsme stále ovládáni pohyby našich pocitů a pohyby myšlenek. Náš meč, naše nadání, čeká, jako čekal Excalibur v kameni na krále Artuše, který jediný jej mohl z kamene vysvobodit.

Lidé, kteří se zabývají talentovanými a nadanými dětmi se obvykle snaží najít vhodný „nástroj“. Pokud je nadání současně programem, k čemu se tedy hodí? Na to se ptají. Co dělá? Jaký „meč“ se hodí k tomu či onomu člověku/dítěti? Jaké povolání bude dělat? Bude to profesionální fotbalista nebo šéfkuchař? Bude z něj vědec nebo velký učitel? Bude chudák nebo boháč?

Pro začátek jedno jasné rozdělení: Představuje-li nadání symbolický meč, pak talent určuje, do jakých služeb tento meč člověk vkládá. Ve světle této skutečnosti je patrné, jak zavádějící jsou výše uvedené otázky. Nevedou k jádru, zabývají se sekundární skutečností. Primární skutečnost tkví v odpovědi na otázku: Ovládá člověk svůj meč (svou moc)? A jakým způsobem to činí? Vezmu-li si na pomoc příklad s programem, zní otázka: Ovládá program člověka nebo člověk program?

Excalibur byl legendární meč, se kterým byl král Artuš neporazitelný v boji. Podle legend měl mimo jiné moc zastavit krvácení. Artuš se s ním však nesměl dopustit jediné věci: svévole – tedy nespravedlnosti. Nesměl jej užít neprávem. V tu chvíli přišel o svou moc. Excalibur reprezentoval Artušovu svrchovanou vládu nad sebou samým, moc krále nad zemí, tedy, chcete-li ducha nad hmotou. A tu samou schopnost má naše vrozené nadání. Určuje způsob, jakým realizujeme svou tvořivou sílu a projevujeme energii do světa.

Dnes jsem četl, že podle aktuálního průzkumu, jedna desetina Čechů v produktivním věku tvrdí, že miluje svou práci. Deset procent – na jednu stranu docela velké číslo, na druhou – vlastně téměř nic. Těch deset procent lidí nějakým způsobem objevilo či narazilo na způsob jak otevřít a aplikovat program svého nadání. Zjistili, že zacházet se svým mečem lze i jiným způsobem, než s ním naslepo máchat kolem sebe a propůjčovat ho komukoliv a čemukoliv. Dokáží s ním obstojně šermovat, dalo by se říct. Vymanili se do určité míry z nadvlády svého programu. Jsou to lidské bytosti v pravém smyslu toho slova. Možná svůj program teprve začínají poznávat a zkoumají jeho hranice a možnosti, ale už jím nejsou cele ovládáni, nejsou sami pouhými programy.

Tito lidé jsou na cestě k mistrovství. Neboť je-li prvním stupněm umění meče praktikovat bez meče a k meči se vůbec dostat, druhým stupněm je jeho ovládnutí – tedy technická zdatnost – umět jej správně používat. Král Qinu ve filmu Hrdina (2002) velmi přesně formuluje stadia ovládnutí umění meče, když říká:

Na první úrovni člověk a meč splynou v jedno. Zde se i stéblo trávy může stát smrtící zbraní. V další úrovni meč nespočívá v rukou, ale v srdci. I beze zbraně je válečník schopen porazit svého protivníka na vzdálenost sta kroků. Ale absolutní ideál je dosažen, když meč úplně zmizí. Válečník je za jedno se vším. Touha zabíjet se rozplynula. Zůstává jen mír.

Když člověk objeví své nadání, odhalí svůj řídící program. Takto realizovaný program je programem sebeurčení a stává se nástrojem seberealizace. Z člověka jenž byl programem (tj. byl ovládán podmínkami, nevědomými programy a silami svého nitra) se stává živý člověk, živá bytost. Je-li dosaženo mistrovství a je-li nadání plně realizováno, i tento živý člověk zaniká a na jeho místo nastupuje živoucí bytost. Ukáži, co to znamená na příkladu veskrze každodenním, na práci.

Program, který vypadá jako člověk, každý z nás potkal. Jeho základní vlastností je podmíněnost (tedy omezenost) a nepřítomnost – je nepřítomný, i když je tady, i když je s vámi. Jistě jste zažili bezmyšlenkovitou obsluhu v restauraci, nemastnou neslanou prodavačku u kasy, anonymní a roboticky působící kolemjdoucí či pochůzkujícího prodavače květin, který za vámi v restauraci přišel až ke stolu a dotázal se, zda nechcete koupit květiny. Vy jste řekli ne a on odkráčel. Program, který prodával květiny. Program, který hlásí zprávy v televizi. Program, který je zaměstnancem. Program, který kouří cigaretu, či nadává na politiku. Program, který vykonává politiku. Program, který volí. Program, který učí – vaše děti. Program, který s vámi možná žije v domácnosti a říká si váš partner či manžel(ka), program, který prodává to, či ono, program, který občas spatříte při pohledu do zrcadla. Nespočet lidských bytostí je řízeno svým programem. Meč jejich nadání je stále hluboko v kameni a čeká na jejich přítomnost – čeká, až se zastaví – staví se pro něj – vytáhnout ho – a sebe taky, z té mizérie.

Člověk, který je živý, už ví, že má program a k tomu navrch řadu dalších přejatých programů od jiných lidí. Různě často se programem stále ještě stává a programy druhých na něj mají stále různě silný vliv. Na rozdíl od předchozí skupiny, si je vědom toho, jakou práci vykonává. Může ještě pracovat pro programy (rozumějte být zaměstnaný nebo brigádničit), ale žije ještě jiný, živý život, kde se věnuje tomu, co je pro něj přirozené a co mu činí radost. Možná po večerech píše svůj román, učí se tančit nebo zakládá a připravuje svůj vlastní podnik. Čím víc je člověk živý, tím víc je schopen „dělat sám na sebe“. Člověk-program toho schopen není. Živý člověk trénuje se svým „mečem“, zkoumá své nadání, hledá, kde jej nejlépe projevit, pracuje se svou silou, se svou energií. Nedělá pouze to, co mu kdo zadá, nepřijímá hned, co se mu nabízí. Takový člověk už také nebývá nemocný, a pokud onemocní, nechodí k doktorům (programům), nezakládá si pojištění apod. Čím víc je živý, tím méně se jistí. K jištění slouží programy.

Živý člověk může své konání (své umění meče) dostat na velmi vysokou úroveň – takzvaně až do "první ligy", ať už je to liga čehokoliv – od fotbalu po kulinářství nebo obchod. Avšak stále je zde přítomno nebezpečí, že se nechá ovládnout programem. Že svůj meč, jako král Artuš, použije svévolně, dopustí se nepravosti. A to se snadno stane, obzvlášť z počátku. Když se to stane, tak bez ohledu na zručnost, se kterou je kdo mistrem svého nadání, jej znovu ovládne program. Kámen, země - jinými slovy materie - opět pohltí čepel meče, sevře a uzavře jej do temnoty. A člověk se stane jen dalším programem, který hraje první ligu. A může to být klidně liga duchovní! Jeho živost zmizí. Stane se z něj velmi výkonný nebo také velmi nebezpečný program. Aby se z něj vymnanil, musí se obvykle vrátit na počátek, k základům a začít znovu – stát se opět začátečníkem, osvojit si zejména mysl začátečníka.

Je zde ještě jedna úroveň – stav, mimo všechny úrovně. Tento stav reprezentuje člověk, jehož jsem nazval živoucí bytostí. Takový hraje svou "vlastní" ligu. Je originální a jedinečný. Japonci mají pro své mečíře, pro ty nejlepší z nejlepších, jenž jsou považováni za národní poklady, zvláštní slovo: mukansa. To slovo značí toho, kdo je mimo soutěž – tedy neporovnatelný. Živoucí – je nepostižitelný. Takuan říká o takovém člověku, že chodí po vodě jako by kráčel po zemi a chodí po zemi jako by kráčel po vodě. Tento člověk není zaměstnanec ani podnikatel, vykonává to, k čemu je povolán – své povolání. Lze o něm říct mnoho superlativů, ale žádný ho nevystihne. Jen jste-li nemocní a on je lékař, víte, že půjdete za ním, ať to stojí cokoliv, je-li to švec, od nikoho jiného byste si nechtěli nechat ušít boty, je-li to mečíř, tak právě od něj byste si přáli nechat si vykovat meč. A je-li to žena či muž, žádného jiného byste nechtěli mít za partnera po celý svůj život.

A jak to celé souvisí s nadáním a otázkou, proč se mu věnovat od dětství? Protože i vzdělávací instituce jako jsou školka nebo jesle, jsou programy. Státní školky jsou programy pro děti jedné skupiny lidí, soukromé školky a školy jsou programy pro děti další skupiny lidí. A tyto vzdělávací programy (instituce) učí děti potřebným i nepotřebným programům pro přežití a pro to, aby je mohly v dospělosti využívat. Přesně to vzdělávací instituce dělají – předávají programy. Některé předávají průměrné a podprůměrné programy, některé předávají kvalitnější či velmi kvalitní programy (např. soukromé lesní, Montessori či Waldorfské školky/školy). V některých působí živí lidé. Ale ani lidé-programy ani živí lidé nemají schopnost vést děti k rozpoznání vrozeného nadání. Na začátku jsem zmínil, že jsou pouze dvě osoby na celém světě, které mají klíč k nadání. Jednou z nich je člověk sám, avšak jeho vlastní klíč je pro něj těžko k rozpoznání pod vrstvou všech běžících programů, jimž navíc slouží další programy, které cíleně odvádějí pozornost člověka od pravé skutečnosti a ztěžují mu orientaci. Tou druhou osobou, která má klíč k nadání, je živoucí člověk. Tedy ten, který ovládl své nadání, má k němu celý a správný klíč. Takový člověk dokáže rozpoznat nadání druhé lidské bytosti, je-li to nadání blízké jeho vlastnímu. A právě od něj se dokáže jiná lidská bytost, dítě či mladý člověk, učit povaze a tajemství vlastního klíče a odhalit tak dříve či později plnou sílu svého nadání. Existuje však jedno nadání, které má vlastnost univerzálního klíče (nikoliv klíče konkrétního). Člověk s takovým nadáním má schopnost rozpoznat a umožnit rozvinout nadání každé bytosti dle jejích momentálních dispozic a situace.

PS: Ve světle mého článku stojí za pozornost mezinárodní pražská Montessori školka a jesle NestLingue, kde věnuji svou pozornost tématu rozvoje vrozených nadání a vedení dětí směrem k autentičnosti. Navenek a na povrchu je NestLingue řádná vzdělávací instituce pro předškolní děti. Dřív hrála prim v první lize mezi soukromými mateřskými Montessori školami v Praze – učily v ní nejpřednější učitelské programy a svými výsledky patřila mezi vůbec nejlepší. V současnosti se od této hry odpoutává a směřuje k tomu, aby mohla být nazývána mukansa a stala se základem a vzorem pro budoucí model vzdělávání dětí.

"Kdo jsi? Jsem Čas, řekl." O jasných hranicích, jejich překračování a o setkání

„Nemůžeme jít za své hranice, pokud nejsou jasně stanoveny. Nemůžeme sami sebe překročit, aniž jasně cítíme, kdo jsme. Mezi jasnými hranicemi a obranářstvím je ohromný rozdíl.“

Kdo jsi? Jsem Čas, řekl. A odkud kam jsi? Od počátku do konce. To není fér říct, že skončíš na konci. A co na tom není fér? Nemůžu tě potom chytit. Já se nechytám. Mě nemůžeš chytit. Ale já bych rád. Proč? Chci vyhrát. Vyhraješ jen tehdy, když se sejdeme, řekl. To je teď? Ne, teď se jen potkáváme. A kdy se sejdeme? Když tu bude ten třetí. A kdo to je? Hádanka. Ty mě zkoušíš! Ne. Ty to víš! Kdo to je? Já si nejsem jist. Jsem jen Čas. Jdu. Ten třetí je jiný. On stojí. Je to Prostor? Ne tak docela. Úuúúú, to mě ničí!! Kdo je to?! On je hranice. Není hranicí, ale je jejím Strážcem. Je to Strážce Hranice? Snad. Jak snad? Špatně se ptáš. Aha, tak … kde je? Ne, to není ta otázka. Jaký je? Pevný. Je daný? Ne, ale může být dán. Kým? Tebou. Ale já nejsem on. Ano, ale on je znamením, že ty jsi. A když se to podaří? To není otázka zdaru. Dobrá, tak když je dán? Pak se sejdeme. A já vyhraju! Pokud tomu tak chceš říkat… Ano, chci. Vyhraju? Nevyhnutelně. Jak tomu říkáš ty, Čase? Říkám, že přejdeš. Kam? Na druhou stranu. Jak to myslíš? Jako po mostě? Ne tak docela – projdeš. Jako branou? Ano.

A řekni mi, Čase, jak poznám, že jste blízko? Já jsem tu pořád. A on? On je blízko i daleko. V něm je tedy ten problém! Problém? No, že nemůžu tak snadno zařídit, abychom se sešli! To nemůžeš. No právě! Ale ani nemusíš. Jak to? Problém je problém. Jak to myslíš? Já nemyslím. Tak kde má tvá úvaha svůj konec? V tvém pochopení. Ale já to nechápu! To je v pořádku. Zkus otázku. Jak zjistím, kdy mi bude dáno? Dej nás dohromady. Ne, to jsem nechtěl slyšet. A co jsi chtěl slyšet? Chtěl jsem slyšet: když se chystám něco udělat, jak poznám, že vyhraju – chci to poznat, abych předem nemrhal sílu. Rozumíš? Ano. Tak co odpovíš? Zkus to. Eeeeh… Pomalu. Dobrá, zkusím, ale počkej. Já nečekám. Dobře, chci se zeptat… Ptej se. Dejme tomu, že to zkusím a zjistím, že se nesetkáváme, že jeden z nás chybí. Pak přijď. Uf! To jsem taky nechtěl slyšet! A co jsi chtěl slyšet? Hmmmm… třeba to, že mám odejít. Tak odejdi. No jo, ale je to správně? Já odcházím pořád. A co když zůstanu? Třeba se to zlepší! On stojí pořád. Tvoje odpovědi mi nepomáhají, Čase. Ty si nepomáháš. Stojíš mezi námi. Spoj nás. Pak ty poznáš stání? A on běh… A já? Ty poznáš to tvé vítězství. Hm, nejsem ani o coul blíž. Protože jsi ještě nevykročil. Já už jsem mezitím odešel další kus cesty. A kde je On v tom případě? Tady. Tady? Ano. Takže… Ano, přesuň ho tam. Tam? Ano. Myslíš jako… Ano. Otevři ty dveře. Udělej to rázně. On tam bude. A když ne? Jdi tam, kam jsi ho dal. Nechoď před ním, ani za ním – potom půjdeme společně. A můžu se vrátit i zpátky, vycouvat? Na tom nezáleží. A na čem záleží. Na Setkání. A co je, když se nesetkáváme? Míjíme se. A k čemu je Míjení. K ničemu, nevím. Můžeš mě minout? Ne. A on? Ne. Eh… My dva jsme vždy spolu. Takže ten bloudící jsem já? Ne tak úplně. Když ty bloudíš, jak říkáš, všichni bloudíme. Pak já nevím, zda jdu. A On neví, jestli stojí. Vše je relativní. Může se to, někdy, zdát …čarovné. Jako sen! Ano, jako sen. Pak můžu létat! Ano, ale nemůžeš se ničeho chytit. Aha, takže „bez přistání“. To nevadí. Ne, dokud se ti nezdá noční můra. Ty víš snad úplně všechno. Nevím, já jen jdu – držím krok – s tebou. Někdo říká, že i běžíš! To je také sen. Aha. A když se sejdete vy dva? Když nás spojíš. Pak je to jako … Ano. …jako když se probudím.

Čase? Ano? Sním? Vyzkoušej to. Jak? Sejdi se s Ním. A najdu tebe. I sebe. A kdo jsem já? To jsi ty.

O očekávání aneb jak získáváme to, co chceme

Očekávání je zajímavý a klíčový prvek lidského života. Lze říct, že náš život je řízen očekáváními. Jak vlastně fungují, odkud pocházejí, a kdy nám prospívají a kdy škodí. O tom je tento článek. Začnu krátkým zenovým příběhem:


Jeden mnich se zeptal zenového mistra Te-šana Süan-ťiena: „Dejme tomu, že se před jedním rozevírá tisíc sáhů hluboká propast a za druhým se ženou tygři a vlci – řekni mi prosím, co udělat v takové situaci?“

„Zůstat bez starosti.“ opáčil mistr.


Jak je možné v takové situaci „zůstat bez starosti“? Smrt vám dýchá za krk, problémy či povinnosti se kupí a vy máte zůstat v klidu, bez starostí?! Možná si pomyslíte: to je fajn, to se mu řekne, zůstaň bez starostí, ale kdo odežene ty tygry, kdo to za mě vyřídí, kdo mi pomůže, udělá mou práci, pohlídá děti, nakrmí zvířata, zaplatí složenky? Všechny tyto otázky a námitky jsou přirozené a všechny prozrazují očekávání – negativní očekávání.

Očekávání, která přicházejí zvenčí nebo jste je přejali zvenčí, vám berou energii. Vaše vlastní, autentická očekávání vám energii dávají. Všimněte si slovního kořene, je jím slovo čekat. Čekání je zapomenuté umění, opuštěný prostor. Zapomněli jsme jak čekat, za vším se ženeme, spěcháme. Vnější očekávání znamená, že ve vnějším světě něco domnělého čeká a vy se nutíte k následování, musíte za tím jít, musíte něco udělat, někam se včas dostat, vyvinout úsilí a energii. Kdežto jde-li o vaše autentické očekávání, jste vy tím, kdo čeká a okolní svět je tím, kdo přichází. Toto čekání však není čekání na něco, je to bdělé vědomí. Když čekáte na něco, jste mimo rytmus, nerozumíte své situaci. Když jste ve stavu bdělého vědomí, cítíte rytmus, jste ve správnou chvíli na správném místě. Pořád. Vnější očekávání jsou vždy negativní - otevřeně nebo skrytě motivovaná strachem. Vnitřní očekávání nejsou nikdy negativní, právě naopak.

Ukážu to na příkladu. Očekávání, která vám byla vnucena, např. výchovou nebo školou, která jste vědomě či nevědomě přijali, se obvykle projevují otázkou typu: „Jak mám donutit ty lidi, aby dělali to, co chci já?“ nebo: „Jak mám zařídit, aby druzí přestali dělat to, co se mi nelíbí, to co nechci?“. Jak to mám udělat, abych zbohatnul, abych se vyléčil z nemoci, abych nemusel pracovat, abych zhubla, aby mě ostatní měli rádi, aby mě miloval, abych byla dobrou matkou, abych byl opravdovým mužem? Jak splníme výrobní cíle nebo prodejní plán, zvýšíme obrat či zisk? Jak získáme to, co chceme?

Vše, co jsem vyjmenoval, lze skutečně zařídit, jde to „udělat“, jde toho dosáhnout - silou a vůlí. Bude vás to stát váš čas, váš život, nesmírné množství energie, vyčerpá vás to a nakonec odhodí. Žádná radost na konci, žádné opravdové uspokojení, žádný pocit štěstí. Plníte-li očekávání, jež přicházejí z vnějšku, sloužíte jim, dáváte jim svou energii. Tímto způsobem vás vlastní vaše firma, které, v souladu se „svými“ očekáváními, dáváte denně 10 – 12 hodin svého času v kanceláři, víkendy na telefonu. Tímto způsobem vás vlastní nemoc, kde v souladu s všeobecným přesvědčením očekáváte, že vám pomůže „boj s nemocí“ pomocí množství léků, náročných operací nebo bolestivých procedur. Tímto způsobem vás vlastní a vyčerpává „vaše“ očekávání toho, co to znamená být dobrým otcem, milencem a úspěšným mužem – bez ohledu na to, zda to zahrnuje představu sexuální výkonnosti, velikost konta nebo schopnost najít a udržet si krásnou ženu.

Uvědomte si, že žádné z těchto „vašich“ očekávání ve skutečnosti není vaše. Očekáváte od sebe pracovitost, zdraví, mužnost či ženskost? Považujete se za svědomité, přátelské, poctivé, slušné, hodné, milující a laskavé lidi, kteří pomáhají druhým? Zahoďte to! Všechno to zahoďte! Co tím myslím? Nesnažte se být hodní, nepovažujte se za slušné a pracovité, jen buďte hodní, slušní a pracovití, jen to dělejte. Jinak je to pouze kámen, který s sebou táhnete – ne, je to kámen, který před sebou tlačíte do kopce a který vám vždy těsně před vrcholem sjede a stáhne vás zpátky dolů do beznaděje. Podívejte se na ten kámen dobře. Podívejte se dobře na vaši pracovitost, náboženství, politiku, na svědomitost, na své nemoci, starosti, výkonnost, zisky a ztráty, mužnost či ženskost. Jsou to jen vaše představy – je to váš sport, takový zvláštní koníček. Něco jako jízda na kole, ale na rozdíl od jízdy na kole tady si nic neužijete. Je to agrese. Jste agresivní vůči sobě samým. Když si to začnete uvědomovat, mnoho z těchto podmíněných, nutkavých činností přirozeně změníte nebo opustíte. Prostě samy zmizí. Uvědomíte si, že už nepotřebujete tvrdě pracovat ani tvrdě milovat, že nepotřebujete konflikty, názory, odsuzování, že nepotřebujete vyčerpání ani neštěstí a deprese.

Zbavit se očekávání se může zdát zdánlivě obtížné a nepohodlné. Obtížné však není vůbec. Není potřeba nic zvláštního dělat. Stačí si jen uvědomovat svá očekávání, rozpoznávat je. Nepohodlné? To ano, takové to opravdu může být. Důvodem je fakt, že i negativní očekávání nám dávají energii, a to tím, že poskytují naší očekávané identitě strukturu pro existenci, pro přežití. Dávají nám pocit jistoty. Rozpadání této struktury je přirozené, ale je člověkem přeneseně vnímáno jako ohrožení jeho existence, ohrožení hranic jeho známého já. Vytvořená, umělá identita se rozpadá a s ní se ztrácí i všechny vazby a významný způsob, kterým získávala energii z okolí. Avšak když se tato struktura rozpadne, nenastane konec člověka, nastane konec jeho živoření a přežívání – a začne jeho – váš – skutečný a autentický život. Napojíte se na svůj původní a daleko silnější zdroj.

A najednou se začnete cítit líp. Budete mít víc energie. Všechna vnější a přijatá očekávání vám ji brala. Snažili jste se být vzornými podnikateli, obchodníky či zaměstnanci, vzornými muži, ženami, otci od rodin, prostě vzornými lidmi. A teď nemusíte. Můžete, ale není to třeba. Jste jen sami sebou. Bez podmínek. Skvělé, ne? No, někdy místy i dost hrozné, protože najednou žijete s někým, komu jste se celý život snažili vyhnout - sami se sebou.

A co teď? Co potom?

Potom – respektive postupně nastane ten zázrak. Vaše očekávání začnou vznikat zevnitř. Začnete si uvědomovat svá očekávání. Začnete si uvědomovat, kdo jste a že můžete očekávat to nejlepší. Ne to nejlepší vzhledem k okolí, ne nejlepší ve srovnání s něčím vně, ale jen nejlepší. Očekávání, které vychází zevnitř, nic nestojí. Budete mít dobrou práci, ne protože jste svědomití. Budete svědomití, protože máte dobrou práci. Budete bohatí ne proto, že jste tvrdě pracovali, ale budete s láskou pracovat, protože se cítíte bohatí. Budete druhé milovat ne proto, že jsou krásní, budou krásní, protože je milujete. Očekávání, které vychází z vás je realizace vaší bytosti, vašeho nadbytku energie. Je to přetékání vašeho dobrého pocitu do okolí, do světa. To je skutečná láska. A najednou budete opravdovými muži a ženami aniž byste pro to cokoliv udělali, aniž byste museli cokoliv splňovat, budete úspěšnými podnikateli nebo spokojenými zaměstnanci, dobrými otci a dobrými matkami. Vyléčíte se z nemocí, odvyknete jim, protože nemoci jsou jen špatný zvyk. Problémy zmizí, bohatství přijde za vámi. Všechno co potřebujete, za vámi přijde – samo od sebe.

Budete jako slunce dávat energii všemu a všem kolem sebe. Dříve, když jste plnili vnější či přijatá očekávání a řídili se „dobrými radami“ druhých, bojovali s osudem či s ostatními lidmi, pořád jste někam směřovali, pořád jste někde něco hasili, něco řešili a za něčím se honili.

Teď už nebudete směřovat, ale ani tím neztratíte směr. Vy sami budete tím směrem – vy a směr budete jedno. Stanete se ukazatelem i cestou. Uvědomíte si, čím vším jste. Jste originálem. Případné selhání, neschopnost či nedostatečnost je v pořádku, nemoc je v pořádku, omezení jsou v pořádku, nálady jsou v pořádku, vaše tělo je v pořádku právě tak, jak je. Nedávejte podmínky svému štěstí. Nechejte štěstí určovat vaše podmínky.

Začal jsem zenovým příběhem a na závěr se k němu vrátím. Ani štěstí totiž nesmí být podmínkou štěstí. Mistr odpovídá: „Zůstat bez starosti.“ To je odpověď člověka, který je úplně uvolněný a má ohromné množství energie. Ale tygři a vlci tím nemusejí zmizet. To je jejich věc, co udělají. Třeba toho dotyčného zabijí a sežerou. Ona bezstarostnost není lístkem, který člověku v těžké situaci koupí záchranu. Mistr má však tolik energie, že záchranu nepotřebuje. Když má zemřít, zemře. Ani smrt není problém, když máte takovou míru a kvalitu energie. Možná ho tygři a vlci sežerou, možná ne. To není jeho starost. On není bez starostí proto, aby ho vlci a tygři nesežrali. Bezstarostnost je jeho přirozený stav. Jeho očekávání vychází z jeho bytí, zevnitř. Nedává svému štěstí a svému životu žádnou podmínku. A tak se mu ani život samotný nemůže stát mrakem, který by zastínil slunce jeho bytí.



PS: Pro ty, kdo rozumějí slušně anglicky, přidávám ještě bonus o tom, jak důležité je věřit a oč důležitější je to believe in the right thing, věřit sobě, tomu kdo opravdu jste se vším všudy (třeba i se slepotou). Nádherně a vášnivě o tom na příkladu svého životního příběhu hovoří Caroline Casey v neobyčejně inspirující a silné přednášce s názvem Looking past limits

Mohou dát děti život svým rodičům?

Život – ten biologický – dávají dětem rodiče. Mohou ale děti dát život svým rodičům? Já tvrdím, že ano, a to když se přestanou snažit uspokojit a naplnit rodičovská očekávání a začnou plnit svá vlastní přání, když se přestanou snažit dělat radost rodičům, a začnou být sami radostnými, když místo na štěstí svých rodičů, začnou myslet na své vlastní štěstí.

Rodiče nelze uspokojit. I kdyby se děti roztrhaly, vařily jim, uklízely, dávaly peníze, vystudovaly nejlepší školy a našly si nejlepší zaměstnání, nevěsty a ženichy, porodily nejkrásnější děti, chodily na návštěvy každý den, nikdy neučiní své rodiče spokojenými, šťastnými a naplněnými. Nespokojenost rodičů ve skutečnosti nemá s dětmi nic společného. Je to jejich vlastní nespokojenost. Cokoliv děti pro rodiče udělají, může být použito proti nim – neboť tuto rodičovskou nespokojenost mohou všechny důkazy lásky a oddanosti uklidnit a zakrýt pouze na krátký čas – nemohou ji však odstranit.

Je zde jedna cesta, která jde zdánlivě proti proudu, je proti zvyklostem a konvenci, která držela a drží generace lidí v utrpení, doslova v pekle. Tou cestou je vykašlat se na to, jestli jsou rodiče spokojení a začít být sám spokojený – žít svůj život podle svých přání, dělat to z čeho máte dobrý pocit. Nakonec jen vlastním příkladem – tím, že děti upustí od svého utrpení, mohou skutečně přinést klid do života svých rodičů – dát jim symbolicky nový život – inspirovat je ke změně. Neboť i jejich rodiče byli jednou dětmi a všichni se učíme stejně – okoukáváme, napodobujeme. Nenapodobujte a nepřizpůsobujte se nespokojenosti vašich rodičů. Dovolte jim přizpůsobit se vašemu štěstí!

Staňte se šťastnými. Buďte šťastní. Nezachraňujte rodiče, neberte na sebe odpovědnost za jejich štěstí a spokojenost. Jděte jim příkladem! A uvidíte, že váš život, klid a štěstí začnou pomalu pronikat do života vašich rodičů a vašich blízkých. Je to nevyhnutelné. A je to jediná možná cesta. Nestarejte se o rodiče. Postarejte se o to, abyste byli šťastní. A vaše štěstí se postará o vaše rodiče.

Tady bych mohl svůj krátký text ukončit, ale ještě cítím, že zbývá říct pár vět. Stejně jako vy nemůžete ničím, co uděláte přinést štěstí a spokojenost vašim rodičům, stejně tak ani oni nejsou a nemohou být zdrojem vašeho štěstí. Uvědomte si ten fakt. Mohou být velikou inspirací a vzorem, pokud jsou to velkorysí a štědří lidé, kteří žijí naplněným životem.

Mějte své rodiče v úctě a respektujte je bez ohledu na to, jací jsou. Pokud jsou to šťastní a spokojení lidé, učte se od nich. Ale pokud ne, tak odejděte, držte se od nich dál a nevracejte se, dokud nebudete šťastní! Jinak budou vaše návštěvy jen více či méně rozmnožovat nepochopení a utrpení, které se v cyklech opakuje už po nespočetné generace, kdy rodiče vysávají sílu a energii ze svých dětí a živí v nich pocity viny, přenášejí na jejich bedra svá očekávání, odpovědnosti a povinnosti, které na ně zase naložili jejich rodiče. Vzniká tak začarovaný kruh vzájemné závislosti – nevyhnutelného parasitismu, kde každá strana nějakým způsobem oslabuje stranu druhou. Rodiče parazitují na připoutanosti svých dětí, ale i děti parazitují na připoutanosti svých rodičů, na tzv. „rodičovské lásce“.

Uvědomte si a pamatujte, že ten koho milujete, vám není ničím povinován. Láska je stav bezpodmínečné náklonnosti, bezpodmínečného dávání bez očekávání. A nenechte se zmást, není zde nikoho, kdo by dával ani akt dávání, je zde pouze stav plnosti. Z této skutečnosti je patrné, jak nesmírně důležité je nejprve stát se šťastným a naplněným. Samotný pocit naplnění však není podmíněn ani určen dosažením jakýchkoliv věcí, pozic, titulů nebo majetku na tomto světě. Je to stav bytí, hlubokého uvolnění mysli a těla.

Tento stav mysli a těla se projevuje otevřeným srdcem a je zdrojem energie, která dokáže projasnit a přeměnit život druhých lidí, a dát symbolicky i doslova nový život i vašim rodičům.

Jak se to má s penězi?

Peníze mohou být krásné. Jsou geniálním prostředkem směny. Jsou prostředkem ke splnění lidských snů, pro získání mnoha obdivuhodných a příjemných věcí stvořených člověkem. Lze za ně pořídit vše dobré na světě – dobré jídlo, cestování i střechu nad hlavou, pohodlné oblečení, nástroje, poesii, hudbu, obrazy i lekce u učitelů hry na klavír nebo matematiky. Jediné, co si za ně nelze koupit je to, co je v člověku věčné – blaženost, smysl života, lásku, duchovní hodnoty.

Peníze jsou jako děti. Jak se chováte ke svým penězům? A jak ke svým dětem? Děti milují hry, jsou schopny neustále se radovat a oslavovat, jejich energie pro hru je zdánlivě nevyčerpatelná. Nedotýkáte se jich, tak jako peněz na spořicích účtech? Zavíráte své děti do sklepa jako peníze v bance? Držíte je pod dozorem a nikam nepustíte? Nebo je vyhazujete oknem? Hlídáte je na každém kroku? Bojíte se o ně?

Zkuste se podívat na peníze jako na děti, jako na sebe, když vám byly tři nebo čtyři roky. Peníze jsou neposedné! Vyžadují pozornost. Milují pohyb! Pořád by se někam vrhaly, proudily, směňovaly se. Hra peněz je směna. Kolik peněz dáte, tolik dostanete. Ale někdy nedostane zpátky žádné. A někdy naopak jich přiběhne desetkrát tolik! Čím to je? Můžete mít spoustu peněz a nemusíte z nich mít žádnou radost, právě naopak! Čím to je?

Je to vaším postojem k penězům. Podobně jako odpovídá spokojenost vašich dětí lásce a důvěře, kterou jim věnujete, odpovídá také ochota peněz přijít k vám kvalitě vaší pozornosti. Buďte prosím pozorní – píšu o kvalitě, ne kvantitě pozornosti! Kvalita sama určuje správnou kvantitu. Vaše peníze musejí vědět, že je máte na úžasné věci! Mějte to na vědomí. Představte si: je to jako byste své děti, přes týden kdy chodí do školy a plní své povinnosti, připravovali na to, že o víkendu spolu půjdete na dobrodružnou výpravu do neznáma. Možná že byste jim to naznačili i slovy, ony by to však samy cítily z každého vašeho gesta, viděly by, že ve sklepě cosi kutíte, že něco zařizujete a že se sami připravujete na to dobrodružství.

Peníze vás milují! Stejně jako děti, jako vaši zvířecí miláčci! Stačí, když jim prostě dáte prostor a volnost, když je necháte v pohybu, když si s nimi budete hrát. Ne za každou cenu, ne pořád. Hrát si neznamená být aktivní, být posedlý „děláním“, vymýšlením aktivit, investováním, kupováním nebo cestováním. Hrát si znamená být uvolněným, pomalým, plynoucím. Hrajete si, když máte chuť si hrát, ne když si chce hrát někdo druhý nebo když cítíte, že byste si měli hrát nebo když se to od vás očekává. Hra vychází z vašeho dobrého pocitu a ten vychází z vaší uvolněnosti, z toho, že máte čas. Dejte na to dobrý pozor, jinak se z vašeho života stane jen honba za penězi, únik před strachem z nedostatku, který žádná suma peněz spolehlivě neutiší.

Skepticismus mnohých lidí spočívá v tom, že vidí, že jsou na světě velmi bohatí a velmi chudí lidé. Existují lidé, jejichž nadáním je tvořit bohatství – finanční bohatství. Někdo je prostě nadaný malíř, někdo skvělý účetní a někdo je nadaným boháčem. Tak to je. Problém tkví v tom, že ti, co mají schopnost rozmnožovat peníze, si je schovávají a schraňují. Každý lidský dar slouží k obohacení druhých. Až skrze sdílení našeho daru se stáváme celiství a šťastní. A tak se lékař stává bohatým tím, že léčí – resp. tím, že lidé, o které pečuje, jsou zdraví. A nemusí jít nutně o bohatství finanční, i když k tomu patří. Opravdovému lékaři nezáleží na tom, co dostane, ale co dává. A člověk, který umí vytvořit finanční bohatství, se má starat o to, aby se to bohatství dostalo k co nejvíce lidem. Ale nepleťte si to s nakupováním věcí a rozhazováním peněz, ani s promyšleným investováním do dobročinných organizací! Finančně bohatý člověk, tak jako každý bohatý člověk, ať je jeho bohatstvím schopnost léčit či vařit, má za úkol vnímat, kam jej jeho dar, jeho nadání, jeho bohatství směřuje.

Vaše peníze vědí, co chtějí. Vaše schopnosti vědí, kde je jich potřeba. Neuvěřitelné? Vyzkoušejte si to. Naslouchejte jim. Jdou tam, kde je radost být, kde je radost si hrát, kde je naplňující sloužit, kde je potěšením sdílet a potěšením dávat – tedy směňovat sebe (nikoliv něco za něco).

Peníze, stejně jako lidé, se touží směnit za něco, co má smysl, co je krásné. Peníze jsou prostředkem pro oslavu. Tak se to má s penězi. Patří k životu, jenž je oslavou sebe sama.

O novém školském řádu a systému vzdělávání

Naše babičky a moudré tety věděly a vědí, že člověk je součástí svého prostředí, a že v tomto prostředí je obsaženo vše, co potřebuje pro svůj život, zdraví i přežití. A tak se kupříkladu říkávalo, že byliny, které rostou okolo vašeho domu a na vaší zahradě, jsou ty, které potřebujete. Příroda je moudrá. Nestojí si v cestě. To umí jenom člověk, který zapomněl, že je součástí přírody. Dnes jsou děti deprimovány a nuděny systémem školství, který je zastaralý a nefunkční, který je molochem sloužícím akademikům a zaměstnancům v učitelských pozicích. Tento systém omezuje jak děti, tak i skutečně nadané učitele.

Lidé v přirozeném, neomezujícím a neautoritativním prostředí vytvářejí společenství – rodiny, komunity, obce. V takovém pospolitém společenství se o výchovu dětí přirozeně stará celá komunita – každý má svou roli, své místo. V takovém prostředí se malé děti a děti do 12 až 14 let učí u lidí blízkých a důvěryhodných.

To, co vidím, je nevyhnutelnost zániku jednotného školského systému diktovaného státem, jehož produktem jsou zprůměrovaní a demotivovaní „řádní“ občané. To, co vidím, jsou společenství lidí, kde se děti do 14 let učí u učitelů, kteří pocházejí z jejich blízkého okolí, kteří tam bydlí a působí. Právě tito lidé, bez ohledu na to, co vystudovali, jsou ti správní učitelé dětí „základních škol“ neboť v tomto věku je důležitější JAK učitelé děti učí, než CO a ČEMU je učí. Důležitější je přístup a předání hodnot týkajících se mezilidských vztahů, tvořivosti, schopnosti objevovat a experimentovat. K těmto hodnotám patří i základní dovednosti jako je čtení, psaní a počítání, které dnes dokáže své děti naučit každý základně vzdělaný a pozorný rodič.

Tímto způsobem mohou v rodinách, komunitách, společenstvích a obcích vznikat a rozvíjet se určité dovednosti a znalosti, které budou další generace dále prohlubovat. Dejme tomu, že by v obci bydleli zejména nadaní řezbáři, truhláři a lesníci. To by bylo nadáním jejich komunity, zdrojem jejich hrdosti i bohatství. Přirozeně by vedli své děti k lásce k těmto řemeslům a rozvíjeli u nich tato nadání. Taková obec by tím vešla ve známost. Potřebovali byste nejlepší truhláře? Zajeli byste do „Truhlařovic“ za tamějšími rodinnými mistry řemesla.

Ale pojďme dále. Co když se narodíte ve vesnici kominíků, kteří vás naučí svému řemeslu, ale vám se zdává o hudbě a o klavíru? Středoškolská léta (mezi 14 a 18 lety) by sloužila právě těm, kteří by, ač vzděláni ve své obci či komunitě, cítili, že jim tam chybí to jejich, po čem touží a k čemu je to táhne. Když to zjednoduším, tak byste mohli zjistit či vědět, že učitel hudby a klavíru a obec plná muzikantů je hned za humny, v nejbližším městě. A pokud se takový učitel nenachází v blízkém okolí, v domovině, je třeba jej najít a dát se u něj do učení – stát se učedníkem, studentem nebo tovaryšem, jak se říkalo. Tam, v blízkém i vzdáleném okolí, by měli pokračovat ve studiích mladí lidé mezi 14 a 18 rokem života – v oborech, které si oni sami vyberou a u učitelů, kteří je přijmou.

Tady by pravděpodobně mnoho lidí mohlo skončit – dle svých dispozic by realizovali svá nadání pro dobro a užitek svůj i druhých. Avšak zbývá ještě jedna skupina studentů, jedna skupina hledajících. Dnes jim říkáme vysokoškoláci, jsou to mladí lidé ve věku zhruba od 18 do 26 let, resp. do 30 let. V osmnácti letech už mají nejen obecné a specifické základy od učitelů ze své obce, ale také mají za sebou specializaci a praktické studium u odborníků daného řemesla či profese svého kraje či zemského celku. Na blízkém východě, v arabské kultuře (a nejen tam) bylo tradicí, že se mladý člověk musel vydat do světa. I my to u nás známe – z pohádek. Vydat se do světa je tou nejlepší „vysokou školou“ života. Už to však nebyla cesta za humna, do vzdáleného či blízkého města v kraji. Byla to cesta do neznáma, avšak ne nazdařbůh. Ve skutečnosti bylo cílem takové cesty najít opravdového mistra – ať už velkého učitele, básníka, vizionáře, válečníka, léčitele nebo řemeslníka. Takoví lidé se obvykle vyskytovali v hlavních městech říší, na univerzitách, ale ti největší mistři a mystici se nacházeli na neznámých místech a nebylo snadné je najít a nebylo snadné je poznat, či dostat od nich pozvání a povolení ke studiu.

Mladý člověk definitivně opustil svůj rodný kraj a putoval i několik let. Pokud naše velkého mistra a učil se u něj, mohl se sám stát mistrem. Ve skutečnosti nehledal jen lepší techniku nebo tajemství řemesla, hledal a nacházel tajemství nejvyšší – sám sebe. Jeho pouť byla tavící pecí jeho duše. Studium u mistra bylo přeměnou mladého člověka v člověka dospělého, celistvého. Takový se potom mohl stát mistrem a učitelem druhých a obvykle se také vrátil domů, kde vedl naplněný život. Neboť jak říkají sibiřští šamani, člověk má žít v zemi svých duchů, svých předků – tedy v krajině, kde se narodil.

Nový systém vzdělávání, o kterém zde píši, je založen na lidové a přírodní moudrosti. Není tedy nový ve smyslu nepoznaný – historie tento koncept zná, ale zatím jej nedokázala naplnit, protože člověk touží po moci, slávě, renomé, titulech a bohatství a po tom, aby byl mistrem druhých a pro druhé než mistrem sám sobě. Ale přichází znovu čas, kdy to můžeme změnit. Systém vzdělávání, který jsem představil a oprášil nelze kontrolovat, neexistují v něm tituly, kterými by bylo možno se chlubit nebo srovnávat. Je to však systém, který v člověku rozvíjí jeho vlohy a nadání přirozeným a nenásilným způsobem. Otevírá nekonečné možnosti, aniž by člověka demotivoval nebo za něj přejímal odpovědnost. V tomto přístupu neexistuje povinnost, je založen na spolupráci. Rozvíjí ducha a tvořivost, rozvíjí a vytváří zdravou společnost prostou otrockých a zbytečných prací a hlavně nestaví člověka tam, kde ho chce mít, ale tam, kde on sám chce stát.

Dnes tento přístup už v neoficiálních rovinách existuje a nejen v oblasti vzdělávání, ale například i v oblasti potravin a zdravé výživy, zdravotnictví a ekonomiky. Lidé dávají přednost plodinám vypěstovaným ve své obci, svém kraji či zemi, nakupují u svých farmářů a hospodářů, nechávají se léčit od svých rodinných lékařů, místních léčitelů a znalců bylin. Je zřejmé, že pro vzdělávání platí to samé. Buďte nejlepšími učiteli svých dětí. Nacházejte pro ně učitele ve svém okolí, važte si jich a dobře je plaťte. Myslete lokálně, jednejte světově. A žijte spokojeně!

Po třech letech od napsání svého článku jsem narazil na rozhovor týkající se stejného tématu v rozhovoru s Šárkou Winter.

O úkolu učitele a účelu vzdělávání

Učitel má jediný úkol – vést děti a studenty k tomu, aby se vyjádřili – a to jakkoliv tvořivě. Nemají sedět trpně v lavicích a poslouchat monology o ničem a prázdná intelektuální cvičení přednášená pseudoučiteli, které samotné nezajímá, co říkají. Děti nemají být oběti sadistů, malých Napoleonů a podružných školních politiků, kteří si na dětech spravují své komplexy a realizují touhu ovládat.

Vyjádřit se – předvést se – to je zapomenutý účel vzdělávání. Nacházet a překračovat své hranice. To vyžaduje proces zkoušení – student musí zkoušet, nikoliv být zkoušen! Experimentovat! Všechny velké objevy světa byly učiněny díky pokusům, díky výletům do neznáma, díky experimentování. Všechny triky na skateboardu, na lyžích, na kolech, autech, snowboardu a jinde vznikly skrze experimentování, zkoušení a opakování. Všechny „triky“ v matematice taktéž. Opakování není matka moudrosti proto, že se nás cpe starými daty a nutí nás si je pamatovat, ale protože my sami bez ustání hltáme nové věci. To je definice opravdového učení.

Opakování je tedy o nadšení, ne o nudě. Nemám nic proti cvičení paměti, ale je rozdíl mezi cvičením se malé násobilky nebo hudebních stupnic, které jsou základem pro další možnosti experimentování, objevování a tvoření nových souvislostí a mezi pamatováním si bezvýznamných dat a událostí jejichž „význam“ tkví zejména v tom, že způsobila velké utrpení „učiteli“, který je dále nutí a vyučuje druhé, hnán motivem, který lze nejlépe vyjádřit slovy: „já jsem musel trpět, teď budete trpět i vy“.

Úkol učitele a účel vzdělávání je umožnit vyjádřit se a experimentovat. Škola hrou, to je učení se, jehož kořenem je experiment, kmenem opakované zkoušení všeho nového a větvemi a listy je jedinečné tvořivé vyjádření. Plodem takového vzdělávání je osobní rozvoj, seberealizace a služba druhým.

Zajímavou audio-prezentaci na téma školství a kultura učení předkládá také Dr. Tae

Násilí hodné hrdinů

V dnešní společnosti je násilí tabu. Proto je naše společnost tak násilná a lidé mají pocity bezmoci a izolace. Násilí není agrese. U těchto dvou slov je třeba začít. Násilí je slovo, které znamená užití síly. Každá lidská bytost na tomto světě je obdařena silou – fyzickou i duševní. A každá lidská bytost touží uplatnit a předvést svou sílu – ukázat se. A nejedná se jen o přání člověka, ale přímo o biologickou a existenční nutnost. Člověk nemůže nevyužívat svou sílu. Pokud se o to pokusí a vědomě či nevědomě ji potlačí, projeví se ta energie jinak – nezdravě, pokřiveně. Vnitřně jako nemoc nebo tloustnutí, navenek třeba jako agrese. Agrese je agregovaná – tedy nahromaděná, potlačená síla. V tomto smyslu slova je násilí výbuchem agrese, výbuchem síly, která se nemohla či nesměla projevit.

Síla je krásná. Podívejte se na Slunce nebo na strom – to jsou čisté projevy mohutné životní síly. Společnost se krásy a síly bojí a tak si nárokuje právo určovat co je krásné a co ošklivé, co je silné a slabé, správné a špatné. Vymysleli jsme si spoustu velmi důmyslných mechanismů a systémů, které naši sílu potlačují a usměrňují už od dětství. Máme instituce jako je rodina, škola, zdravotnictví, zaměstnání, státní aparát, média a jiné nástroje společnosti, které nás hlídají a kontrolují, zda se tzv. „chováme slušně“, zda nevybočujeme z řady. Slušné chování – tedy chování etické a ctnostné – však nelze vynutit. Vynucení vytváří pouze poníženost a přetvářku – morálku a agresi. Opravdové slušné chování je přirozeným projevem člověka, který vyjadřuje sám sebe takový, jaký je – který může projevovat své bytostné nadání – to, v čem je silný. Všechny zmíněné systémy společnosti však působí opačně, což děti i dospělé lidi vede k adaptaci – jednoduše řečeno k podvádění, lhaní a manipulaci. V extrémních případech k zoufalství a násilí ve formě agrese.

U žen se potlačené násilí projevuje obvykle nepřímo nebo víc skrytě – a nabývá forem agrese zaměřené proti sobě (psychické obtíže, problémy s váhou, deprese, sebepoškozování), dětem (týrání, bití, citové vydírání) nebo manipulace se svým okolím a obzvláště pak s muži. Takový stav neprospívá nikomu a musí se nevyhnutelně změnit. Můžeme ho změnit, právě když si uvědomíme, jakou roli v jeho pozadí hraje násilí a jak jej lze využít.

Existuje totiž i jiné „násilí“, krásné, hravé násilí, které není agresí, ale bouřlivou radostnou vzpourou proti všem umělým systémům, rutinám a autoritám, násilí, které není cílem samo o sobě, ale prostředkem – k tvoření, celistvosti a duševní dospělosti. Chci se o něm zmínit zejména v souvislosti s dětmi – chlapci a kluky – protože právě muži v našem světě jsou největším zdrojem agrese a krutosti. Vyblbnutý a vydováděný muž není sexuálně násilný, není agresivní vůči ženám, dětem ani zvířatům.

Dnes se otevřeně začíná hovořit o tom, co se dlouhá léta jen šeptalo – v naší společnosti chybí přechodové rituály a to zejména u chlapců. V tradičních původních kulturách (např. u severoamerických indiánů nebo australských Aboriginců) měly tyto rituály své místo, řád a čas. Není to tak, že by nám dnes tyto rituály zcela chyběly, ale jsou potlačené a skrz nevědomí se projevují různými nepřirozenými formami. Jednou z nejabsurdnějších je ubližování dívkám nebo šikana slabších spolužáků ve škole. Kluci a mladí muži, kteří se chtějí ukázat, si vybíjejí agresi právě na těch, v jejichž očích touží být za hrdiny – na dívkách a ženách. Je přirozené, že z hrdinů jsou rázem hrubci, blbci a hlupáci.

V dospělosti se pak tito „hrdinové“ projevují jako zloději či bezohlední obchodníci, kdy agresivním projevem násilí je hra na získávání peněz a obírání druhých, politici, kde se agrese transformuje do soutěže o moc a vliv nebo profesionální sportovci, kteří jsou mylně považováni za hrdiny, a jimž agrese vůči sobě či druhým přináší slávu, prestiž a peníze. Profesionální sport je obecně společenským katalyzátorem, který uvolňuje potlačené napětí celých skupin lidí. Na druhé straně sport ve smyslu sportování, ve smyslu hry a hravosti, je jedním z krásných a ušlechtilých způsobů, jak projevit a ukázat svou sílu. Ale nenechte se zmást, i mezi profesionálními sportovci se občas najde někdo, jehož přístup je oproštěný od agrese a jehož hra je opravdovým uměním, které povznáší ducha. Takový člověk se pozná podle toho, že mu fandí a obdivují jej všichni bez ohledu na klubovou či národní příslušnost.

Příběh hravého násilí a vzpoury proti systémům kontroly začíná v dětství. Kluci milují válku. Poznávají celistvost skrze destrukci jednotlivostí, skrze objevování a definování svých hranic. Válka byla kdysi hrou – hrou pro dospívající chlapce a mladé muže, jež jim umožňovala poznat hranice svých sil a rozvíjet se. Jejím účelem tehdy nebylo zabití soupeře. Byl to zápas, kde šlo o kontakt, byl to lov, byla to výzva předvést svou sílu a schopnosti. Když jsem byl kluk, naší nejoblíbenější hrou byla válka, hra na vojáky s puškami vyrobenými z klacků, s granáty v podobě hroud uschlé hlíny nebo klasů kukuřice.

Nikomu z nás nebylo víc než osm let. Hráli jsme bitvy na poli, kolem domu, na zahradě nebo v lese. V zimě byly municí sněhové nebo ledové koule. Patřilo k tomu stavění bunkrů, úkrytů a pevností a všechny možné lovecké a válečnické dovednosti. Scénáře byly různé – např. ten, který se dnes standardně objevuje ve střílečkách (tj. válečných počítačových hrách) a hráči jej znají jako CTF (capture the flag – tj. boj o vlajku) nebo jako Domination (kde se hájí jednotlivé body území proti nepříteli) nebo Headquarters (velitelství), kde je zapotřebí uhájit po co nejdelší dobu určité místo, pevnost. To jsme všechno dělali a milovali! Stříleli jsme z praků a samostřílů a luků na vrány na poli a sloupech elektrického vedení, na sršně, kteří si udělali hnízdo v našem oblíbeném remízku. Vránu jsme nikdy netrefili a sršni nás naštěstí nepobodali, i když to bylo divoké. Všechno tohle bylo divoké – bylo to násilí. Nikdo z nás to tak nevnímal, nepojmenoval, ale cítili jsme se dobře, jako hrdinové, jako lovci, jako válečníci. Stejně tak jsme milovali, když se s námi pral táta, když jsme se ho s bráchou snažili přeprat všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Taky jsme chodili do lesa na lovecké výpravy, kde ulovit znamenalo hrát si na lov, na skrytého nepřítele, kde odměnou byl tichý postup lesem a úlovkem zahlédnutí divokých zvířat nebo alespoň nalezení nějakých hub pro mámu na smaženici.

Bylo to, dnes tak vzácné, násilí formou hry. Ne hra na násilí! Násilí a destrukce je jen prostředek, nikdy nesmí být cíl. Byli jsme tvořiví! Vytvářeli jsme společenství, aliance a party – i třeba jen na chvíli, na jeden boj, jednu bitvu. Učili jsme se boji, spolupráci, míru i ústupu a někdy i útěku (to když se v hroudě hlíny skrýval kámen a někdo z protivníků to odskákal krvavým šrámem na hlavě). A to nás nikdo neřídil, nikdo nás nedozoroval, nikdo nám nevytvářel prostředí. To prostředí tam bylo a my jej využívali, jak jsme uměli nejlépe! Byli jsme tam jen my a naše chyby. A v poledne jsme se vraceli z dobrodružných výprav, bitev a schovávaček domů na oběd a večer s klekáním na večeři.

Co jiného je násilí, než hra – na válku, na utrpení a poznání, na hledání a nacházení, na pozvednutí ducha?

Násilí dnes znamená agresi. Tam, kde nejsou hrdinové, jsou agresoři, násilníci, politici, lháři, zloději a manipulátoři. Dopřejme sami sobě i dětem – klukům a holkám – cítit se jako hrdinové a hrdinky. Lidé, kteří nemají nebo nezažili pocit hrdinství, jsou plní smutku, apatie a zášti. Jsou to chudí lidé, lidé, kteří neumějí a nechtějí nikoho ocenit, pohladit, poděkovat. Ale jaké máme dnes příležitosti stát se hrdiny, vybojovat velké bitvy a dosáhnout spokojenosti a štěstí? Cítí se jako hrdina táta, který od rána do večera dře v práci? Cítí se jako hrdina, když vydělá hodně peněz? Cítí se jako hrdinka máma, která je celý den uprostřed „bitvy“ s dětmi a domácností? Cítí se kluci jako hrdinové, když přinesou jedničky ze školy? Možná, na chvilku. Ale oni všichni cítí, že to není život, že tam nejde o život, že to dělají jen pro sebe anebo z nutnosti, že to postrádá prvek sdílení, ale také napětí a vzrušení, že svou sílu neukazují, že se spíš jen brání a že to celé je, koneckonců, jenom rutina.

A tak usedají k fotbalovým zápasům a jiným sportovním nebo společenským kláním, aby na krátkou, prchavou chvíli cítili napětí a identifikovali se s těmi, které jim jako hrdiny prezentují média a autority – se sportovci, kluby, politickými stranami a politiky, celebritami, značkami, firmami nebo podnikateli. Stávají se „hrdiny“, když si koupí značkové věci. Stávají se hrdiny, když usednou za volant rychlých vozů nebo za počítač k počítačové hře. Problémem ale není fotbal, ani celebrity, značkové oblečení, rychlá jízda autem nebo hraní počítačových her. Například u her netkví potíž v násilí, které hra předvádí … jak jsem napsal, kluci milují hry na válku. Potíž je v tom, že virtuální hra poskytne jen dočasný a virtuální pocit – ne skutečné hrdinství. Skutečné hrdinství je neopakovatelné, kdežto virtuální hrdinství lze zopakovat, pocit znovu navodit. Proto lidé hrají různé hry stále dokola. Druhým důležitým aspektem her je, že stimulují lokálně – hráč není účasten cele. Je třeba zapojen celou myslí, ale ne celým tělem. Jenomže život není lokální ani virtuální – je všezahrnující. A co se týče virtuálního hrdinství, neznám muže, který by se každodenním hraním her, čtením bulvárních plátků, intelektuálními monology, nošením značkového oblečení nebo koukáním na fotbal, stal hrdinou v očích těch, které nám jediné mohou tento status opravdově přiznat a propůjčit – tedy žen.

Skutečné hrdinství je tedy neopakovatelné, kdežto virtuální či umělé hrdinství lze zopakovat. A i proto, abychom mohli zažívat skutečné hrdinství, potřebujeme uznat a osvobodit násilí, tedy svou sílu. Ne se jí bát. Protože to, čeho se bojíme, nás ovládá.

Hravé násilí – hry, dovádění, fyzická námaha a dobrodružství uvolňují napětí, nastolují harmonii v organismu. To je pravá role násilí. Když se nevyblbneme, držíme se na uzdě stimulanty. Rozumějme tomu správně – krotíme naši touhu po akci a nahrazujeme akci aktivitou („nutkáním dělat“) či pocitem aktivity, který stimuluje například jídlo (jíme-li, když nemáme hlad), cigarety, káva, energy drinky, alkohol, drogy, sex, planý hovor, sledování televize, nakupování, sladké či slané pochutiny atp. Na všech těchto věcech a aktivitách si lze snadno vybudovat závislost.

Není nad to vzít si sekeru a naštípat dříví na oheň, hrát si s dětmi v lese na indiány, experimentovat a soutěžit a zejména – tvořit. Každý tvořivý člověk je hrdina. Vyzkoušejte si to! Tvořivost je cesta do neznáma – není to opakování něčeho, rutina. Tvořivost je nejvyšším druhem násilí – je to opravdové předvedení lidského nadání a síly. Násilí a destrukce se stávají prostředkem tvoření, když dokážeme rozbít – měnit – své rutiny, a když to dokážeme s humorem. To je opravdu o život! Je to vzrušující a nebezpečné – je to zážitek, úkol hodný člověka – lovce, válečníka, léčitele a učitele. To je skutečným zdrojem neporazitelnosti – násilí hodné hrdinů.

Až vás popadne neklid nebo agrese – hněv, smutek či zklamání, zkuste být vědomí – zkuste být tvořiví a překonejte se. Neříkám „potlačte se“, neříkám „překonejte někoho druhého“, neříkám „překonejte svůj hněv nebo svou nespokojenost“. Myslím tím použijte to a překonejte sami sebe. Udělejte něco jinak – vstaňte a jděte ven nebo kupte své ženě tolik květin, kolik od vás ještě nedostala nebo si sedněte a napište jí krásný dopis. Přestaňte s tím, čemu se věnujete a uvařte dobré jídlo. Pokud jste nervózní z práce nebo vás naštvali protivníci v počítačové hře, jděte se proběhnout nebo si zahrát na klavír. Vezměte tužku a papír a pište, kreslete to, co cítíte a jak se cítíte. Dělejte to vášnivě a divoce pokud jste rozčilení a máte zlost. Můžete tančit, udělat o deset kliků víc, než je vaše domnělé maximum, můžete „rozbít hubu“ boxovacímu pytli nebo zorganizovat akci pro své přátele – pozvat je na mariáš, na turnaj ve volejbale, na airsoftovou bitvu – na oslavu!

Vše co jsem uvedl, jsou příklady krásného násilí – ukázka a zkušenost vlastní síly projevené neočekávaným způsobem, skrze změnu. Toto krásné násilí přináší mír. Až se totiž vyblbnete a vydovádíte, zjistíte, že jste klidní, že možná není potřeba přestat něco dělat a začít dělat něco jiného, dalšího – že stačí jen nedělat vůbec nic, upustit od své neurotické aktivity a jenom vnímat a být. To je stav, ve kterém vše chodí za vámi, vše vám jde tzv. na ruku, najednou máte kliku a to, co jste dlouho nemohli překonat, se samo vyřešilo.

Ale jedno po druhém – nejdříve tedy vyblbnout se, vydat se na cestu. Každý opravdový král se nejprve musel stát hrdinou.